S umělci ze Cirque Le Roux o lásce k cirkusu

Nejvíce vyprodaným představením 18. ročníku mezinárodního festivalu Letní Letná se stal Jelen v záři reflektorů (Deer in the Headlights, La Nuit du Cerf). Soubor Cirque Le Roux, jehož domovem je Francie, se na Letenskou pláň vrátil po šesti letech od uvedení jejich společného slavného debutu Elephant in the Room. O návratu do Prahy a cirkusu vyprávěli původem americký herec a artista Philip Rosenberg, představitel hlavní role Jamese Browna, a absolventka montrealské cirkusové školy Valérie Benoît, která v „Jelenovi“ ztvárnila roli Nancy. Setkání v uvolněném duchu, provázené úsměvy a smíchem, se odehrálo v jejich dočasném pražském prostoru, v areálu jejich „domácího“ šapitó.

Vaše návštěva Prahy v roce 2015 byla pouhý rok po oficiálním založení souboru Cirque le Roux. Co vás vedlo k tomu, že jste se po mnoha letech spolupráce s předními cirkusovými soubory a účinkování na Broadway v úspěšném muzikálu Pippin, rozhodli založit vlastní společnost?

Philip Rosenberg: Všichni jsme se znali již z cirkusové školy v Montrealu (National Circus School of Montreal). Po absolutoriu jsme však každý chtěl nabrat co nejvíce zkušeností ze spolupráce s jinými soubory. A tak jsme například pracovali s kanadskými společnostmi, jako je Les 7 Doigts de la Main, nebo v německých kabaretech, a nakonec jsme byli i v projektu na Broadwayi. Ale ještě předtím, někdy v roce 2012 jsme uskutečnili naši první společnou rezidenci. Trvala týden a konala se nedaleko od místa, kde žijeme. Dohoda byla taková, že jsme dostali na týden prostor a za to jsme vytvořili show. A byla to zábava! Ohromně nás to bavilo a chtěli jsme, aby se náš projekt udržel při životě. A tak jsme vycestovali ještě na pár dalších rezidencí. Pak se objevila nabídka účinkovat na Broadwayi. Věnovali jsme tomu rok – rok a půl, protože taková nabídka přichází jednou za život. A pak jsme se vrátili do Francie vybudovat náš soubor. Pro začátek jsme měli něco málo umělecké finanční podpory, investovali jsme úspory a začali jsme tvořit inscenaci Elephant in the Room.  

Jste stále na cestách, kde se cítí členové Cirque Le Roux doma?

Philip Rosenberg: Před pěti lety bych patrně odpověděl jinak. Cítím, že jsme byli odjakživa druh nomádů, jejichž životní styl stál na cestách a kufrech. A takový život lehké nestability mám opravdu rád. Ale trochu jsme zestárli a snažíme se pracovat i více lokálně. K tomu patří i to, že oslovujeme místní scénografy či kostýmní návrháře, abychom v našem regionu, v jihozápadní Francii, vytvořili komunitu a prostor pro nás všechny. Vlastně budujeme našemu souboru domov, výchozí bod, a je velmi příjemné mít jedno stálé místo, kde je možné tvořit, zkoušet a dát vzniknout dalším projektům.

Valérie Benoît: Pocházím z Montrealu, ale domovem pro mě není jedno konkrétní místo. Domov spíš cítím jako komunitu spřízněných lidí, se kterými jsem a pracuji. V Montrealu jsem nebyla příliš dlouho, mým domovem je být na cestě – na tour s kolegy.

Váš soubor opravdu působí jako velká rodina, jako skupina přátel. Ostatně, Gregory Arsenal a Yannick Thomas spolupracují dvacet let, vy (Valérie Benoît) jste v původním obsazení s pracovním partnerem Masonem Amesem patnáct let…

Philip Rosenberg: Ano, známe se všichni od dob studií na cirkusové škole, což je zhruba patnáct let! A nyní se všemi dětmi, které se mezitím narodily, jsme opravdu rodina.

