Opery Antonína Dvořáka VIII.: Dimitrij

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Nastal Dvořákem dlouho očekávaný den – premiéra. Již v dopoledních hodinách přijel do Prahy skladatelův nakladatel Fritz Simrock a z Vídně dorazil obávaný kritik Eduard Hanslick, který se o Dvořákovu tvorbu dlouhodobě zajímal. Atmosféru večera nám zprostředkuje Marie Červinková-Riegrová: „Divadlo bylo přecpáno, horko veliké (příjem toho dne 1.200). Na druhé straně v prvním poschodí byl v lóži Hanslick, Simrock, Hock, Barnabáš, v jiné lóži rodina Dvořákova. Vypravení kusu bylo skvělé nad míru a představení zdařilé. … Po prvním jednání byl potlesk nesmírný, Dvořák vyvoláván. Když po první proměně II. jednání počal tleskot, tu jiní syčeli, takže tleskot utichl; bylo to, aby nerušili hudbu, jež nepřestávala hráti – ale po konci II. jednání byl zvláště tleskot hlučný i vyvolávání stále se opakovalo po každém aktě. … V divadle se neustále ohlíželi po naší lóži, stále hlavy tam obrácené. Obecenstvo vidět, že s chutí poslouchalo až do konce, a přece to trvalo až do 11 hodin.

podoba scény v 1. jednání, inscenace ND 1912

Dvořákova hudba se skutečně setkala s mimořádným ohlasem, stejně jako pěvecké výkony představitelů hlavních rolí. V některých článcích byla ovšem kritizována výtvarná stránka inscenace. Zatímco dnes by mohl být představitel titulní role oblečen třeba do skafandru a nikoho by to příliš nepřekvapilo, v Dvořákově době se důsledně dbalo na realistickou a „historicky věrnou“ výpravu. Sama libretistka a její otec opatřili obrazový materiál (částečně zapůjčený přímo z Ruska), na jehož základě měly být navrženy dekorace a kostýmy. Není známo, zda se jimi vedení divadla řídilo. Ředitel Národního divadla F. A. Šubert sice později vzpomínal, že inscenace „patřila k historicky nejvěrnějším a byla povahou doby a místa zároveň nejnákladnější ze všech českých oper vůbec,“ ale podle článku v časopise Dalibor „…když se skutečně vydaly velké sumy za kostýmy a dekorace, ukázalo se, že jsou ty drahé obleky úplně nesprávné a znalcům Ruska směšné – a přece byli divadelní správě samou spisovatelkou libreta nabízeni lidé kompetentní a ochotní v té věci poraditi.“

 

Dvořákův rukopis – náčrt revize

Dvořák netrpělivě čekal, až se ve vídeňském tisku objeví Hanslickova kritika, která, jak předpokládal, bude rozhodující pro proniknutí opery na německé scény. Hanslickův rozsáhlý článek v Neue freie Presse vysoko oceňoval Dvořákovo zhudebnění („Opera obsahuje silné dramatické momenty, je bohatá na krásnou a původní hudbu, jedná se o dílo skutečně významného talentu. … Ve sborových číslech převládá duch hudby polské a ruské, která je tu zcela na svém místě. Hudba dýchá slovanskostí docela přirozenou, nikoli vyumělkovanou.“), ale vyslovil pochybnosti vůči některým rysům libreta. Především mu vytýkal scénu zavraždění Xenie v „přímém přenosu“ jako příliš drastickou a psychologicky chybně motivovanou. Dvořák obratem požádal Červinkovou o příslušné změny v libretu. Libretistka, která mezitím začala pracovat na textu Jakobína a pohybovala se již v jiném myšlenkovém ovzduší, se jen nerada vracela k uzavřené práci a požadované úpravy neustále odkládala. V březnu 1883 si např. poznamenává: „Je to nesnadné a namáhavé kvůli vpravení se do myšlenek a řešení těch nejpohnutějších scén.“ A o několik dnů později: „Mluvili jsme o změně Dimitrije, i zůstal [Dvořák] dosti dlouho. Zas to chce trochu jinak. Marina má více mluviti, Xenie méně.“ O měsíc později zřejmě nebyla situace o nic lepší: „Ten nešťastný Dimitrij. Nemám k tomu žádné chuti a mysli.“ Teprve 22. dubna Červinková konečně s úlevou odeslala Dvořákovi přepracovanou verzi libreta, což ve svém deníku komentovala slovy: „Jsem tak ráda, že mám toho Dimitrije z krku.“ To Dvořák naštěstí nevěděl a na zásilku odpověděl slovy: „Milostivá paní! Mám tolik na práci, že Vám jen docela v krátkosti svůj nejvřelejší dík vzdávám a prosím pro tentokrát, aby jste mi laskavě prominula, že Vám pouze touto formou píši. Však později si to vynahradíme. Zpracování toto se mi velmi líbí a těším se na to velice, doufám, že již v nejblíže příštích dnech začnu.“ Kromě úseků, jejichž nové zhudebnění bylo podmíněné textovými změnami, Dvořák také zásadně přepracoval předehru. Se svou prací byl hotov koncem července 1883, jak stvrzuje poznámka v závěru partitury: „Až potud jsem to všecko přepracoval na výslovné přání p. dr. Hanslicka z Vídně. Na Vysoké 1883, koncem července.“ (O dva roky později, v době, kdy již byla opera na repertoáru Národního divadla, vytvořil Dvořák také zcela nový orchestrální úvod ke 2. dějství.)

