Zpola (?) zapomenuté opery: Pietro Mascagni

Člověk je tvor zvědavý a zvídavý, to je známá věc. Čte knihy, poslouchá hudbu, chodí do divadla a do kina (nebo aspoň „virtuálně“), pořád chce poznávat něco nového, a mezi tím novým často také to staré, na co se v průběhu času tak nějak zapomnělo, co bylo různými řízeními dějin (které jsou také lidským dílem) vyřazeno, odstraněno, dáno pod zámek nebo se prostě omrzelo. Hnutí autentické historické interpretace, rehabilitace umlčených autorů i náhodné objevy badatelů přicházejí s tím, co kdesi dlouho leželo. Rekonstruuje se, analyzuje, oživuje.
Ilustrační foto – hlediště londýnské Královské opery 5. března 1856 během požáru (zdroj flickr.com)

Každá doba měla své módy, své oblíbence, své hity. Historické operní publikum žádalo neustále novinky, to dnešní se drží spíš osvědčených titulů a porovnává jednotlivé výkony a inscenace. Operní repertoár se v minulosti měnil rychle, a pokud v něm nějaké dílo zůstalo natrvalo, muselo obsahovat něco výjimečného, nebo se s ním něco výjimečného dostalo do spojení. Některé opery měly životnost prskavky, světlo jiných nezhaslo dodnes. Říká se, že historie je spravedlivá a co jejím sítem projde, má pravou hodnotu. Avšak množství „vykopávek“, k nimž sáhla divadla v posledních desetiletích, staví někdy soud historie na hlavu. Rozhodně nehodláme fušovat divadlům do dramaturgie, jen se v několika sondách poohlédnout po dílech, která dlouhá léta nezazněla nebo zaznívají jen sporadicky, a po jejich osudech.

Pietro Mascagni (zdroj commons.wikimedia.org/Gavo Studio)
Pietro Mascagni způsobil roku 1890 senzaci svou prvotinou Cavalleria rusticana. Žádná z jeho dalších oper už takový úspěch nezaznamenala – L’amico Fritz, Rantzau, Guglielmo Ratcliff, Silvano, Zanetto a jedenáct dalších jevištních děl zůstalo v pozadí. „Legenda drammatica“ Isabeau inspirovaná legendou o Lady Godivě měla premiéru roku 1911 v Buenos Aires v provedení italských umělců – celkem se na zájezd údajně vypravilo sto devadesát osob. Zkoušelo se v Teatro Carlo Felice v Janově a novináři nastudování bedlivě sledovali: „Mascagni se zde k moderní škole zcela obrátil zády. Opera je plná čistě italské melodiky ve staré formě. Až marnotratné množství duet, árií, pochodů, intermezz je vloženo do partitury plné mladistvé inspirace a dramatické fantazie.“ Po americkém turné se Isabeau hrála v řadě italských měst a roku 1913 ji v němčině uvedla Vídeňská Volksoper. Mascagniho nová opera se tak objevila ve Vídni po dvacetileté přestávce (roku 1893 uvedla Dvorní opera Rantzaua): „Tehdy byla Macagniho nová opera vždycky událost, protože ještě existovala naděje, že po šťastné kartě Cavalleria rusticana (1883) padne další taková. Během dvaceti let, které od té doby uběhly, jsme čekání na další Mascagniho úspěch vzdali. Stále lhostejněji jsme přijímali zprávy o jeho nových operách, stále víc se nám stával cizím. […] Šířila se sláva jemného a poetického hudebníka Pucciniho. […] Proti jeho úspěchům nemá Mascagni co postavit. […] Isabeau chce být velkou operou s přepychem a masovým účinkem, ale pro velkou operu schází Mascagnimu velký styl hudby. Lpí na ní cosi trýznivého, projevuje se to už neustálými změnami taktu a harmonickými zvraty. […] Velký díl viny nese text, který anglickou legendu o Lady Godivě zpracovává velmi neobratně.“ „Tragedia lirica“ Parisina, příběh lásky a nevěry, končící dvojnásobnou smrtí, vznikla na libreto Gabriele d’Annunzia. Příběh vztahu manželky markýze d’Este Laury Malatesty k nevlastnímu synovi literárně zpracoval Lord Byron, drama napsal Antonio Somma, Felice Romani podle něj vytvořil libreto pro Gaetana Donizettiho (1833). Premiéru Mascagniho opery roku 1913 v milánské Scale provázely rozporuplné ohlasy: „D’Annunzio se zbavil své slabosti předvádět přepych a bohatou obraznost jazyka a vytvořil poutavé drama s postavami z masa a krve,“ Mascagnimu se podařil „přechod od opery k hudebnímu dramatu“ a učinil „obrovský pokrok, když melodii zdůraznil instrumentální polyfonií v orchestru. Použil také systém opakovaných návratů motivů, zjemnil výraz,“ zněl jeden úsudek. Jinde se psalo jen o vlažném přijetí díla, kterému například při uvedení v Římě nepomohly ani veškeré snahy Mascagniho přívrženců, a je škoda, že se „skladatel nechal svést slavným jménem d’Annunzio a zhudebnil libreto, které se zhudebnění vzpírá, a pustil se do nezvládnutelného úkolu. Avšak i když pomineme tyto obtíže, je patrné, že Mascagniho invence je ve všech operách, které napsal po Cavalleria rusticana (snad s výjimkou Iris), chabá.“