Máte pocit, když jste se po šesti letech vrátili do Prahy, že se něco změnilo? V přijetí publika, z hlediska atmosféry festivalu, po době kulturních restrikcí…?

Philip Rosenberg: Upřímně jsem z návratu potěšen. Je opravdu osvěžující přijet znovu do Prahy. Zprvu jsem se obával, že lidé nebudou tak entuziastičtí jako minule. Přemýšlel jsem o tom, jaké to bude po pandemickém roce, zda se promění atmosféra festivalu, ale jsem vážně šťastný, že tomu tak není, že duch festivalu znovu ožil a intenzivně žije. Oproti více „utažené“ Francii, kde opět narůstají čísla nakažených, je tu závan čerstvého vzduchu a nám to dává naději, nebo rovnou perfektní podmínky pro restart cestování s „Jelenem“.

Valérie Benoît: Celý rok jsme byli bez možnosti hrát pro veřejnost. A když jsme se nyní po tak dlouhé pauze poprvé postavili před publikum, málem jsem plakala dojetím. Diváci reagovali a celé to bylo nádherné.

Překvapila vás nějaká divácká reakce během třítýdenního účinkování na Letné? 

Philip Rosenberg: Nejlepší a divácky nejvděčnější je, jak se ukazuje, že používáme slovo. Vyzkoušeli jsme si zapojit texty už v Elephant in the Room a nyní je o mnoho více zapojujeme v Deer in the Headlights. S tím přicházejí pochybnosti, zda jsem to vyslovil správně, protože mnoho vět říkám v češtině. Stále mi běží v hlavě: „Opravdu jsem to řekl správně?“ A pak publikum reaguje, což mě ujistí, že ano, ale s další větou už to tak být nemusí a jsem třeba méně srozumitelný. Je to zábava a užívám si hru s jazykem, i když je to někdy legrační, třeba kvůli přízvuku.

Valérie Benoît: Zdejší publikum je ale velkorysé a dává nám pocit, že jsme vítaní. My se snažíme ze všech sil vyslovovat správně. První pražské představení bylo pro nás ale velmi náročné. Původně ho hrajeme a dosud jsme hráli jen ve francouzštině a najednou jsme ho nazkoušeli v angličtině, a ještě s českými větami. Ale je to pro nás krásná zkušenost.

Znamená to, že se postupně posouváte od technicistního a zábavního nového cirkusu k jeho divadelní formě – v podstatě k vyrovnané symbióze všech inscenačních složek včetně zapojení mluveného slova?

Philip Rosenberg: Ano, určitě. Myslím, že se snažíme najít balanc. Určitě nechceme vysvětlovat příliš, abychom publikum neotrávili mnoha informacemi, nebo nebagatelizovali téma, anebo byli příliš „vyumělkovaní“. Máme pocit, že publikum má větší vztah k tomu, co na jevišti děláte, když vidí nebo zjistí, že je k tomu důvod. V různých cirkusových show často vidíme úžasné triky, ale jako by neměly žádné hlubší propojení s dějem, nebo ostatním děním na jevišti. Proto jsme se chtěli posunout na takovou úroveň, aby byli diváci s námi na všech úrovních včetně emocionální. Určitě je pro nás výzvou používat slova, text v představení, ale chceme hrát „naše“ divadlo. Ve „Slonovi“ nebylo tolik textu jako v „Jelenovi“, kde jsme vytvořili i roli narátora, abychom posunuli hranice srozumitelnosti zase o kus dál.

Za názvem Elephant in the Room (Slon v místnosti) stál anglický metaforický idiom, který vyjadřuje vážný problém, o němž nikdo nechce jakkoliv ani slyšet, ale všichni o něm ví. Vaše druhé společné představení, ve francouzštině nazvané La Nuit du Cerf (Noc jelena), si pro anglickou verzi názvu zvolilo další slovní hříčku Deer in the Headlights (Jelen v záři reflektorů), což by v českém volném překladu odpovídalo „zkoprnět jako solný sloup“. Hledáte již pro další inscenaci nadnárodně srozumitelný idiom?