Marie Podvalová jako Marina (ND 1950)

Dimitrij v nové podobě byl poprvé proveden 20. listopadu 1883 při jednom ze slavnostních představení, jimiž bylo podruhé otevřeno Národní divadlo a hrál se téměř nepřetržitě až do roku 1892 (celkem padesát repríz). Úspěch, se kterým se setkala i tato nová verze opery, ještě více podnítil Dvořáka k úsilí o provedení díla v zahraničí, a tak nechal brzy pořídit německý překlad libreta. O uvedení Dimitrije na mezinárodní scénu se zasazoval také František Ladislav Rieger, konkrétně ve Vídni, Budapešti, Paříži, Moskvě a Petrohradu, stejně jako Dvořákův obdivovatel, přední dirigent své doby Hans von Bülow, který se snažil dílo prosadit v Hamburku. O operu projevil zájem také Londýn. K žádnému z uvažovaných provedení však nakonec nedošlo. (Na této skutečnosti se dodnes mnoho nezměnilo. Nepočítáme-li zájezd opery Národního divadla do Vídně v roce 1892, jedinými regulérními zahraničními inscenacemi této opery zřejmě zůstávají: britské nastudování společností Nottingham University Opera Group v roce 1979, newyorské provedení o pět let později (společnost Collegiate Chorale) a uvedení na Oregon Bach Festival v roce 1991. Ve „dvořákovském“ roce 2004 se uskutečnilo koncertní provedení ve Vídni s dirigentem Richardem Hickoxem a sólisty Elenou Prokinou, Krasimirou Stoyanovou, Daliborem Jenisem, Dagmar Peckovou ad., koncert byl ve stejném obsazení o pár měsíců později zopakován i na londýnských Proms). Dvořák s odstupem několika let popisuje situaci i své pocity v jednom z dopisů nakladateli Simrockovi: „Opera ,Dimitrij‘ je dílo, které mám opravdu rád, a bolí mne dvojnásob, že nedošla dosud uznání. Dle výroku Hanslickova, jejž jste mi kdysi sdělil, nebyla prý zpěvohra dost divadelní a dramatická, což mne velmi mrzelo; stal jsem se sám vůči vlastnímu dílu nedůvěřivým a nepomýšlel pak již vůbec na jeho rozšíření. Od těch dob zanevřel jsem na psaní oper, neboť od ,Šelmy sedláka‘ neměl jsem úspěchu. Také však nyní nepociťuji touhy s operou svojí vystoupiti, věda, že je to marné úsilí. Ve Vídni, píše mi Hanslick, nechtějí ,Dimitrije‘ z ohledů politických!! Baron Perfall v Mnichově vrátil mi partituru, protože se mu nelíbilo libreto a Pollini v Hamburku neprojevuje také chuti.

 

supraphonská nahrávka dirigenta Gerda Albrechta

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments