Ostrava: Otello nebo Jago? Desdemona

Opera je divadlo. Hudební složka je její pouhou, byť i neodmyslitelnou součástí. Opera je divadlo! Giuseppe Verdi byl jedním z oněch vzácně se vyskytujících operních skladatelů, kteří velmi dbají o kvalitu libreta, jež dokáží přetvořit ve skutečné hudební drama. Byl navíc rozeným divadelníkem s konkrétní představou o tom, jak by se jeho hudební drama mělo realizovat. Skladatelova slova o operní interpretaci jsou do značné míry nadčasová, což můžeme říci o málokterém jeho kolegovi. Příkladem může být Verdiho charakteristika pěvkyně, která by měla ztělesnit Lady Macbeth. Měla by být zlá a ošklivá, hlas by neměla mít andělský, ale ďábelský.

Ovšem, obecně vzato, vždy je důležitější celkový obraz operní postavy než nějaký ten nedotažený tón. Původem činoherní režisér Ivan Krejčí v rozhovoru pro program k inscenaci krásně popsal, co jej „na opeře hrozně baví“: „Pokud se podaří vytvořit situace, což je základ činoherní režie, aby její klenba a význam se pojily s hudbou, pak to není pouhý součet, ale vystřelí vás to na nebe.“ Jednoduché to však vůbec není. „Na nebe“ vás to vystřelí jenom tehdy, když je režisér schopen svými citlivými senzory nacházet takovou podobu Gesamtkunstwerku, v němž mimo jiné operní herec naplní svou roli emocionálním nábojem, který obecenstvo strhne svou přesvědčivostí.

V ostravském Otellovi byl takto strhující předsmrtný výstup Desdemony a Jagovy ženy Emilie. Maida Hundeling a Jana Hrochová. Není malých rolí. Maida Hundeling je přírodní úkaz. Svůj zvučný hlasový orgán dokáže vmžiku rozeznít doplna, umí pružně manévrovat mezi dynamickými detaily i většími plochami, a to jak směrem do forte, tak i do pianissima. Má-li někdo ten dar, že se vtiskne divákům do srdce, pak jde o skutečného operního herce. Obě tyto dámy můžeme zařadit mezi takové kouzelnice. Jejich výkony jsou jednolité, postavy, které vytvářejí, jsou v neustálém duševním i tělesném pohybu, ani na chvíli nepustí diváka ze svého vlivu.

Pan režisér Krejčí postavil Otella záměrně na postavě Jaga. Proč ne! Už Giuseppe Verdi uvažoval o tom, že by operu nazval Jago. Má to však jednu podmínku – představitel Jaga musí postavu naplnit stejnou hrou o život jako Maida Hundeling Desdemonu. Musí být charismatický, upoutávat na sebe divákovu pozornost, být opravdu „režisérem inscenace“, jak si režisér v programu k inscenaci přál. Jak je role Jaga obtížná! Pokud se vyjadřuje velkými, ale maličko prázdnými gesty, rozpřahuje ruce stejně v průběhu opery jako při závěrečném klanění, je vše ztraceno. Nemůžeme posoudit, čí je to chyba. Interpretova, protože nebyl dost tvárný, nebo režisérova, protože se mu nepodařilo tvarovat interpreta podle svého záměru?

Vysoký Jago Martina Bárty má znělý a barevný baryton, ale hlasovou mimikou zatím příliš nevládne. Jeho Jago je sebevědomý muž, který si zakládá na tom, jak dokáže lidmi manipulovat, ale síla jeho osobnosti nepřesahuje do hlediště. Všechno je jen na povrchu a my nevíme, proč se mu to daří. Měl by také mít nějaké mimořádné kouzlo pro svou ženu Emilii, Desdemoninu společnici. Neměl by k ní být jen surový. Ona by přece měla mít nějaký důvod, proč mu podléhá. Vztah mezi nimi v inscenaci prakticky neexistuje.

Totéž u Otella. Jak rychle představitel Otella podléhá Jagově intrice! Skoro ani nepostřehneme, že svou Desdemonu nadevše miluje. Jenomže vzbudit v někom žárlivost je snadné, zvláště je-li to jednostrunný, pudový typ člověka, který žárlivosti propadne bez váhání, okamžitě. Po pěvecké stránce zvládá Gianluca Zampieri roli Otella na obdivuhodné úrovni, byť jsem měla pocit, že jindy dokáže zpívat uvolněněji. Ostatně si jej na tuto roli pozvali už do Itálie, do Německa, Argentiny, na Slovensko, do Kolumbie, Turecka a do Japonska. Pěvecky vsadil při premiérovém představení na stálou tenzi ve forte, herecky na hysterii. Chvílemi působil až loutkovitě. Desdemona se k němu tulí, dělá všechno pro to, aby jej zaujala a upoutala, on je jaksi pasivní, uzavřený do sebe. Přesvědčivě jí nakonec stiskne hrdlo.

Právě na konci opery Jagova role v inscenaci pokračuje. Vytrhne Otellovi kord a odloží jej. Má jiný plán. Přinese si za trpícího Otella židli, sedne si na ni a vtiskne mu do ruky nůž. Vida ho, zloducha. S potěšením pozoruje, jak Otello postupně umírá. Nasadí si své sluneční brýle a odchází středem dozadu, nezastaven, nepotrestán. Všichni okolo jsou ve štronzu. Pro režiséra inscenace byla smrt Desdemony a Otella nedostatečně účinná. Chtěl divákům ještě doslovit, dovysvětlit, že Jagové jsou ti, kteří přežívají. V tu chvíli mu však chybělo to jediné podstatné: charismatický Jago.

Inscenační koncepce ostravského Otella je průkazná. Scénografie Milana Davida vyniká šedí metalizovaných kulis a odděluje od sebe dvě prostředí – proscénium a prostor za ním. Dělí je stěna se stahovatelnými roletami (kvůli jejich stažení přikráčí Otello v posledním dějství do ložnice se dvěma osobními strážci). V předním proscéniovém prostoru se odehrají ložnicové výjevy, ale také rozhovor Jaga s Cassiem, vzadu vše ostatní. Velmi strohé prostředí.

Kostýmy Marty Roszkopfové – černé pro sbor, pro Desdemonu, pro Otella, pro Jaga, s trochou šedi pro ty ostatní. Desdemona občas trošku bílé a červené. Koncepce je čitelná. S výjimkou počátku prvního jednání režisér upozaďuje sbor až do koncertní strnulosti. Jevištní obraz je fádní a inscenace nedokáže využít neustálých vzruchů, které přináší Verdiho hudební řeč, jež je v Otellovi až zázračně propojená s vývojem událostí. Mít tak na jevišti samé živoucí postavy ve zřetelných vztazích mezi sebou, nespokojit se s operáckou pohybovou i mimickou manýrou zejména u „hlavní postavy“, jíž je tu Jago…

Nestačí, že hudební nastudování je na velmi solidní úrovni (orchestr, sbor, sólisté), byť i tam by dirigent Jakub Klecker jistě našel prostor pro úsilí o větší kompaktnost celku, pro detailnější práci s temporytmem inscenace, pro sofistikovanější odstínění jednotlivých scén ve prospěch architektury večera. Ale v tom by jej měl podpořit režisér. Spolupráce dirigenta s režisérem je přece základním předpokladem operní inscenace. Zdá se, že tady nefungovala tak, jak by měla. Stává se, a stalo se podle mého mínění i zde, že režisér cíleně buduje stylově „čistou“ inscenaci, výsledek je však plochý, podobá se spíš popisné studii, pouhé kostře, základu inscenace. Jemu a jeho spolupracovníkům se nepodaří využít hudebnosti inscenace k obohacení její divadelní působivosti a k sugestivnímu emocionálnímu dopadu na diváky. Strohostí vyjadřovacích prostředků se chytí do vlastní pasti.

Diváci v hledišti však vnímají a soudí jinak. Nadšeně křičí a aplaudují ve stoje. Byl to pro mnohé z nich první živý Otello v jejich oblíbeném divadle. Mohli by tedy na recenzi inscenace reagovat podrážděným: vy, zlí kritikové, vidíte jenom chyby! Čtěte, prosím, pozorně. Není tomu tak. Všichni jsme v tomto ohledu svobodní. Kritikové se snaží postihnout, o čem daná inscenace vypovídá (a pochopitelně zároveň i jak na ně jako na diváky působí), vy se většinou díváte spontánně, co vám umělci předkládají. Nejste povinni analyzovat způsob jejich práce. Naše role jsou jasně vymezené. Ponechme si každý svůj vlastní názor, své vlastní vnímání. Jinak ani nelze.

Hodnocení autorky recenze: 80 %

Giuseppe Verdi:
Otello
Hudební nastudování: Jakub Klecker
Dirigenti: Jakub Klecker (alt. Robert Kružík)
Režie: Ivan Krejčí
Scéna: Milan David
Kostýmy: Marta Roszkopfová
Videoprojekce: Václav Voleský
Pohybová spolupráce: Jana Tomsová
Sbormistr: Jurij Galatenko
Dramaturgie: Eva Mikulášková
Orchestr a sbor opery NDM Ostrava
Premiéry 19. a 21. října 2017 Národní divadlo moravskoslezské Ostrava

Otello – Gianluca Zampieri (alt. Titusz Tóbisz)
Desdemona – Maida Hundeling (alt. Eva Dřízgová-Jirušová / Jana Šrejma Kačírková)
Jago – Martin Bárta (alt. Dragutin Matić)
Emilia – Jana Hrochová (alt. Anna Nitrová)
Cassio – Luciano Mastro (alt. Martin Šrejma)
Roderigo – Rudolf Medňanský (alt. Petr Levíček)
Lodovico – Martin Gurbaľ (alt. Miloš Horák)
Montano – Petr Urbánek (alt. Roman Vlkovič)
Araldo – Erik Ondruš (alt. Tomasz Suchanek)

www.ndm.cz