Philip Rosenberg: Když jsme diskutovali o našem směřování, tak jsme se dohodli, že bychom chtěli trilogii a uzavřít ji v jednotném stylu, na podobných principech. Ale zatím nejsme v úvahách a tvorbě tak daleko, abychom si řekli, do jaké doby chceme nový kus situovat. Například, zda budeme v dalším představením v současnosti a zda se bude odvíjet od rčení odvozeného od zvířete, to se ještě vyvíjí. Už s Jelenem v záři reflektorů to nebylo snadné. Ve francouzštině se toto přirovnání nepoužívá, ani u vás v Česku. Podobně to bylo se Slonem v místnosti. Zatím jsme neobjevili jedno jediné celosvětově univerzální rčení, aby mu hned všichni všude rozuměli. Je to poměrně velká výzva takové najít. Ale v každé zemi se ptáme na jejich podobná přirovnání, i tady u vás.

Řekněme, že idiom / rčení tvoří jakýsi rámec a spouštěcí impuls. Jak ale zahajujete tvůrčí proces – hledání situací, fyzických partitur?

Valérie Benoît: My jsme od začátku věděli, že chceme zachovat charaktery z předchozí inscenace Elephant in the Room. A tak jsme na scénu uvedli tři děti paní Betty. V tom jsme si byli jistí, ale jinak jsme hodně improvizovali a hledali, kam nás to zavede, jaké přijdou charaktery postav. Hned jsme se také shodli na pohřbu. Jenže s tím přišly otázky, jak o pohřbu mluvit, co zvolit za téma – zda například rozpracovat téma dědictví atp.

Philip Rosenberg: Začátek byl opravdu výzvou, co nám přinese vztah tří sourozenců a pohřeb matky. Nakonec jsme se od vymýšlení něčeho komplikovaného vrátili k tomu, co nám přišlo srozumitelné a vlastně všeobecně lidské. Vycházeli jsme z našich pocitů, z toho, jak se sami cítíme a uvědomili jsme si, že je potřeba žít život naplno. Do toho ale jako bychom stále neměli na nic pořádně čas, a přitom vlastně nevíme, kdy zemřeme. Přišlo nám, že tato myšlenka velmi dobře funguje s cirkusem a naším životním stylem. A současně si myslím, že se může dotknout mnoha lidí v publiku, že jde o důležité poselství.

V Praze vystupujete s alternací (Andrei Anissimov) za vašeho dlouholetého pracovního partnera (Mason Ames)…

Valérie Benoît: Bylo velmi zajímavé a vlastně osvěžující pracovat najednou s někým jiným, jako je Andrei (pozn. redakce: také studoval na cirkusové škole v Montrealu), který je opravdu výborným akrobatem, a hlavně opravdu velkorysým. Učí se velmi rychle. Například ještě před měsícem nestál na kolečkových bruslích! Každý den jsme zkoušeli a bylo to perfektní. Najednou k nám prostě skvěle zapadl.

Philip Rosenberg: Měli jsme možnost přezkušovat, i když se měsíc může zdát jako krátká doba na to stihnout všechno nazkoušet s novým členem týmu do plné kvality. Ale například se povedlo vyhradit si celý týden na nazkoušení hereckých akcí znovu pod režijním vedením Charlotte Saliou. Propracovali jsme znovu všechny vztahy, každý detail.

Valérie Benoît: Vždycky je těžké někoho nahradit tak, aby nový člen týmu jenom nekopíroval původní obsazení. Každý má totiž jinou energii, a je tak nutné se v roli prostě najít. Proto bylo velmi přínosné, že s námi byla Charlotte a viděla zvenku, jak a kudy může Andreie navést k jeho osobitosti, že nebude jen napodobovat Masona. A myslím, že se to hodně povedlo.

V jaké fázi přípravy nového projektu si vybíráte, o které cirkusové disciplíny se opřete? Bylo účelem vybrat do „Jelena“ i takové, které jste přímo ve škole nestudovali?

Valérie Benoît: Pro mě bylo velkým překvapením zařazení vzdušné akrobacie, kterou jsem snad naposledy dělala ve škole, ale nikdy to nebyl přímo můj obor. Trochu jsem se vylekala, ale nakonec to byla zábava, i když trochu i děsivá. Jsem v cirkusu patnáct let, vím, co umím a do čeho se raději nepouštět, a zároveň ne vždy se dá najít prostor pro vyzkoušení nových věcí. Toto zkoušení mě proto hodně osvěžilo.

Philip Rosenberg: Někteří hned na začátku vyslovili svá konkrétní přání o tom, co chtějí dělat a zkusit. Vím, že Greg (Gregory Arsenal) si moc přál vyzkoušet chůzi po laně a že pro Yannicka Thomase bylo důležité najít dalšího partnera pro bázi, abychom mohli rozvíjet další a jiné akrobatické triky. Sešli jsme se a sdíleli naše představy.

Valérie Benoît: A na tomto principu porozumění a díky tomu, že spolu komunikujeme, náš soubor hezky funguje. Klademe si otázky, jaké disciplíny jsou pro projekt vhodné a důležité. Kam se můžeme posunout? Co nového můžeme najít? Naším cílem není dělat patnáct let totéž. To je náš motor, že se snažíme jít dál, posouvat naše limity.

I vaše scénografie respektuje současně cirkus a divadlo. V „Jelenovi“ je proměna scény na závěr představení doslova ohromující…

Philip Rosenberg: Už v Elephantovi jsme se scénografem hledali prostor pro překvapivé momenty. Snažíme se pokaždé najít jiný způsob nebo něco nového, jak publikum zaujmout, jak ho vtáhnout do našeho příběhu. Jsme rozkročeni mezi divadlem, které je klasicky založeno na vztahu mezi hercem a divákem, ale také současným cirkusem, kde se tolik na charakteru nepracuje a je odlišný od divadla. My ale moc rádi děláme obojí a snažíme se tím spojením a všemi prostředky vytvářet specifickou atmosféru. Například si taky neumíme v „Jelenovi“ představit, že bychom hráli 70. léta bez tehdejší muziky, bez kvalitní hudební dramaturgie… Snažíme se o komplexní pohled.  

Jaká je vaše rutinní fyzická příprava? Proměňuje se v závislosti na hraní, pandemii…?

Valérie Benoît: Letošní rok byl prostě výzvou, jiný než ostatní. Samozřejmě jsem se snažila, abych byla zdravá a udržela se ve formě, abych se mohla po roce vrátit na jeviště. Během turné se zaměřuji hlavně na cirkusový trénink a když jsem doma, tak trénuji trochu jinak, hlavně posilování a relaxační cvičení.

Philip Rosenberg: Mám to úplně stejně. Pandemii jsem využil jako příležitost hledat nové způsoby, jak udržet tělo ve formě, a necvičit jen cirkus. Na turné pak trénujeme hlavně disciplíny.

Valérie Benoît: Také byl čas během roku bez možnosti hrát pečovat o svá zranění, dát tělům možnost doléčit se a dopřát si odpočinek.  

Jak vnímáte chybu? Myslíte si, že může být i dobrá chyba? A jak se vyrovnáváte s chybou na jevišti?

Philip Rosenberg: To je dobrá otázka…

Valérie Benoît: Myslím, že se to u mě proměňuje s časem. Když jsem končila školu, nechtěla jsem nikdy udělat chybu, byla jsem na sebe opravdu tvrdá. Když jsem udělala chybu, byla jsem na sebe vážně naštvaná. A v posledních letech, když jsme začali pracovat s Charlotte, jsem si uvědomila, že chyba může být i dar. Chyba tě totiž zavede někam jinam, kde to nepředpokládáš a musíš improvizovat, a proto je chyba občas i skvělou příležitostí. Pokud by se chyby nestávaly, asi bych se stala nebo stali bychom se roboty. S tím, co děláme, jsou někdy chyby zpestřením. Ale samozřejmě se objevují i chyby, které vedou ke zranění a zrovna tyto vážně nechceme. Ale pokud chyby nevedou k úrazu, jsou naprosto v pořádku a jsou součástí všeho, co v naší profesi děláme. Když například sama sedím v publiku a vidím show, která není perfektní, sleduji ji i přesto se zaujetím, protože je právě těmi chybami unikátní.  

