Proč je v hledišti stále více prázdných míst? Nejen o tom s Peterem Gelbem

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Petr Gelb se stal šéfem Metropolitní opery v New Yorku před deseti lety. Je tedy čas na malou bilanci. Rozhovor přinášíme v překladu ze zahraničního tisku.
Peter Gelb (zdroj forumopera.com / foto Dario Acosta)


Strategie Metropolitní opery
(
Opernwelt – září/říjen 2017 – Stefan Mauss)

 

Když se ohlédnete za vašimi prvními deseti lety v Metropolitní opeře, co se během nich změnilo?

Už na začátku mého období bylo vedení operního domu obecně mnohem složitější a komplexnější, než jak tomu bývalo v minulosti. Dnes je třeba být také podnikatelem. Nedá se čekat, že se věci jen tak nějak vyvinou. Je tu cenový tlak a rizika jsou zkrátka hodně velká. Navíc se kulturní a politické okolnosti všeobecně mění mnohem rychleji než dřív. Ve Spojených státech nemůžeme vést operní divadlo ve státem subvencované zóně, jako je to ještě možné například v Německu. Peníze si musíme opatřit sami a ze subvencí nezískáme do rozpočtu ani půl procenta.

Když jsem před deseti roky začínal, bylo velmi dobře vidět, co se v Metropolitní opeře musí změnit. Žilo se tu jako ve slonovinové věži, téměř bez kontaktu se skutečným ekonomickým životem nebo s dalším kulturním životem v New Yorku. Neexistovala interakce. Hudebně jsme sice byli prvotřídní, ale mnoho dalších aspektů živého hudebního divadla se zanedbávalo. V první řadě jsem musel angažovat nové režiséry a nové dirigenty. V Jamesi Levineovi jsme sice měli možná jednoho z nejlepších dirigentů celé historie Met, ale už před deseti roky nemohl všechno dirigovat sám. Roku 2006 tedy bylo jasné, co je potřeba změnit. Důležité přirozeně také bylo, abychom nepromeškali spojení s digitální dobou, chtěl bych jmenovat HD přenosy do kin a online portál Met on Demand, i naše angažmá na sociálních sítích. Také propojení s dalšími kulturními zařízeními v New Yorku pro mě bylo důležité. Když tu například William Kentridge inscenoval Šostakovičův Nos, konala se současně v Museum of Modern Art výstava jeho děl. Pak přišla roku 2008 recese s úbytkem fundraisingu a sponzorů… A pochopitelně bylo v posledních osmi, devíti letech také potřeba získat pro Met nové publikum, neboť to kmenové už vymíralo.

Vidíte v tom hlavní důvod, proč je v hledišti stále více prázdných míst?

Nejen v tom. Ale přesto, pomineme-li teď Mnichov nebo Vídeň, jsme na tom s návštěvností skvěle, ačkoli se čtyřmi tisíci místy máme téměř dvojnásobnou kapacitu než Vídeň. Žijeme však skutečně v době, v níž – a to nejen v Americe – nemá kultura snadnou pozici. Získat nové diváky není jednoduché. Školní vzdělání už ani nestojí za řeč. Carnegie Hall a Met se snaží pomáhat tím, že například vzděláváme i učitele hudby nebo zveme školní třídy do kina na přenosy. Nevstávám už tedy ráno jen s tím, že musím večer předvést na jevišti dobré představení. Existuje toho mnohem víc, o co je třeba usilovat.

Zmiňujete vaše tak úspěšné přenosy do kin, které sklízejí rekord za rekordem. Ruku na srdce: Má tento úspěch také nevýhody? Zůstávají v New Yorku prázdná sedadla třeba proto, že je pohodlnější a levnější jít na představení do kina za rohem než přímo do divadla?

Tato sobotní matiné, o která při přenosech jde, jsou tradičně vyprodaná. Pochopitelně jsme také uspořádali anketu, abychom zjistili, zda mají HD přenosy negativní vliv na prodej vstupenek. Nemají! Počet lidí, kteří by šli méně často do Met, protože existují přenosy, je mnohem menší než těch, v nichž přenosy probudí zvědavost a přijdou k nám. Vědomě se také snažíme nepřenášet populární opery, nýbrž nabízet mikrokosmos skutečné sezony v Met. Ostatně, v této oblasti jsou Německo a Rakousko dohromady náš druhý největší odběratel po Spojených státech. Pro velmi staré přátele opery je mnohdy jednodušší jít do kina než k nám. Na druhé straně jsou i takoví, kteří chtějí vidět produkce jak u nás, tak v kině; na to také nesmíme zapomínat.

Takže podle vás je poměr příznivý?

Absolutně! Přenosy Met neškodí, pomáhají jí! Bylo tomu tak už u rozhlasových přenosů, se kterými jsem jako dítě vyrůstal. Byly součástí kulturního vzdělávacího konceptu. Tehdy se dokonce ještě musel každý žák pokoušet hrát na nějaký nástroj.

Pro jaký nástroj se tehdy rozhodl malý Peter Gelb?

Hrál jsem na tubu, ale kariéru jsem neudělal.

Když říkáte, že je obchodní rovnováha přenosů do kin pro vás přijatelná – je také umělecky? Občas můžeme mít pocit, že se režiséři a jejich režijní koncepty volí také s ohledem na vysílání v kině. Je tomu tak?

Není, v první řadě jde o koncept, který musí fungovat v Met. Všechno ostatní se tomu musí podřídit. Žádného režiséra, výtvarníka ani zpěváka nežádáme, aby dělal něco jen proto, aby to zapůsobilo na plátně. Teprve při prvním představení vytváříme kvůli přenosu koncept pro kameru, trochu přizpůsobíme osvětlení nebo líčení, ale to je také všechno. Přenos má, pokud možno, co nejpřesněji reprodukovat divadelní představení, a ne se stát nezávislým filmem.

Měl jste v posledních deseti letech v HD přenosech nějaké osobní favority?

To je pro mě těžká otázka, protože žiji pořád v přítomnosti a budoucnosti. Bylo to sto devět vzrušujících přenosů. Ale v poslední sezoně jsem například považoval za kamerami nádherně zachycené inscenace Evžena Oněgina a Rosenkavaliera.

Druhou digitální oporou Met je placený online portál Met on Demand, kde je možné vidět nebo slyšet představení z archivu Met. Tento koncept působí ve srovnání s HD programem poněkud staromódně. Co s ním v budoucnosti plánujete?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář