Na programu byly skladby tří českých skladatelů, přičemž největší prostor co do počtu prováděných skladeb byl vyhrazen nedávno (ve 20. stol.) objevenému, raně klasicistnímu autorovi Karlu Kohautovi – tři z celkových pěti zahraných děl patřily jemu. Paradoxně, zrovna jeho dílům náležela přirozeně spíše nižší pozornost publika, poněvadž v jeho dílech hammerklavír zastával menší roli či vůbec nebyl přítomen. To lze považovat za diskutabilní aspekt večera: večer byl věnovaný nástroji hammerklavíru a autoru Karlu Kohautovi. Avšak ve skladbách Karla Kohauta byl hammerklavír vedlejší.
To však nic nemění na výkonu souboru Musica Florea (1. housle Magdalena Malá, 2. housle Simona Tydlitátová, viola Lýdie Cillerová, kontrabas Ondřej Štajnochr) a jeho uměleckého šéfa Marka Štryncla (violoncello). Hráli, jak jsme zvyklí, se zápalem a radostí, jakož i navýsost muzikálně. Ze všech not „vyždímali“ maximum hudby a jistě tak oblažili duši posluchačů v sympaticky zaplněném sále v prostorách Pražské konzervatoře.
Zajímavým aspektem večera se stalo ladění nástrojů. Po prvním bodě programu violoncellista Marek Štryncl přiblížil zapeklitost věci: jen hammerklavír, dnešní kopie podle předlohy z roku cca 1809, byl v několika posledních dnech laděn dvanáctkrát – v den koncertu dokonce čtyřikrát. Za tento počin šéf složil poklonu latentnímu účastníku, pasivně aktivnímu členu kapely, totiž panu ladiči. Navíc smyčce ladily opětovně před každou jednotlivou skladbou (před tou první snad čtyři minuty), někdy i v jejím průběhu. „Trochu s tím bojujeme,“ příznal umělecký vedoucí.
Je otázkou, nakolik kompozitor Karl Kohaut zůstane v povědomí hudební veřejnosti i v budoucích letech. Z toho, co jsme měli možnost slyšet, lze soudit, že spíše nikoliv. I jen ze srovnání s díly pouze o něco málo mladších autorů, která rovněž zazněla, můžeme usuzovat na spíše nižší objevnost jeho hudby. Samozřejmě je jednoduché odsuzovat z pohledu dnešní doby, ale též reakce publika byla spíše vlažná. Když naopak dozněl Hummel, lidé skoro výskali nadšením. Dílům nechybí spád a Musica Florea jim dala vše, přesto: nižší vnitřní prokomponovanost, četnost překvapivých momentů, příliš typická melodika, harmonický prvoplán, absence odvahy porušit pravidla stylu a jakési zajetí metody, a tím i omezená invence mohou být faktory vedoucími dnešního diváka k nezájmu. Ale podotkněme, že jako každý zástupce rané fáze určitého stylu měl jistě i on těžkou pozici – je složitější jít proti právě narozeným estetickým normám než proti normám, které se hroutí při rozhraní epoch.
V Dusíkově klavírním kvintetu jsme měli možnost prvně slyšet hammerklavír ovládaný Petrou Matějovou. Podotkněme, že princip nástroje je včetně pedáloví prakticky shodný s principem dnešních klavírů – zásadní rozdíl je v barvě nástroje, ale i ten může být netrénovanému uchu decentní. Zaslouží absolutorium. V prováděných skladbách Dusíka i Hummela je klavír dosti exponovaný a ani jeden z autorů nikterak nešetří běhy a různými lomenými melodiemi. Onu spoustu not Matějová zvládla bez náznaku problému.
V Dusíkově kusu (obsazení: housle, viola, cello, kontrabas, klavír) jsem se nemohl srovnat s přílišnou decibelovou hladinou basového pásma – problém vymizel v dalším průběhu večera. Jinak, velmi svěží, zábavné, tah nepostrádající. Titul „vrchol večera“ však získal kvintet Johanna Nepomuka Hummela. Všichni muzikanti zde vygradovali svůj um k maximu, k čemuž jim jistě pomohl sám autor, jehož hudba hýří nápady i překvapivými postupy a modulacemi a už incipit celého kvintetu zaujal vzhledem k dataci kompozice nevšedním sledem intervalů. Připomeňme, že Hummelovým učitel klavíru byl po nějaký čas i sám Wolfgang Amadeus Mozart, který záhy rozpoznal Johannův talent. Jako celek jednoduše strhující včetně nekompromisních temp, se kterými si hráči hravě poradili.
Obyčejně bych nezmiňoval „otačečku“ not, jíž při dvou posledně zmíněných skladbách byla Simona Tydlitátová (která tedy buď hrála, nebo otáčela), tentokrát musím. Viditelně si je totiž užívala. Svá oblíbená místa mimicky zdůrazňovala, pohupovala se do rytmu a kdyby mohla, snad by i tančila. Až jsem se trochu bál, že samou radostí ztratí koncentraci a tím dostane klavíristku do „šlamastyky“. Naštěstí se to nestalo. Ještě jsem nezažil, aby „otačeč/ka“ v očích publika reálně pozvedla provedení.
Jediná skladba, která zahrnovala celé obsazení, byla ta poslední, opět z pera Karla Kohauta. Mohla posloužit jako ilustrace motivace pozdějších (úspěšných) pokusů o zdokonalení nástroje hammerklavíru v nástroj, který důvěrně známe. V konkurenci již pěti smyčců jsme měli problém klavír slyšet. Jistě i z důvodu sazby a jeho doprovodné role, ale i tak se mi zdál problém nedostatečné průraznosti zjevný.
Přišli jsme si poslechnout archaický zvuk kladívkového klavíru a byl nám naservírován historizující témbr celé kapely. Z tohoto pohledu velmi dotažené, neboť též všechny smyčcové nástroje byly buď přímo dobové, nebo se jednalo o kopie originálu. Z mého pohledu škoda, že až na několik málo pasáží klavírního sóla v rámci kvintetů jsme neměli možnost vychutnat si zvuk historického nástroje v čisté formě, totiž bez doprovodu ostatních nástrojů. Zároveň bylo možné skladby formově (až na jednu byly všechny třívěté: rychlá, pomalá, rychlá) a obsazením rozrůznit. Navrhl bych dramaturgii například ve stylu: sinfonie–skladba pro jeden smyčcový nástroj s doprovodem–sinfonie–klavír sólo–celé obsazení. Musica Florea však ani v nejmenším a ani tentokrát nezklamala. Naopak.
Hammerklavír a smyčce v hudbě 18. století
24. listopadu 2022, 19:30 hodin
Pálffy Palác, Praha
Účinkující:
hammerklavír: Petra Matějová
Musica Florea: Magdalena Malá, Simona Tydlitátová, Lýdie Cillerová, Marek Štryncl, Ondřej Štajnochr
umělecký vedoucí: Marek Štryncl
Program:
Karl Kohaut: (1726–1784): Sinfonia à 4 D (Ap 11)
Jan Ladislav Dusík: (1760–1812): (pro hammerklavier a smyčce), op.41
Karl Kohaut: (1726–1784): Sinfonia à 3 in G (KK 29)
Johann Nepomuk Hummel: (1778–1837): Quintet (pro hammerklavier a smyčce),op.87
Karl Kohaut: (1726–1784): Sinfonia à 4 in G (Ap 14)
