Rocc: opera je víc než pouze divadlo

Zatímco zpráva o odvolání Ondřeje Černého loni zvedla média i veřejnost ze židlí a kdekdo sledoval v přímém přenosu debakl při tiskových konferencích ministerstva či televizním vystoupení paní ministryně, odvolání Rocca coby šéfa opery Národního divadla si moc veřejného prostoru nevydobylo. Přitom právě v této době, kdy divadlo potřebuje stabilitu, klid a dobrou kondici v souboji s nelehkou dobou, je takováto událost hodná zbystření a zvýšené ostražitosti. Je to už skoro národní sport, že se šéfové odvolávají a vzápětí dosazují podle jakési osudové rovnice. A když se ten či onen chystá něco změnit, udělat podstatný krok, často přijde šach – mat. Rozehraná partie se rozmetá, postaví se nová a začne se od začátku, jen si možná protivníci vymění barvy. Jakákoliv antikontinuita přitom vede k postupné zkáze nejen uvnitř divadla, ale také začíná odrazovat diváky. Mimo jiné proto, že místo o umění se píše o zákulisních či dokonce politických bojích, o skandálech, ale i nákladech… Rocc – Rok Rappl – jako člověk svým způsobem stojící mimo český geopolitický i kulturní prostor, jenž si začal osvojovat až v době svého studia na JAMU, po kterém nezačal kariéru režiséra zde, ale odešel na toulky do světa, měl šanci vyhnout se konvencím i osobním vazbám a přinést svěží vzduch, postavit se zažitým partiím generací na šéfovských postech. Celá kauza se ovšem nabízí jako čitelná paralela se Shakespearovým nejslavnějším sonetem, kde autor spílá světu a zakrývá si pohled, aby neviděl: „jak pýchou dme se pouhý parazit, jak pokřiví se každá čistá věc, jak sprostota se sápe na slušnost, jak blbost na schopné si bere bič, jak umění je pořád služkou mocných, jak hloupost zpupně chytrým poroučí, jak prostá pravda je všem prostě pro smích, jak zlo se dobru chechtá do očí.“ Kdo je kdo? To necháváme na rozhodnutí toho kterého čtenáře. Tento rozhovor přitom vlastně není jen pouhým rozhovorem, obhajobou a už vůbec ne lamentem. Je spíše meditací o stavu věcí, o operním světě, o odrazu doby, v níž žijeme.

V Česku střídavě žijete od roku 1998. Za tu dobu jste se asi seznámil se všemi, kteří byli nebo jsou řediteli či šéfy, poznal jste operní i divadelní život u nás…

Dovolil bych si pozastavit se u divadelních osobností, pod kterými jsem měl tu příležitost a čest v Česku pracovat. V roce 2008 jsem se při inscenování Glassovy opery Kráska a zvíře v Národním divadle Brno seznámil s mimořádným umělcem, který tehdy umělecky vedl Janáčkovou operu a hledal svého asistenta, říkalo se tomu zástupce uměleckého šéfa. Byl to Tomáš Hanus, který mě přivedl k řízení umělecké správy a posléze uměleckého souboru. Spolu jsme takto v tandemu fungovali v sezoně 2008/09. Spoustu věcí jsem se od něj naučil. Jeho odchod v roce 2009 mě vlastně nepřekvapil: Tomáš Hanus poznal fungování operních divadel v Evropě a bohužel jeho myšlenky a ambice byly v tehdejší době do Česka nepřenositelné. Obávám se, že ta doba stále ještě nenastala. Tehdejší ředitel Národního divadla Brno Daniel Dvořák mě na základě úspěšně vykonaného konkurzu jmenoval do funkce uměleckého šéfa Janáčkovy opery. Tento přední český operní soubor jsem takto vedl v sezonách 2009/10 a 2010/11. Daniel Dvořák není jen nejlepší žijící český scénograf, ale i nejzkušenější divadelní a operní manažer, pracovat s ním byla pro mě velká škola divadla i života a jsem mu za to vděčný.

