Jaroslav Horáček: Pět a půl tisíce představení v ND

29. dubna 2016 by oslavil své devadesátiny dlouholetý protagonista Opery Národního divadla v Praze — Jaroslav Horáček. Sólistou se zde stal v roce 1952, naposledy stál na prknech zlaté kapličky v dubnu 1999. Za půlstoletí svého působení na naší první scéně ztvárnil téměř dvě stovky rolí nejrůznějšího typu a charakteru, v některých titulech vystřídal postupně dvě až tři role. Celkový počet jeho vystoupení v Národním divadle se blíží pěti a půl tisícům. Na Horáčkově pěvecké kariéře v Národním divadle a jeho repertoáru lze v podstatě dokumentovat velké změny, které za tu dobu prodělala česká opera. A když se k tomu ještě připočtou Horáčkovy pěvecké začátky v Ostravě a v Opavě ve čtyřicátých letech, ocitáme se ve zcela jiném světě.

Jaroslav Horáček se narodil 29. dubna 1926 v Děhylově nedaleko Hlučína, ve svérázném  kraji, kterému se říká „na Prajské“. (Je zajímavé, že o sedmatřicet dní později se v nedalekých Kravařích narodil Ivo Žídek). Muzika a zpívání lákaly Jaroslava Horáčka od dětství. Studovat začal na gymnáziu v Hlučíně. Odkud po kvartě přešel na obchodní akademii. Na této škole ale pobyl jenom krátce, protože ji okupanti zavřeli. Byl nucen odejít pracovat na šachtu, ale protože se učil zpívat, podařilo se mu nakonec, že jako sedmnáctiletý zcela nezkušený mladík mohl předzpívat samotnému šéfovi ostravské opery Jaroslavu Voglovi.

O jeho vstupu do divadla se vypráví milá historka. „Se non á vero, é ben trovato..“ — není-li to pravda, je to dobře vymyšleno, jak říkají Italové, v každém případě to perfektně Jaroslava Horáčka charakterizuje. Na Voglův dotaz, jaký je jeho hlasový rozsah, odpověděl, že je tenor a když jej maestro žádal o předzpívání nějaké árie, spustil lidovou píseň Lásko, bože, lásko. Jaroslav Vogel byl spokojen a angažoval ho jako člena sboru do skupiny druhého basu.

Přenesme se teď o těch více než sedmdesát let zpět, abychom si uvědomili, co tehdy znamenalo být členem operního sboru. V sezoně 1942-1943 uvedlo ostravské divadlo celkem čtyřicet nových premiér a vedle toho byly na repertoáru samozřejmě ještě další tituly takzvaného kmenového repertoáru přecházející z předchozích sezon. Čtyřicítku nových titulů tvořilo deset oper, dvaadvacet činoher, sedm operet a jeden celovečerní balet. K tomu připočtěme ještě tři symfonické koncerty. Orchestr a sbor zabezpečovaly operní i operetní inscenace. Všestrannější členové sboru pak rovněž účinkovali v menších sólových úkolech ve všech souborech včetně baletu. A to byl i případ mladého Jaroslava Horáčka, který navíc ještě občas účinkoval i v orchestru jako hráč na triangl. Protože nevelká gáže nestačila, musel se i nadále věnovat dělnické profesi, v níž pokračoval i po uzavření divadla v létě 1944.

Přitom se pilně věnoval studiu zpěvu, například u svého staršího kolegy Eduarda Hrubeše, pozdějšího výborného barytonisty Janáčkovy opery, anebo u proslulého ostravského hlasového pedagoga profesora Rudolfa Vaška. Největší vliv na začínajícího zpěváka měl ale tehdejší sólista ostravské opery, tenorista Petar Burja. Díky školení získal jeho přirozený hlas dramatického zabarvení a širokého záběru potřebnou kultivovanost projevu, kterou zpěvák dokázal perfektně využít v nejrůznějších žánrových polohách v širokém rejstříku. Měl přirozený herecký talent, schopnost vcítit se do jednotlivých postav a vtisknout jim charakter bezprostřední působivosti. Navíc byl vždy mimořádně pohotový, což mu opět pomáhalo při ztvárnění široké škály typů rolí, a také tehdy, když byl nutný záskok. Dokázal zpívat i v cizích jazycích v době, kdy to ani zdaleka nebylo běžné.

V roce 1945 nastoupil jako sólista do nového českého souboru divadla v Opavě, který se od začátku měl velmi čile k světu. Ředitel Oskar Linhart, který vedl divadlo v sezoně 1947-1949, a zejména ředitel Vladislav Hamšík, jenž stál v čele divadla v letech 1949-1956, vyvinuli nemálo úsilí, aby se v daných dobových podmínkách v Opavě dělalo opravdu kvalitní divadlo, přesahující rámec běžné oblastní scény, a dávali prostor mladým perspektivním adeptům ve všech žánrech.

V opeře působili jako dirigenti — všestranný a zkušený divadelní praktik v tom nejlepším slova smyslu František Preisler a mladý skladatel Ivo Jirásek, který současně působil i jako režisér. Režii se věnovali úspěšně i oba výše jmenovaní ředitelé a se zanícením sobě vlastním vysoce erudovaný Karel Berman. Pro mladé zpěváky, k nimž patřil Jaroslav Horáček, to byla skvělá „tovaryšská léta“. Repertoár operních souborů tehdejší doby se skládal zcela pochopitelně do značné míry z děl české klasiky a ve městech jako Opava, Liberec či Ústí nad Labem byla tato orientace logicky ještě důslednější než jinde.

A tak se Jaroslav Horáček postupně setkal s řadou rolí v operách českých klasiků, k nimž se posléze často vracel. Ze smetanovských rolí to byli například Kecal v Prodané nevěstě, žalářník Beneš v Daliborovi, Otec Paloucký v Hubičce či Rarach v Čertově stěně. V operách Dvořákových se představil jako Vodník v Rusalce, Marbuel v Čertovi a Káče, komický Martin v opeře Šelma sedlák, ale také už jako hrabě Vilém v Jakobínovi. Z velkých rolí světového repertoáru v Opavě ztvárnil například titulní roli v Donizettiho Donu Pasqualovi, setkal se s titulním hrdinou Mozartovy Figarovy svatby, Mefistem z Gounodova Fausta a Markétky a králem Filipem ve Verdiho Donu Carlosovi.

Už během svého opavského angažmá hostoval Jaroslav Horáček v ostravské opeře, jejímž členem se stal v roce 1951. Jeho první studovanou rolí byl Mušketýr v Kuchinkově a Hylasově inscenaci Novákovy Lucerny, kterého alternoval s dalším ostravským nováčkem Karlem Průšou. Následoval velekněz Ramfis v Aidě, Angelo v Pozdvižení v Efesu Iši Krejčího, Dziemba v Moniuszkově Halce, Stárek v Janáčkově Její pastorkyni. V Ostravě si zazpíval i Dona Alonsa v Mozartově opeře Così fan tutte a Pizarra v Beethovenově Fideliovi. Jeho poslední ostravskou rolí byl Ivan Žuran ve slavné Vašatově a Hylasově inscenaci Čajkovského Čarodějky, která byla v roce 1954 vyznamenaná Státní cenou.

Následovaly námluvy s Národním divadlem. Nejprve v Praze vystoupil 24. května 1952 v roli Kecala, poté následovali Vodník v Rusalce, hrabě Vilém v Jakobínovi, a navíc ještě záskok v roli Dziemby v Halce. V této opeře později už jako člen souboru zpíval v Praze i roli Stolníka. V srpnu 1953 se stal sólistou Opery Národního divadla. Zásluhu na jeho angažování měl především tehdejší šéf Opery Národního divadla Jiří Pauer.

První úkoly, kterými byl pověřován v nově studovaných inscenacích, byly, jak tomu tehdy bývalo v Národním divadle u začínajících zpěváků běžné, spíše role menšího a středního typu s tím, že jim byla dána možnost alternace v některé ze stěžejních postav operní literatury. Nejinak tomu bylo i v případě Jaroslava Horáčka. V sezoně 1953-1954 vystoupil ve Verdiho Rigolettovi v roli hraběte Ceprana, v Musorgského Borisi Godunovovi byl představitelem bojara Nikitiče a v Bizetově Carmen poručíka Zunigy, kterého pak zpíval a hrál v mnoha desítkách představení. Velkou a pro další kariéru Jaroslava Horáčka významnou příležitost mu poskytl režisér Bohumil Hrdlička, který jej znal už z doby jejich společného ostravského působení, když při druhé premiéře Mozartovy Figarovy svatby na jaře 1954 ztvárnil jako alternant Karla Kalaše roli Figara.

Na podzim roku 1954 se představil ve druhé premiéře Vašatovy a Pujmanovy inscenace Smetanovy Čertovy stěny v roli poustevníka Beneše. V roce 1954 se Jaroslav Horáček stal laureátem mezinárodní pěvecké soutěže, která byla pořádaná v rámci Pražského jara v roce 1954.

V roce 1956 se poprvé setkal s Mozartovou „operou oper“ – Donem Giovannim, ke které se později stále znovu vracel. V inscenaci Zdeňka Chalabaly a Luďka Mandause ztvárnil roli Masetta. O rok později si také v Národním poprvé zazpíval a zahrál komického Dona Alfonsa v Mozartově opeře Così fan tutte, uváděné dle dobového usu tehdy pod názvem Ženy jsou ženy. A touto rolí slavil úspěchy ve všech dalších inscenacích této opery. V lednu 1957 vystoupil v roli Druhého ozbrojence v premiéře Hrdličkovy inscenace Kouzelné flétny, která sehrála v životě tohoto režiséra osudovou roli (náš nedávný Hrdličkův zevrubný portrét najdete zde).

Zásadní význam pro Jaroslava Horáčka měl počátek „zlatých šedesátých“ let. V roce 1960 mu dirigent Václav Kašlík a režisér Karel Jernek svěřili v premiéře svého nastudování Verdiho Dona Carlose jednu z nejprestižnějších basových partií v operní literatuře, krále Filipa.

Horáček v této zkoušce umělcově perfektně obstál. O rok později následovalo premiérové obsazení do další klíčové mozartovské role,  titulního hrdiny Figarovy svatby, a poté Rarach při premiéře nového nastudování Smetanovy Čertovy stěny. Jaroslav Horáček se definitivně stal jedním z protagonistů Opery Národního divadla.

V roce 1961 mu byla dána možnost využít svých bohatých pedagogických schopností, kterou Jaroslav Horáček dokonale zúročil. Jako profesor zpěvu na pražské Konzervatoři vychoval za několik desítek let svého působení na tomto ústavu řadu úspěšných operních sólistek a sólistů.

Své pedagogické aktivity přenesl záhy do zahraničí, když dostal v roce 1967 možnost působit při výchově operních pěvců v Miláně. Nastudoval tehdy ve spolupráci s dirigentem Nino Sanzognem na scéně Piccola Scala Mozartova Tita. V roce 1973 vyučoval zpěvu v Santiago de Chile a ve druhé polovině sedmdesátých let v americkém Bostonu, kde v rámci svého působení nastudoval Smetanovu Prodanou nevěstu (sám si zazpíval a zahrál Kecala) a potom i Janáčkovu Její pastorkyňu. Několik let působil také v irském Dublinu, kde připravil celkem osm operních inscenací.

Jedním z úhelných kamenů Horáčkovy jevištní tvorby se staly Mozartovy opery. V nich mohl uplatnit kvality a rozsah svého hlasu, výtečně zvládnutou pěveckou techniku, bezprostřednost jevištního projevu, a pokud to bylo zapotřebí i schopnost určité improvizace. V Kouzelné flétně posléze Druhého ozbrojence vystřídal moudrý Sarastro a na sklonku kariéry k těmto rolím přidal ještě Mluvčího. V inscenaci Tita v šedesátých letech ztvárnil roli Publia.

V Donu Giovannim poměrně záhy vyměnil Masetta za Leporella, aby nakonec dominoval v titulní roli, která patřila k jeho neoblíbenějším. Poprvé ji zpíval na premiéře Krombholcova a Kašlíkova nastudování v únoru 1969. Byla to první inscenace Dona Giovanniho v Národním divadle zpívaná v italštině (hrála se tradičně ve Stavovském, tehdy Tylově divadle).

Ve své interpretaci postavy slavného svůdníka uplatnil svou kvalitní pěveckou techniku a v hereckém pojetí se vyvaroval častých zjednodušení a vytvořil bohatě rozvrstvený jevištní charakter. S Karlem Bermanem v roli Leporella vytvořili dvojici, kterou bylo možno považovat po všech stránkách za téměř ideální.

Jádrem repertoáru Opery Národního divadla zůstávala i v šedesátých a sedmdesátých letech díla českých klasiků, především opery Smetanovy a Janáčkovy. Jaroslav Horáček vystoupil ve všech Smetanových operách (s výjimkou fragmentu Violy), a lze říci, že šlo o všechny role, které odpovídaly jeho hlasovému rozsahu. V Prodané nevěstě se sice poprvé objevil jako Kecal, s nímž se setkával i později, ale poté v četných představeních byl představitelem Indiána a nakonec dlouhá léta Míchou, v němž vystoupil i v televizním přenosu inscenace.

V Braniborech v Čechách začínal v roli Oldřicha Rokycanského, pokračoval v postavě Wolframa Olbramovice a jeho poslední vystoupení na prknech Národního divadla proběhlo 15. dubna 1999 v drobné úložce Biřice v této Smetanově operní prvotině. Z jeho dalších smetanovských rolí připomeňme kromě již zmíněných alespoň Chrudoše a Lutobora v Libuši, Otce Palouckého v Hubičce a Malinu v Tajemství.

V Národním si zopakoval své velké dvořákovské postavy. Hrabě Vilém v Jakobínovi patřil k jeho nejčastějším a nejlepším výkonům. Ve Fibichově Šárce byl Vitorazem, v Nevěstě messinské Kajetánem a v Bouři Stefanem. V Janáčkově Její pastorkyni vyměnil časem Stárka za Rychtáře, ve Výletech páně Broučkových ztvárnil trojroli hostinský Würfel – Čaroskvoucí – Konšel. Jeho parádní rolí byl Placmajor v Janáčkově poslední opeře Z mrtvého domu, v níž účinkoval v několika inscenacích. Ve světové premiéře Mirandoliny Bohuslava Martinů ztvárnil roli Markýze di Forlimpopoli, v Řeckých pašijích byl sugestivním otcem Griogorisem, v pozdější inscenaci Patriarchaesem a ve dvou inscenacích Julietty  vystoupil v postavě Dědečka Mládí.

Během čtyř desítek let svého členství v Národním divadle účinkoval v řadě dalších původních novinek z tvorby skladatelů dvacátého století. Zmiňme se alespoň o některých, jako byli Gorgibus v Zichových Preciézkách, Brighella v Rolprechtově opeře Lásky hra osudná, Radní Kukač ve Smrti kmotřičce Rudolfa Karla, Král v Ostrčilově Honzově království, Wiegand v Tkalcích Víta Nejedlého, Vévoda v Pozdvižení v Efesu Iši Krejčího, Morosus v Bořkovcově Palečkovi, Smirnov v Medvědovi Ivo Jiráska, Scholius a Kuneš v Pauerově Zuzaně Vojířové a Purgon ve Zdravém nemocném. V inscenaci Žvanivého slimejše v šedesátých letech se představil v titulní roli a později, když byl tento titul uveden v baletní podobě, slyšeli diváci jeho hlas z nahrávky.

Několik výborných příležitostí nabídly Jaroslavu Horáčkovi opery Verdiho. Vedle již zmíněných postav Ramfise a krále Filipa to byly například role Banka v Macbethovi či Velekněze v Nabuccovi, ale hrabě Monterone v Rigolettovi anebo Jacopo Fiesco v Simonu Boccanegrovi.

V Pucciniho Bohémě často účinkoval v roli filosofa Collina a v Tosce v roli Kostelníka. Svou komediálnost výborně uplatnil v postavách doktora Bartola v Rossiniho Lazebníkovi sevillském a Impresária v Donizettiho Poprasku v opeře.

Z Horáčkových postav ve francouzských operách je třeba na prvním místě jmenovat jeho Arkela v Jílkově a Kašlíkově inscenaci Debussyho Péllea a Mélisandy, dále Mefista v Gounodově Faustovi a Markétce, čtyřroli zlosynů v Offenbachových Hoffmannových povídkách, titulního hrdinu v Massenetově Donu Quichottovi a Pietra v Auberově Němé z Portici.

Štědrá nabídka rolí čekala Jaroslava Horáčka v německé operní tvorbě, zvláště od chvíle, kdy se na jeviště začala postupně vracet díla Richarda Wagnera. První Horáčkovou wagnerovskou rolí byl Reinmar v Tannhäuserovi v roce 1955, poté následovali Jindřich Ptáčník v Lohengrinovi, Donner a Fasolt ve Zlatě Rýna, Hunding ve Valkýře a především Hans Foltz a posléze Vít Pogner v Mistrech pěvcích norimberských, kterého zpíval česky i německy.

Jednou z jeho posledních rolí, v níž po odchodu z Národního divadla účinkoval ještě ve Státní opeře, byl Stefanno Colonna v Rienzim. K Pizzarovi v Beethovenově Fideliovi později přidal i žalářníka Rocca. Významné byly jeho role v operách Richarda Strausse (baron Ochs v Růžovém kavalírovi, Orestův vychovatel v Ariadně a hrabě Waldner v Arabelle).

V Musorgského Borisi Godunovovi výborně ztělesnil úlisného intrikána Rangoniho (škoda, že v poslední době se stalo módou takzvané polské obrazy vypouštět – nebyly sice v původní Musorgského verzi, ale domnívám se, že jak po hudební, tak zejména po dějové stránce jsou funkční součástí díla a ne pouze jakýsi dobou vynucený přídavek, jak se dnes dočítáme u některých recenzentů). V inscenacích Borise Godunova z let 1974 se představil i v titulní roli. Zazpíval si i knížete Gremina v Evženu Oněginovi a Svetozara v Glinkově Ruslanovi a Ludmile, ale páteří jeho ruského repertoáru byly opery Sergeje Prokofjeva: Mendoza v Zásnubách v klášteře, Remenťuk v Semjonu Kotkovi, Celio v Lásce ke třem pomerančům a především Inkvizitor v Ohnivém andělu a Kutuzov ve Vojně a míru. V opeře Kirilla Molčanova A jitra jsou zde tichá ztvárnil roli Staršiny Vaskova.

Dále připomeňme ještě dvě role z anglického repertoáru, Peachuma z inscenace Žebrácké opery, kterou s použitím původních melodií Johna Gaye uvedli dirigent František Vajnar a režisér Ladislav Štros a Swallowa z Brittenova Petera Grimese. Připomeňme také, že Jaroslav Horáček zpíval v postavě slepého houslisty Mareše na jevišti Národního divadla píseň Kde domov můj z Tylovy a Škroupovy Fidlovačky v inscenaci z roku 1962.

Jaroslav Horáček často hostoval na českých operních scénách i v zahraničí od Španělska a Velké Británie až po někdejší Sovětský svaz, Finsko či Bulharsko. Intenzivní byla i jeho koncertní činnost především při interpretaci různých kantát a oratorií (díla Bachova, Händelova, Haydnova, Beethovenova Devátá, Verdiho i Dvořákovo Rekviem, další Dvořákova díla Stabat mater, Svatá Ludmila, Svatební košile) anebo Janáčkova Glagolská mše. Početná je i řada jeho operních nahrávek, především českých děl. Častokráte také zpíval pěvecké party pro inscenace oper a operet ve filmu a v televizi. Jistou kuriozitou jsou dvě účinkování Jaroslava Horáčka ve filmu jako herce v drobných rolích. Jednalo se o Jirešův folklorně laděný film Opera na vinici a koprodukční film režiséra Fijóna Perfektní manžel z roku 1993.

V roce 2006 obdržel Jaroslav Horáček, jehož celoživotním kredem bylo: „Nejen svou profesi milovat, ale být jí posedlý.“, Cenu Thálie za celoživotní umělecké mistrovství.

Životní dráha Jaroslava Horáčka se uzavřela 16. února 2011 a 25. února se s ním rozloučila veřejnost ve strašnickém Krematoriu. V historii Národního divadla a české opery zanechal trvalou stopu.