Philip Rosenberg: Díky chybám jsme lidští. Naší nejvyšší prioritou je bezpečnost a myslím si, že nyní umíme pracovat s chybami tak, aby když už se stanou, byly bezpečné. A někdy je chyba navíc skvělou lekcí pro naše ego. Spoustu let můžeš vynikat v balanci na rukách, ale chyba se může prostě přihodit komukoliv a kdykoliv…

Valérie Benoît: Bez chyb by to byla velká nuda. Být stále perfektní se může proměnit v nudu. Samozřejmě nikdo nechce udělat chybu, ale když už přijde, tak je dobré ji zúročit.

Můžete si ve vašich představeních dovolit ne zcela dotažený trik zopakovat?

Philip Rosenberg: Často je v našich představeních tak málo prostoru, že k tomu není příležitost vůbec. Máme přesné choreografie a načasování hereckých akcí, že oprava jedné chyby mnohdy nejde stihnout. Což je na rozdíl od tradičního cirkusu, kde je čas trik zopakovat k úspěšnému provedení, prostě jiné.

K jakému dalšímu scénografickému objektu vás to táhne coby akrobata na stálkách? Ve „Slonovi“ jste balancoval na stálkách ukrytých v gauči a soše, v „Jelenovi“ na servírovacím stolku…

Philip Rosenberg: Upřímně zatím nevím. Miluji experimentování s věcmi a hledání, co by mohlo být zajímavé. Možná to přijde s dalším tématem… ale hodně mám rád i „obyčejné“ stojky, které se v obou představeních objevily v páru s Gregorym (Arsenalem). Snažíme se o teatralitu „handstandů“, o jejich zakomponování do scény a příběhu. Už to je výzva, najít pro ně přirozený prostor.  

Co vás zajímá jako divadelní diváky? Co sledujete, když navštívíte cirkusovou show?

Valérie Benoît: Řekla bych, že zejména divadelní stránku věci. Zajímá mě, jak a co herci na jevišti cítí. A jako ženu mě vždycky upoutá herečka, ze které vyzařuje energie a síla, komika, prostě něco fascinujícího. I mě to pak motivuje v herectví jít hlouběji.

Philip Rosenberg: Hodně rád sleduji umělce a soubory, které na sebe berou risk, kdy se opravdu otevírají výzvě. Že je možné o nich říct, že vystupují z komfortní zóny a nevydávají se přímočaře jednoduchou cestou.

Je pro vás cirkusové prostředí konkurenčním, nebo…?

Valérie Benoît: Ano, cirkus je určitě i o konkurenci, ale vnímám ji jako motivaci posouvat se dál, zdokonalovat se. Navzájem se motivujeme a povzbuzujeme. Nevnímám tu slovo konkurence nijak negativně. Respektujeme se navzájem. My všichni chceme tvořit něco nového, výjimečného.

Philip Rosenberg: Cítím se vlastně privilegovaně, protože náš obor není plně saturován. Je tu místo pro každého a spoustu možností dělat věci rozdílně. Rozhodně cítím, že je to odlišné prostředí od divadla nebo tance, kde atmosféru může proměňovat i hierarchizace zářivých hvězd. V cirkusu jsme tak daleko zatím nedospěli, a doufám, že k tomu nikdy ani nedojde. Cirkus by měl být prostorem pro všechny, kteří se mu chtějí věnovat.

Valérie Benoît: Navzájem si taky pomáháme. Cirkus, to je vzájemná podpora a komunita.