Opery Antonína Dvořáka VIII.: Dimitrij

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Zastavme se na okamžik u osoby libretistky. Marie Červinková-Riegrová patřila mezi nejvzdělanější Češky své doby, ovládala několik světových jazyků, měla literární, výtvarné a hudební nadání a díky svému otci Františku Ladislavu Riegerovi i mimořádně široký přehled v politické a společenské oblasti. Stýkala se s předními osobnostmi tehdejšího veřejného a kulturního života, byla členkou tzv. Amerického klubu dam, který – což byla tehdy ojedinělá vzácnost – umožňoval soustavné celoživotní vzdělávání žen. Kromě psaní libret se dlouhodobě věnovala péči o odkaz svého slavného otce, sepsala životopis filozofa Bernarda Bolzana, zabývala se i básnickou tvorbou. Díky její zálibě v písemném zaznamenávání prožitých událostí i úvah na nejrůznější témata máme k dispozici asi deset tisíc stran rukopisu, který se svoji neobyčejnou šíří a hloubkou záběru daleko vymyká běžným deníkovým záznamům, tolik oblíbeným po celé 19. století. Pro svoji mimořádnou vypovídací hodnotu představují významný zdroj informací pro (nejen) dvořákovské badatele. V tomto i následujícím dílu našeho seriálu z nich také budeme hojně citovat. Přestože z libretistčiny spolupráce s Dvořákem vzešla dvě významná operní díla, která znamenala výrazný kvalitativní vzestup ve skladatelově jevištní tvorbě (kromě Dimitrije také Jakobín), jejich vztah nebyl vždy jen idylický a Červinková se o Dvořákovi nevyjadřovala vždy jen absolutně kladně, jako v často citovaném výroku z jejích zápisků: „Mně se Dvořák líbí. Je nesmírně dobromyslný a přirozený. … Když nějakou hudbu probírá, hluboká vráska, čelo rozdělující, ještě více se prohloubí. Dvořák nedomýšlí se o sobě, sláva ve světě neměla naň vlivu; zůstal tak přirozeným, jakým byl dříve.“ Postupem času, tak jak pokračovala práce na opeře a skladatel neustále vršil další a další požadavky na textové změny a později dokonce na zcela zásadní přepracování některých úseků, libretistka zjevně ztrácela trpělivost a do práce se musela přímo nutit: „Vyslovil pak přání, aby se předělalo celé IV. jednání a vražda odpadla. Žádal to zcela kategoricky. Já tím byla nemálo pohnuta, nemohu se přece hnedle rozhodnout a neměla jsem vůbec chuti vraceti se k odbytému.“ Z Dvořákova hlediska však byly starosti o co nejlepší soulad libreta s hudbou naprosto pochopitelné: po předchozích zkušenostech s texty, které celkové vyznění oper poškozovaly, chtěl mít tentokrát vše pod kontrolou, tím spíše, že s Dimitrijem počítal pro právě dokončované Národní divadlo.

Dvořákův rukopis – závěr partitury první verze Dimitrije
Počátky kontaktů libretistky se skladatelem se datují k lednu 1881. Červinková si tehdy zapsala do deníku: „Co se týče Dimitra, otec si přál, abych to vzala Šeborovi a dala komus jinému. S Maýrem [ředitelem Prozatímního divadla] usoudili, že Dvořákovi. … Maýr zatím přišel se zvěstí, že se to Dvořákovi velmi líbí a že se ptal Maýra, zda by mohl s tím panem libretistou mluvit. Maýr, který prve smlčel, od koho jest, odvětil mu, že ten libretista nosí sukně.“ Brzy nato se Dvořák s Červinkovou skutečně osobně sešli a skladatel si po poradě s dramatikem F. V. Jeřábkem a hudebním kritikem V. V. Zeleným vyžádal první textové úpravy. Na přelomu března a dubna 1881 se pustil do práce, náčrt pak dokončil na podzim téhož roku. Mezitím však vyhořelo právě dostavěné Národní divadlo (12. srpna) a Dvořákovy naděje na uvedení opery na nové scéně vzaly prozatím za své. Libreto mělo původně pět dějství, obsahem posledního z nich měl být pohřeb Xenie, při kterém se znovu rozhoří svár mezi Rusy a Poláky. Dvořákovi se však zdálo, že se opera již rozrůstá do neúměrné šíře a nakonec se s libretistkou dohodl na zkrácení libreta a ukončení opery smrtí Dimitrije. Zde udělejme malou odbočku: Dvořák, všeobecně proslulý svojí málomluvností, se obzvlášť nerad vyjadřoval o svých uměleckých záměrech. O to cennější je výrok, který zaznamenala Červinková, vztahující se k později vypuštěnému pátému dějství. Skladatel prý hovořil s nadšením o jeho úvodní scéně: „Již o tom horuje, jak ta první scéna bude, že musí při tom všichni lidé plakat. Chce tam míti zároveň trojí rytmus – stále znějící pohřební marš, do toho z jedné strany sbor kněží vokální, z druhé strany zpěv maškar.“ Známe-li způsob, kterým Dvořák zhudebnil podobnou scénu ve 2. jednání (spor Poláků s Rusy) se dvěma kontrastními prolínajícími se hudebními vrstvami, nezbývá než litovat, že zamýšlenou polyrytmickou hudební plochu nakonec nerealizoval. Po dokončení náčrtů začal Dvořák v prosinci 1881 pracovat na samotné partituře, kterou dokončil v srpnu následujícího roku. S libretistkou byl přitom v neustálém osobním nebo písemném kontaktu, vyžadoval četné textové změny, doplnění dalších veršů a dramaturgická upřesnění dění na jevišti. Nahlédneme-li do Dvořákovy korespondence a do libretistčiných zápisků, je zřejmé, že někdejší názory na Dvořákovu operní tvorbu jsou neudržitelné: skladatel, který údajně nedbal na scénický účinek oper a „jen“ skládal hudbu, píše Červinkové např.: „Milostivá paní! Malou prosbu mám na Vás: Jsem právě ve scéně, kde Šujský nad mrtvolou Xenie běduje, a následuje na to sbor, než přijde Dimitrij, a Šujský má bezpochyby odejít, poněvadž hned za tím přijde a přivede Marinu. Prosím Vás tedy, udejte mně určitě, má-li Šujský odejít. Vy jste v libretě na to zapomněla.