Říkáte, „pozastavím se u divadelních osobností, se kterými sem měl čest pracovat“, ale samozřejmě jste poznal celou řadu dalších ředitelů, dirigentů, režisérů, pěvců…  Kdo další pro vás hodně znamenal a znamená?

Byl jsem například mimořádně poctěn, že v sezoně 2011/12 v Opeře Národního divadla dělala uměleckou a pěveckou konzultantku naše legendární Gabriela Beňačková. A pokud bych měl vyjmenovat někoho z šéfovských „konkurentů“, pak bych rozhodně chtěl zmínit ostravský tandem režiséra a ředitele Jiřího Nekvasila a dirigenta a hudebního ředitele Roberta Jindry. Myslím, že v Ostravě vytvořili skutečně čerstvý a mimořádně kvalitní operní vítr. Naopak mě velmi mrzelo, když Tomáš Netopil odešel z pozice šéfdirigenta Opery Národního divadla. Chápu, že jeho mezinárodní rozptyl mu také otevřel jiný pohled na řízení operních souborů do budoucna. A pak chci vyjádřit radost nad jeho nástupcem, dirigentem Jaroslavem Kyzlinkem, který se se svými uměleckými a manažerskými zkušenostmi a s naprostou přirozeností a s přehledem ujal svého mega-úkolu: řídit kompletní hudební složku Opery Národního divadla: dva orchestry, dva sbory a velký sólistický ansámbl. Okamžitě si získal respekt všech a za sezonu svého působení odvedl neskutečný kus práce.

Operní kritička Helena Havlíková před časem v rozhlase hodnotila Janáčkovou operu Národního divadla Brno – a bylo to právě pod vaším vedením – jako náš nejlepší operní dům v roce 2010. Během vašeho působení v Brně pak přišla nabídka do Zlaté kapličky…

Ano, koncem roku 2010 mě oslovil tehdejší ředitel Ondřej Černý s nabídkou umělecky vést Operu Národního divadla, a to od 1. ledna 2012. Jak se říká: taková nabídka se neodmítá. Samotné setkání s Ondřejem Černým bylo pro mě velmi obohacující. Vnímám ho jako prototyp evropského divadelního manažera v Česku. Jeho odvolání v září minulého roku mě bohužel utvrdilo v tom, že správný čas pro ředitelské osobnosti tohoto typu tady zřejmě ještě nenastal. Ondřej Černý mě od samotného počátku informoval o velkém úkolu transformace pražské operní scény, mluvil ke mně velmi otevřeně, velmi jasně a s přehledem, ale zároveň i velmi pragmaticky. Měl jasný cíl, který jsme spolu k 1. lednu 2012 začali a chtěl ho dokončit s mandáty všech svých uměleckých šéfů dočervna 2015. Ministerstvu kultury navrhoval mezitím najít vhodného ředitelského kandidáta, který Národní divadlo a jeho další post-transformační směrování povede dál. Absolutně absurdní a zároveň fatální bylo dosud nevysvětlené a ničím nepodložené odvolání Ondřeje Černého z postu ředitele Národního divadla v září minulého roku. Troufám si říci, že tehdy se Národní divadlo ocitlo ve skutečné krizi, kde jsme nikdo nevěděli, co se vlastně bude dít dál. Pak situaci vzal do svých rukou technický ředitel Národního divadla Václav Pelouch, aby chod zůstal neohrožený. Sice to zahýbalo s interním harmonogramem, ale fungovali jsme dál.Zasáhl Václav Pelouch, třeba do dramaturgického plánu nebo do uměleckých kompetencí?

Musím říci, že se skutečně snažil chovat jako „pověřený ředitel“, ctil plány Ondřeje Černého. Na podzim minulého roku jsme například řešili otázku Myslivečkovy opery Olimpiade, kvůli škrtům ze strany Ministerstva kultury se ten projekt stal ohroženým. A skutečným problémem se stalo, že byl pozdě odsouhlasen dramaturgický plán sezony 2013/14. Kvůli podzimním událostem byl schválen až v polovině února tohoto roku! Logicky, pan Pelouch čekal, aby se k němu mohl vyjádřit i nově jmenováný ředitel – Jan Burian, který potom dal svůj souhlas. Ale dovedete si představit, co to znamená pro chod operního souboru, který by měl normálně plánovat dvě až tři sezony dopředu… Zřejmě největší „umělecký“ zásah pana Peloucha bylo právě odvolání uměleckého šéfa Opery a jmenování pověřené – odpusťte výraz, který se snaží byt jen výstižný, nikoliv pejorativní! – „ne-umělecké“ šéfky Dagmar Dominové.

K tomu se ještě dostaneme, nicméně proběhl tedy aspoň první krok transformace podle zadání?

Transformace pražské operní scény proběhla k 1. lednu 2012 zcela podle plánu Ondřeje Černého, který jsme připravovali společně: zůstaly dva orchestry, dva sbory, jeden sólistický ansámbl a společná umělecká správa s jedním šéfem a jedním šéfdirigentem. Nikdo neříkáme, že je to jediný možný model, ale v danou chvíli je to model, který takto funguje. Koncepci jsme měli i v podobě dramaturgických plánů, které se realizují v této sezoně a poběží i sezonu příští. Celkový finanční výsledek Opery Národního divadla za rok 2012 činil přibližně plus 14 miliónů korun, prostřednictvím rezervního fondu bylo 10 miliónů převedeno do kalendářního roku 2013, což zajišťuje stabilní finanční situaci tohoto roku. V roce 2012 Opeře narostly i celkové tržby, myslím, že tato fakta svědčí i o úspěšném prvním kroku. Osobně jsem od samého začátku věřil ve spojení ansámblu. Za éry Ondřeje Černého nikdy nehrozila likvidace zaměstnanců Opery, proto jsem také v té době nechápal umělce tehdejší Státní opery Praha, proč se sloučení tolik bránili. Naopak nyní z důvodu absence koncepce dalšího vývoje Národního divadla nastala chvíle, kdy hlavně umělci operního souboru mohou oprávněně pociťovat velkou hrozbu ztráty zaměstnání. To je také důvodem jejich stávkové pohotovosti.

Chápu to správně, že kromě plánu tržeb za rok 2012 jste přesáhli celkový finanční plán navíc ještě o 14 milionů? To přece pak znamená, že různé výtky o poklesu umělecké úrovně nejsou pravdivé, alespoň dle ukazatele divácké návštěvnosti…

Ano. Můj názor je tento: umění se může líbit více či méně a můžeme o tom dlouze a rozsáhle debatovat. A každá debata na toto téma je rozhodně dobrá a přínosná! Ale divadlo je určené divákům, nikoliv jen kritikům. Jak říkáte, z tržeb je evidentní, že jsme realizovali takové divadlo, které rozhodně diváky přinejmenším zajímalo, a to vnímám jako pozitivní výsledek naší činnosti.

Nastupující ředitel Jan Burian ale v médiích prohlásil, že Opera Národního divadla je v krizi. O jakou krizi se vlastně podle vašeho názoru jedná? Měl váš odchod z postu uměleckého šéfa Opery Národního divadla s onou krizí nějakou spojitost?

Již po několikáté opakuji, že z morálního hlediska mi připadá zcela nepřípustné hovořit o krizi. Tuto sentenci pana Buriana vnímám jako poškozování dobrého jména Národního divadla. Bohužel si nemohu vytvořit jinou představu než tu, že mluvit o krizi v takovéto situaci mi připadá jako zcela jednoduchá metoda někoho, kdo neví kudy dál a tak pomlouvá stávající stav. Je nejenom smutné, ale i zcela nevídané, že pan Burian nemá koncepci Národního divadla. Proto se teď začíná nazývat „krizovým manažerem“, k tomu logicky potřebuje vytvořit nejdřív tu krizi. Odvolání šéfa Opery uprostřed běžící sezóny je výborný první krok k tomu.

Necítíte krizi třeba u sólistů a běžného provozu obsazování repríz? Samozřejmě, to je otázka taky k šéfdirigentovi a dirigentům, ale vy jako šéf byl jste s úrovní repríz spokojený?

Sezona 2012/13 byla první společná spojených operních souborů Národního divadla a Státní opery. Logicky vznikaly takzvané „porodní potíže“, ale žádná krize. Fungovali jsme jako každý srovnatelný soubor v Česku či Slovensku. Pravda, ambice byly vyšší a spíše směrem k západní Evropě. Ale naplnění těchto ambic potřebuje patřičný čas a samozřejmě patřičný aspoň trochu západnější rozpočet, především v oblasti mezd.V dopisu paní ministryni píšete, že vás Jan Burian nejdříve k další spolupráci oslovil.

Pan designovaný ředitel Jan Burian mně na společné schůzce s panem šéfdirigentem Jaroslavem Kyzlinkem 2. února 2013 skutečně oznámil, že s námi jako s vedením počítá i nadále. Předal jsem mu veškeré podklady a aktuální informace o fungování Opery Národního divadla a požádal ho, aby mi nastínil své vize s cílem společně zpracovat koncepci budoucí podoby Opery. Pak mi ovšem na další osobní schůzce dne 10. března 2013 sdělil, že se mnou jako uměleckým šéfem Opery Národního divadla do budoucna nepočítá a požádal mě o rezignaci z postu. Na dotaz, jaká je jeho představa vývoje operního souboru a komu bych měl svou práci předat, jsem nedostal absolutně žádnou odpověď. Jsem názoru, že každý nový ředitel má svaté právo přivést si své umělecké šéfy, proto jsem také panu Burianovi a pověřenému řediteli panu Pelouchovi nabídl svůj odchod z funkce šéfa Opery ke konci této sezony. Ani v tomto případě jsem však nedostal odpověď, komu bych měl svoji práci předat. Je dlužno říci i toto: zájem o spolupráci musí mít strany obě, toto jsem také panu Burianovi sdělil. Umělecký šéf se může k nabídce ředitele vyjádřit až poté, co se dozví jeho představu a koncepci. Pokud s touto koncepcí souzní a je jí schopen realizovat, může pak takovou nabídku přijmout. Těžko se přijímá žádná koncepce… Obávám se, že i toto je důvod, proč pan Burian, pokud je mně známo, stále žádného šéfa Opery nemá.

To připomíná rozmluvu Emilie Marty s Prusem: „pokud se neobjeví žádný pan Makropulos, zůstane obálka zapečetěná a nikdo ji nedostane. A objeví se? – Kde ho máte? Snad v kufru?“ Myslím, že v republice je dosti ambiciózních lidí, kteří si myslí, že můžou řídit operní soubor a být šéfy. Doslova věčný koloběh uměleckých šéfů v republice to potvrzuje… Co myslíte, že se mezi těmi schůzkami stalo, že Jan Burian změnil názor? Nebo to byla taktika?

K tomu se těžko dokážu vyjádřit. Vracím se krátce na konec ledna, když byl na základě doporučení expertní komise do funkce ředitele Národního divadla od 1. srpna 2013 jmenován pan Jan Burian. Poněkud všeobecně zpracovaná nová koncepce Národního divadla expertní komisí logicky způsobila vznik řady dalších otázek nad budoucí podobou Opery: počet hracích termínů a s tím související tržby, velikost uměleckého souboru, otázka dvou orchestrů a dvou sborů a tak dále. Tato nejasnost a nejistota způsobila stávkovou pohotovost většiny operního souboru. Osobně jsem se tehdy ze své pozice šéfa souboru vyjádřil takto, cituji: „Jmenování nového ředitele je pro Národní divadlo významným rozhodnutím. Každá změna může v sobě logicky nést množství různých názorů. Prozatím byl prezentován návrh koncepce expertní komise a je důležité, abychom o jednotlivých tématech jednali s nově jmenovaným ředitelem, který do koncepce určitě vnese svůj osobitý pohled. V tuto chvíli vedení Opery plní funkci komunikátora mezi uměleckým souborem a nově jmenovaným ředitelem, se kterým již plánujeme osobní setkání s jednotlivými složkami operního souboru v následujících týdnech. Pro Operu Národního divadla je podstatné, že za sebou má po umělecké, funkční a ekonomické stránce povedený první rok transformace 2012, což nelze opominout. Z konstruktivních rozhovorů s panem Burianem jsem pochopil, že mu jde primárně o stabilizování situace v Opeře a o pokračování v náročné umělecké práci, která nás čeká.“ Mé stanovisko jsem přeposlal i panu Burianovi a ještě v mailu z 18. února mi odepsal, cituji: „Milý pane šéfe, děkuji za stanovisko i materiály s logickými myšlenkami. Těším se na další setkání. Pište i volejte kdykoliv. Hezký den. Jan Burian“. Ani ne měsíc poté mně, jak už jsem řekl, požádal o rezignaci. Jsem informován, že po mém odvolání vstoupil do stávkové pohotovosti ještě balet Opery Národního divadla. Pan Burian je dlouholetý divadelník a zkušený kulturní funkcionář, proto věřím, že ví, jak komunikuje a co činí. O to více pak nechápu tu „taktiku“, pokud nám jde snad přeci všem o zklidnění situace a o tom, aby umělci konečně již měli klid na práci.

O absenci koncepce pana Buriana jste psal už ve svém otevřeném dopisu ministryni Hanákové.

Ano, je totiž zcela mimořádné, že byl jmenován do funkce, aniž by představil jakoukoli koncepci. Pan Burian bohužel v rozhovorech se mnou, ale i s ostatními zaměstnanci, se jednou přiklání k všeobecně zpracované koncepci expertní komise, ale vzápětí ji zase popře. Tak z jeho slov pak nelze přečíst žádný úmysl a to má za čtyři měsíce nastoupit. V únoru zaslaly odborové organizace celého Národního divadla otevřený dopis paní ministryni, kde právě poukazovaly na to, že žádná koncepce neexistuje a že cítí ohrožení a žádají Ministerstvo kultury o jednoznačné stanovisko. Poté bylo panu Burianovi ministryní uloženo, aby tuto koncepci zpracoval. Dosud, pokud je mi známo, nebylo předloženo nic. Z některých prohlášení pana Buriana jsem dedukoval, že by mohl mít hrubou koncepci do konce tohoto roku!? Z kuloárů také vím, že pan Burian oslovuje různé osoby z operní branže, s tím, aby návrh koncepce pro něj vytvořili. Více než dva měsíce po převzetí jmenovacího dekretu do křesla ředitele. 

V jednom z rozhovorů jsme se mohli dozvědět, že pan Burian přemýšlí o jakési reformě Národního divadla, která bude trvat deset let. Zajímalo by mě, jaký má plán ve chvíli, kdy má mandát na šest let. Buď pan Burian už teď ví, že mu bude mandát prodloužen, anebo dopředu proklamuje, že reformu nestihne dokončit. Nerozumím tomu a opakuji: jednoznačnou příčinou stávající neutěšené situace v Opeře je absence jasné vize dalšího směřování Opery Národního divadla, která měla vzejít ze strany designovaného ředitele.

Existuje ještě rada Národního divadla? Nebo nějaký poradní orgán ředitele? Proč si myslíte, že nikdo nebije na poplach, že někdo vyhrál uzavřené výběrové řízení bez veřejně dostupné koncepce?

Pokud vím, měla by stále existovat rada Národního divadla, kterou jmenoval ještě Ondřej Černý. Radu by měl vyzvat k vyjádření ředitel osobně. Ale jestli se pověřený či designovaný ředitel s někým radí, na to vám já neumím zodpovědět. Logicky existuje tady nadále expertní komise, která, pokud jsem správně porozuměl, by se měla postupně změnit na „garanční radu“. Ta rada by měla posuzovat naplňování koncepce a plnění úkolů, které by měl správně před svým nástupem předložit každý nový ředitel.

Podle otevřeného dopisu ministryni kultury, který jste rozeslal do médií, soudím, že jste tušil, že vás odvolají?

Věděl jsem, že se mnou pan Burian od příští sezony již nepočítá, řekl mi to na naší druhé oficiální schůzce. Ačkoli mě to může mrzet, plně to akceptuji. Opravdu nechci funkci za každou cenu, otevřený dopis paní ministryni jsem napsal pouze z toho důvodu, že jsem neměl komu předat svou agendu a ve chvíli, kdy jsem se začal ptát, co s Operou bude, žádnou odpověď jsem nedostal. Dopis jsem poslal a další den jsem měl na stole odvolání, ve kterém nebyl žádný důvod, proč mě odvolávají. Pan Pelouch mi pouze řekl, že je to, cituji „z dlouhodobě neuspokojivého stavu v operním souboru, zejména v oblasti provozních a organizačních činnosti“. Když si to přečtete znovu, spatříte v tom jistou paralelu se „špatně nastavenými procesy“, o kterých mluvila paní ministryně pří odvolávání Ondřeje Černého v září minulého roku. Mé odvolání vnímám jako poslední dějství „tragifrašky“ s názvem arogance moci. Pan Burian mi při jedné z našich schůzek říkal, cituji: „Kdo si půjde stěžovat na ministerstvo kultury, přijde si zpátky do divadla ke mně pro výpověď.“ Pan Burian usiluje o to, aby ředitel Národního divadla nemohl být ministrem kultury jen tak odvolán. Je zvláštní, že s tím souhlasí u šéfů uvnitř instituce.Není divné, že řízením Opery je pověřena úřednice Dagmar Dominová, vedoucí odboru ekonomiky a administrativy technicko-provozní sekce Národního divadla? Neměl to být přinejmenším aspoň šéfdirigent? Nebo aspoň vedoucí uměleckého provozu s dramaturgem, šéfdirigentem a panem Pelouchem?

Může to být i záměr. Jak píši, Opera skončila v roce 2012 v plusových číslech, například za vlastní režii Pellea a Melisandy loni v září jsem si vzal symbolickou korunu. Deset miliónů, které jsme převedli do roku 2013, jsem chtěl rozdělit takto: dva do provozních nákladů, osm milionů mohlo být na mzdy zaměstnanců, potažmo do investic nástrojů apod. Od prosince se ale nestalo nic. Pan Pelouch mě sice ujišťuje, že jedná o navýšení mzdového limitu, ale zatím neúspěšně. Máme finance, které ale nemůžeme do mezd nalít, což je ta nejzásadnější otázka, kterou jsme našim umělcům slíbili. Od počátku transformace se hovořilo o tom, že se musí zlepšit finanční podmínky umělců, tudíž se zlepší i pracovní podmínky a umělecké výsledky. Bylo mi řečeno, že peníze nelze použít ani do mezd, ani do investic, protože nemáme navýšené limity. O to se má starat ředitel. Jinými slovy, na Opeře v tuto chvíli lítá ve vzduchu osm miliónů a nikdo přesně neví, kde skončí. Ve středu minulého týdne jsem předával svou funkci Dagmar Dominové, vedoucí ekonomiky a administrativy technicko-provozní sekce Národního divadla, jinými slovy hlavní ekonomce pana Peloucha. Dále se k tomu nechci vyjadřovat, byl bych jenom velmi nerad, aby na konci tohoto roku Opera skončila v mínusu, a já se dozvím, že za to může Rocc.

Zazněl i argument, že jste na šéfovskou funkci příliš mladý a že místo vedení Opery v Praze připravujete premiéry jinde. Co si myslíte o těchto argumentech?

Ohledně mého věku: v dospělých zemích je takzvaný „ageismus“ pokládán za formu rasismu. Upozorňovat na můj věk je naprosto neadekvátní. Je to jako když řeknete, že je někdo moc starý. V Evropě jsou navíc umělečtí šéfové mnohem mladší než já. A ohledně mé umělecké práce: domnívám se, že v zájmu jakékoli umělecké instituce je, aby její šéfové byli činní a zároveň reprezentovali soubor svou uměleckou prací v tuzemském, ale i evropském kontextu. Neznám uměleckého šéfa, který by jen seděl v kanceláři a úřadoval. V tu chvíli by byl takový umělecký šéf v divadlech evropského kontextu umělecky nezajímavý. Projekty Riga a Ostrava byly z mé strany nasmlouvané ještě předtím, než jsem do Národního divadla vstoupil a takto jsem se s tehdejším vedením domluvil. Projekty, které zrušit šly, jsem samozřejmě stornoval. Veškeré mé činnosti mimo Národní divadlo probíhaly v době mé dovolené či o neplaceném volnu, které mi pokaždé schválil pan Pelouch. I tento argument mi přijde zcela zvláštní, když si vezmeme do úvahy, kolik postů a projektů zároveň vykonává pan Burian.

Vy jste byl velmi činný za vaše divadlo v Opera Europe, jak ředitelé operních domů Evropy vnímali vaše příspěvky, názory, váš věk… Měli nějaké povědomí o Praze? Je nanejvýš smutné, že na poslední konferenci Opery Europe před dvěma týdny v sousední Vídni – s ohledem na vaše odvolání – za Národní divadlo nebyl nikdo a brněnské Národní divadlo Brno oficiálně také nikdo. Zato Ostrava vyslala nejenom ředitele, hudebního ředitele opery, dramaturga, ale i dvě pracovnice z oblasti marketingu…

Musím říci, že jsem v asociaci „Opera Europa“ vybudoval spoustu dobrých profesních a umělecko-přátelských vztahů. Jak dobře víme, je to skutečně běh na dlouhou trať. To budování začalo již v mém brněnském období, pro Prahu jsem pak rozjednal například koprodukce Dona Carla s Helsinkami nebo Lulu s Cardiffem, kde divadlo řídí proslulý režisér David Pountney. Můj věk skutečně nikdo nevnímal negativně.

Není toto vaše odvolání destabilizující s ohledem, že se již teď připravuje hrací plán sezóny 2014/15?

V danou chvíli probíhá plánování premiér sezony 2014/15. V mém původním plánu byla například v rámci Roku české hudby 2014 Fibichova opera Pád Arkuna v režii Jiřího Heřmana a pod taktovkou Johna Fioreho nebo Bergova Lulu v režii Davida Pountneyho. Z pěvců například Janice Baird jako Venuše v Tannhäuserovi, otevřeli jsme jednání, aby Magdalena Kožená zpívala v nově připravované premiéře. Podobné věci by měl samozřejmě řešit nový umělecký šéf, aby dramaturgie sezony odpovídala jeho uměleckým představám a aby nedocházelo v budoucnu ke zbytečným dalším nejasnostem a ke skluzům v plánování. Bylo mi sděleno, že toto plánování zajišťuje pan designovaný ředitel se svým kolektivem. Bohužel netuším, o kom přesně je řeč.

Poprosím o trochu nadhledu: co osobně vnímáte jako hlavní problém řízení operního souboru v Česku?

Důležitá je jednota záměru zřizovatele divadla a vedení divadla, dále je naprosto potřebná vyjasněnost kompetencí ředitele divadla směrem k uměleckému šéfovi, potažmo šéfdirigentovi. Ředitel, umělecký šéf a šéfdirigent si musejí jasně definovat i způsoby komunikace dovnitř souboru, jinak vzniká chaos – lidově řečeno: pokud se jako zaměstnanec divadla nedomluvím s jedním, tak půjdu za druhým a tak dále. Pak je tady fakt, že v Česku je skutečně málo osob a osobností, které umí umělecky vést operní soubory, respektive umí řídit uměleckou správy a provoz. Tyto cenné lidi bychom měli držet v neustálém kontaktu a komunikaci, aby si navzájem předávali zkušenosti a moudré rady. Někdy mám ale spíše dojem, že člověk dostane klacky pod nohy.

Jakou funkciv současné chvíli v Národním divadle zastáváte?

Nikdy jsem si nechtěl za každou cenu udržet šéfovské místo ani plat. Jasně jsem panu Burianovi řekl, že pokud má uměleckého šéfa, kterému bych mohl svou agendu předat, pak tak učiním ihned. Žádné jméno nezaznělo. Jediné, co jsem navrhl bylo, že pokud nikoho nemá, zůstanu do konce sezony a během tří měsíců úřad předám. Nabízel jsem i to, aby do interního chodu měla vhled paní Dominová, pokud má někdo pocit, že na správě Opery není něco v pořádku. Pan Pelouch totiž řekl, že možná paní Dominová také zjistí, že všechno běží jak má, ale nakonec ji pověřil řízením. A téma šéfovský plat? Z úst pana Buriana a pana Peloucha zaznělo, že mi dávají královskou nabídku, že mohu nadále zůstat v jakékoli funkci, že je to vlastně jedno a plat budu mít stejný. To ale nemá zapotřebí ani Národní divadlo, ani já, buď mé služby potřebují, nebo ne. Zůstal jsem zatím nezařazeným zaměstnancem, ale jsem vždy k dispozici, aby se věci v Opeře posouvaly dál.

Co se vám povedlo za ten čas v křesle šéfa Opery aspoň z části realizovat, z toho co jste si předsevzal?

Kromě posledních premiér například Verdiho Dona Carla či Gluckova Orfea jsem jakožto milovník současné operní tvorby pyšný především na naši dramaturgickou linku nových oper: operní událostí se zajisté stala opera Vladimíra Franze Válka s mloky. Na sezonu 2013/14 – a v Roce české hudby 2014 – je v plánu nová objednávka Národního divadla: dílo Aleše Březiny s názvem Toufar, pak ještě skvost české soudobé operní tvorby, Coronide Víta Zouhara.

Když jsme teď na konci jedné vaší etapy Rocc a Národní divadlo, co vám nejvíce dalo působení v divadle? Čeho si zpětně považujete?

Odpovím stručně: v tomto nelehkém transformačním období jsem se neustále snažil o to, abychom se k umělcům chovali nejenom lidsky, ale především s úctou, která jim patří. Pokud bude někdo na toto naše období takto vzpomínat, tak se mi splnil velmi významný vnitřní cíl.

Co je pro vás vůbec opera? Co vás jako diváka v operním auditoriu uspokojí? Jaký autor? Jaký typ inscenace?

V roce 2007 jsem do programu k inscenaci opery Tomáše Hanzlíka Lacrimae Alexandri Magni v Stavovském divadle napsal, cituji:

„…opera potřebuje křídla, chce létat
teatrálnost opeře už nesedí – ona je více než pouze divadlo
post-dramatické nás láká k post-opernímu
a post-nezapomíná na pre -:
humanismus zhudebnil myšlenku a dal jí podobu
podoba se stala divadlem, dnes se stává designem
proto nerežírovat, ale vizualizovat
osvětlit lze všechno! Nejlépe prostor
pochopit lze jen málo – upřímně – nic…“

Ze své tvorby si zatím nejvíce umělecký stojím za inscenací Pellea a Melisandy v Národním divadle s premiérou 30. září 2012. Tato překřehká inscenace vznikala jako jistá reakce na tehdejší brutální dění v Národním divadle.

Díky za rozhovor.

 Foto Martin Novák