Pietro Mascagni (zdroj francemusique.fr)

Gabriele d’Annunzio se stal později oddaným přívržencem Mussoliniho a rovněž Mascagni se nechal fašismem zlákat, Mussoliniho podpora italské kultury a jeho operní záliby skladateli imponovaly. Od roku 1927 byl členem fašistické strany. Jeho poslední opera Nerone byla uvedena roku 1935, deset let před skladatelovou smrtí, a je bilancí s autobiografickými prvky. Na příkladu císaře Nerona je tentokrát prezentován konflikt politiky a umění; Nero se považoval za umělce, politiku bral jako hru, ale realita není divadlo a v ní umělec selže. „Snad s výjimkou Iris.“ V chronologickém pořadí uprostřed Mascagniho tvorby stojí tříaktová opera Iris, která měla premiéru roku 1898 v Teatro Costanzi v Římě; libretistou byl osvědčený Luigi Illica. Opera se odehrává v Japonsku na konci devatenáctého století, spadá do doby okouzlení Dálným Východem a předešla anglické operety Mikado Gilberta a Sullivana (1885) a Gejša Sidneyho Jonese (1896) i Pucciniho Madam Butterfly (1904). Blíže o ní zde. Pietro Mascagni přistupoval ke zhudebnění podobně jako později Puccini při Madam Butterfly a Turandot. Studoval sice z jemu dostupných zdrojů japonskou hudbu, její prvky však přetvořil po svém. Japonský kolorit obstarává především instrumentář, v němž je předepsána loutna šamisen, japonská zvonkohra, gong, tamtam, japonské činely a jiné.

Pietro Mascagni: Iris – Hariclea Darclée – Řím 1898 (foto archiv)
Titulní roli zpívala původem rumunská sopranistka Hariclea Darclée, pozdější první Pucciniho Tosca. Úspěch premiéry byl údajně velkolepý. Následujícího roku se opera hrála (s mírnými retušemi) v Miláně, téhož roku v Buenos Aires a německy ve Frankfurtu nad Mohanem, následovaly Barcelona, Káhira, Lisabon, Filadelfie a New York, roku 1908 Oděsa, 1911 Marseille, 1913 Moskva, 1919 Londýn. Ohlasy premiéry dolehly i k nám. Pravdivost podobných zpráv je vždy třeba brát s rezervou, ostatně pisatel opakovaně uvedl chybu ve jméně nakladatele Ricardi, kterou korigujeme: „Ví se, že celý ‚hudební trh‘ Itálie ovládán jest dvěma velkými nakladatelskými firmami, a Mascagni stal se tentokrát nevěrným firmě Sonzognově, kteráž ho byla ‚vynalezla‘, a přešel k Ricordimu. I lze si představiti, jak Ricordi užil veškeré své moci finanční, aby pomohl Mascagniovu dílu k obrovskému úspěchu. Reklama dráždila celé město tolik, že po osm dnů mluvilo se jen o Mascagnim a jeho výstřednostech. Ceny premiéry byly ohromné, přesto divadlo bylo naplněno; ale úspěch díla byl popírán. První jednání jen málo se líbilo, druhé vzbudilo zájem jen koncem svým, třetí pak – propadlo. Obecenstvo žádalo skutky, děj, ale na místě toho slyšelo líčení osudu japonského dítěte, jež úplně nevědomo a nevinno, odvedeno jest z domu slepého otce do takzvané ‚čajovny‘. Když ale pak jistota na místě nejistoty nastoupí, vrhá se Iris v propast. V posledním aktu následuje symbolická apotheosa umírající nevinnosti. Přátelé skladatele praví, že Mascagni učinil pokrok, ačkoliv ve snaze své hlavní podíl orchestru přikázati, utvořil dílo, kteréž se obecenstvu širokému nemůže líbiti.“ Zprávy v cizích listech se příliš neliší – také v Záhřebu se psalo jen o „zdvořilém přijetí“ opery, jejíž libreto je „směsí dekadentního symbolismu a nejobyčejnějšího realismu…, hudba je chudá na melodický vzlet, obsahuje však místa úchvatné krásy. Předehra s hymnem slunci, milostná píseň v prvním jednání, balada a duet ve druhém se opakovaly. Celý druhý akt měl úspěch, třetí zklamal. […] Obecně se říká, že skladateli ublížilo nešťastné libreto. Opera se stěží dostane za hranice Itálie.“ Už v různých shrnutích na přelomu století se o Mascagnim psalo jako o skladateli „jediné úspěšné opery“, který od té doby kráčí od „neúspěchu k neúspěchu. Jeho další opery prozrazují nedostatek invence, křečovitou snahu po modernismu, nesrovnalost slohu. Což ovšem ještě neznamená beznadějnost do budoucnosti: Vždyť Verdi kráčel ke svým dílům od Ernaniho přes deset mrtvol, “ psalo se roku 1907. Naprosto jinak se o opeře Iris psalo v roce 1925, kdy přijel Mascagni do Prahy: „Zvláště opera Iris je tak populární, že úryvky z ní jsou prozpěvovány v Itálii i na ulicích. Tato opera měla velký vliv na hudební vývoj v Itálii a ve Francii.“ Téhož roku ohlásilo uvedení Iris (jako československou premiéru) Slovenské národní divadlo, zřejmě k ní však nedošlo (kolegy ze Slovenska prosíme případně o informaci). Zvláštní ovšem je, že se apartmán v centru Bratislavy jmenuje Opera Iris. Roku 1934 se Iris hrála ve Frankfurtu nad Mohanem. To už vlna inspirace Orientem v umění přelomu století byla historií: „Libreto je čímsi mezi veristickým líčením života a do symbolů zahalenou etikou. Ve srovnání s příbuznými librety zůstává vykreslení osudu drobné japonské dívenky Iris […] svým sentimentem sympatické a srozumitelné. […] Hudba je něžná a poetická a pouze v závěrech prvních dvou dějství ztrácí lyrickou náladovou kresbu a vyústí ve známou hrubou dramatičnost, jakou známe z Cavalleria rusticana. Exotický kolorit je vytvářen charakteristickými melodickými sledy. Mascagni uplatňuje osobitou invenci, která jeho umění ukazuje ve vzestupné linii. Na několika místech […] se lyrika šťastně projevuje ve větších formách. Naopak instrumentace, založená na předwagnerovském schematu, by mohla […] působit únavně, kdyby její lehký dech, tak jako v tomto případě, neudržovala v napětí moudře vedená ruka dirigenta a na jeho nejmenší pokyn reagující orchestr.“ V meziválečném období se opera nebo jen scény z ní často vysílaly rozhlasem, oblíbený byl zejména hymnus slunci. V posledních letech se objevilo několik pokusů operu vzkřísit. Roku 2007 byla uvedena v Chemnitz a přenášena rozhlasem, v komorní úpravě Alexandry Barkovské se hrála roku 2016 v Berlíně a v regulérní podobě téhož roku – téměř po stu letech – v Londýně, a také v New Yorku, za řízení Leo Botsteina, a existují i novodobé nahrávky (například s Ilonou Tokody, Plácidem Domingem, sborem Bavorského rozhlasu, Symfonickým orchestrem rozhlasu v Mnichově a s dirigentem Giuseppem Patanè).

Mohlo by vás zajímat