 

návrh scény 2. dějství pro inscenaci Dimitrije v Národním divadle 1883

V době, kdy Dvořák pracoval na partituře, už bylo jasné, že vyhořelou budovu Národního divadla se v dohledné době zprovoznit nepodaří, a tak bylo rozhodnuto, že se premiéra Dimitrije uskuteční v Novém českém divadle. Tato divadelní budova, která stála přibližně na rohu dnešních ulic Anglické a Škrétovy, byla letní scénou Prozatímního divadla a svojí velikostí lépe vyhovovala inscenování tak výpravného díla, jakým je Dimitrij. Přípravy premiéry od počátku provázely komplikace. Nejprve byla stanovena již na konec sezóny 1881/1882, později byla přesunuta až na září. Současně s Dimitrijem se vedení Prozatímního divadla ale rozhodlo nastudovat také novinku Bedřicha Smetany Čertova stěna. Dvořák, který byl proti řediteli divadla Maýrovi zaujatý od doby, kdy se několik let oddalovalo provedení opery Tvrdé palice, psal rozzlobeně Červinkové: „Mám totiž obavu, že snad „Dimitrij“ ani v této sezóně se provozovat sotva bude moci; a sice z následujících příčin: Pan Maýr přeci věděl, že má opera se má k sv. Václavu chystat, ale jak vidím a slyším, sehnalo se toho tolik, že asi sotva na naši operu dostatek času zbyde, má-li se opera ta ještě za branou [tj. v Novém českém divadle] provozovat. On chce totiž provést 3 velké opery ve 2 měsících – a to se mi zdá býti zhola nemožné. Jednu velkou velmi namáhavou „Pannu orleanskou“ dávali včera, nyní se má honem študovat nová Smetanova a pak teprv „Dimitrij”. Zpěváci jsou velkým namáháním tak přetížení, že Smetanovu operu ihned asi sotva budou študovat, a tak myslím, že ti mocní přátelé p. Smetany budou na to naléhat, aby opera se k Václavu dávala. I když to půjde dobře, dřív ji asi sotva vypravějí. A co potom? V říjnu snad? Nastanou-li brzo chladné dny, tedy je po všem! A v malém divadle? To nepůjde!“ (Dvořák zde narážel na skutečnost, že v dřevěné stavbě Nového českého divadla se mohlo hrát pouze v teplejší polovině roku .) Divadlo plánovalo premiéru Čertovy stěny na konec srpna a Dimitrije na konec září. Avšak vzhledem k tomu, že nebyly včas vyrobeny dekorace ke Smetanově opeře, dostal se na chronologicky první místo Dimitrij. Přípravu inscenace nicméně negativně ovlivnila tragická událost v rodině tenoristy Antonína Vávry, který studoval titulní roli. Týden před premiérou mu v Paříži zemřela žena a role Dimitrije musela být narychlo přeobsazena – byla svěřena dalšímu sólistovi Prozatímního divadla Václavu Soukupovi a premiéra znovu posunuta, tentokrát na 8. října. Dvořák tím nebyl právě nadšený: „V neděli má být tady poprvé Dimitrij – mám mnoho starostí, jak to asi s tím dopadne. Čekám pořád na Vávru, až přijede z Paříže, ten by tu partii přece nejlépe zazpíval. S tím Soukupem je to přece jenom kříž – nevím, zdali tu partii přemůže, nebo ona jej…“ Soukup se nakonec role zhostil se ctí, podle svědectví Červinkové „zpíval lépe, nežli jsme očekávali.“

Antonín Vávra jako Dimitrij (ND 1883)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments