S umělci ze Cirque Le Roux o lásce k cirkusu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Nejvíce vyprodaným představením 18. ročníku mezinárodního festivalu Letní Letná se stal Jelen v záři reflektorů (Deer in the Headlights, La Nuit du Cerf). Soubor Cirque Le Roux, jehož domovem je Francie, se na Letenskou pláň vrátil po šesti letech od uvedení jejich společného slavného debutu Elephant in the Room. O návratu do Prahy a cirkusu vyprávěli původem americký herec a artista Philip Rosenberg, představitel hlavní role Jamese Browna, a absolventka montrealské cirkusové školy Valérie Benoît, která v „Jelenovi“ ztvárnila roli Nancy. Setkání v uvolněném duchu, provázené úsměvy a smíchem, se odehrálo v jejich dočasném pražském prostoru, v areálu jejich „domácího“ šapitó.


Cirque Le Roux na festivalu Letní Letná (foto František Ortmann, LL 2021)

Vaše návštěva Prahy v roce 2015 byla pouhý rok po oficiálním založení souboru Cirque le Roux. Co vás vedlo k tomu, že jste se po mnoha letech spolupráce s předními cirkusovými soubory a účinkování na Broadway v úspěšném muzikálu Pippin, rozhodli založit vlastní společnost?

Philip Rosenberg: Všichni jsme se znali již z cirkusové školy v Montrealu (National Circus School of Montreal). Po absolutoriu jsme však každý chtěl nabrat co nejvíce zkušeností ze spolupráce s jinými soubory. A tak jsme například pracovali s kanadskými společnostmi, jako je Les 7 Doigts de la Main, nebo v německých kabaretech, a nakonec jsme byli i v projektu na Broadwayi. Ale ještě předtím, někdy v roce 2012 jsme uskutečnili naši první společnou rezidenci. Trvala týden a konala se nedaleko od místa, kde žijeme. Dohoda byla taková, že jsme dostali na týden prostor a za to jsme vytvořili show. A byla to zábava! Ohromně nás to bavilo a chtěli jsme, aby se náš projekt udržel při životě. A tak jsme vycestovali ještě na pár dalších rezidencí. Pak se objevila nabídka účinkovat na Broadwayi. Věnovali jsme tomu rok – rok a půl, protože taková nabídka přichází jednou za život. A pak jsme se vrátili do Francie vybudovat náš soubor. Pro začátek jsme měli něco málo umělecké finanční podpory, investovali jsme úspory a začali jsme tvořit inscenaci Elephant in the Room.  

Jste stále na cestách, kde se cítí členové Cirque Le Roux doma?

Philip Rosenberg: Před pěti lety bych patrně odpověděl jinak. Cítím, že jsme byli odjakživa druh nomádů, jejichž životní styl stál na cestách a kufrech. A takový život lehké nestability mám opravdu rád. Ale trochu jsme zestárli a snažíme se pracovat i více lokálně. K tomu patří i to, že oslovujeme místní scénografy či kostýmní návrháře, abychom v našem regionu, v jihozápadní Francii, vytvořili komunitu a prostor pro nás všechny. Vlastně budujeme našemu souboru domov, výchozí bod, a je velmi příjemné mít jedno stálé místo, kde je možné tvořit, zkoušet a dát vzniknout dalším projektům.

Valérie Benoît: Pocházím z Montrealu, ale domovem pro mě není jedno konkrétní místo. Domov spíš cítím jako komunitu spřízněných lidí, se kterými jsem a pracuji. V Montrealu jsem nebyla příliš dlouho, mým domovem je být na cestě – na tour s kolegy.

Cirque Le Roux na festivalu Letní Letná (foto František Ortmann, LL 2021)

Váš soubor opravdu působí jako velká rodina, jako skupina přátel. Ostatně, Gregory Arsenal a Yannick Thomas spolupracují dvacet let, vy (Valérie Benoît) jste v původním obsazení s pracovním partnerem Masonem Amesem patnáct let…

Philip Rosenberg: Ano, známe se všichni od dob studií na cirkusové škole, což je zhruba patnáct let! A nyní se všemi dětmi, které se mezitím narodily, jsme opravdu rodina.

Máte pocit, když jste se po šesti letech vrátili do Prahy, že se něco změnilo? V přijetí publika, z hlediska atmosféry festivalu, po době kulturních restrikcí…?

Philip Rosenberg: Upřímně jsem z návratu potěšen. Je opravdu osvěžující přijet znovu do Prahy. Zprvu jsem se obával, že lidé nebudou tak entuziastičtí jako minule. Přemýšlel jsem o tom, jaké to bude po pandemickém roce, zda se promění atmosféra festivalu, ale jsem vážně šťastný, že tomu tak není, že duch festivalu znovu ožil a intenzivně žije. Oproti více „utažené“ Francii, kde opět narůstají čísla nakažených, je tu závan čerstvého vzduchu a nám to dává naději, nebo rovnou perfektní podmínky pro restart cestování s „Jelenem“.

Valérie Benoît: Celý rok jsme byli bez možnosti hrát pro veřejnost. A když jsme se nyní po tak dlouhé pauze poprvé postavili před publikum, málem jsem plakala dojetím. Diváci reagovali a celé to bylo nádherné.

Překvapila vás nějaká divácká reakce během třítýdenního účinkování na Letné? 

Philip Rosenberg: Nejlepší a divácky nejvděčnější je, jak se ukazuje, že používáme slovo. Vyzkoušeli jsme si zapojit texty už v Elephant in the Room a nyní je o mnoho více zapojujeme v Deer in the Headlights. S tím přicházejí pochybnosti, zda jsem to vyslovil správně, protože mnoho vět říkám v češtině. Stále mi běží v hlavě: „Opravdu jsem to řekl správně?“ A pak publikum reaguje, což mě ujistí, že ano, ale s další větou už to tak být nemusí a jsem třeba méně srozumitelný. Je to zábava a užívám si hru s jazykem, i když je to někdy legrační, třeba kvůli přízvuku.

Valérie Benoît: Zdejší publikum je ale velkorysé a dává nám pocit, že jsme vítaní. My se snažíme ze všech sil vyslovovat správně. První pražské představení bylo pro nás ale velmi náročné. Původně ho hrajeme a dosud jsme hráli jen ve francouzštině a najednou jsme ho nazkoušeli v angličtině, a ještě s českými větami. Ale je to pro nás krásná zkušenost.

Cirque Le Roux na festivalu Letní Letná (foto František Ortmann, LL 2021)

Znamená to, že se postupně posouváte od technicistního a zábavního nového cirkusu k jeho divadelní formě – v podstatě k vyrovnané symbióze všech inscenačních složek včetně zapojení mluveného slova?

Philip Rosenberg: Ano, určitě. Myslím, že se snažíme najít balanc. Určitě nechceme vysvětlovat příliš, abychom publikum neotrávili mnoha informacemi, nebo nebagatelizovali téma, anebo byli příliš „vyumělkovaní“. Máme pocit, že publikum má větší vztah k tomu, co na jevišti děláte, když vidí nebo zjistí, že je k tomu důvod. V různých cirkusových show často vidíme úžasné triky, ale jako by neměly žádné hlubší propojení s dějem, nebo ostatním děním na jevišti. Proto jsme se chtěli posunout na takovou úroveň, aby byli diváci s námi na všech úrovních včetně emocionální. Určitě je pro nás výzvou používat slova, text v představení, ale chceme hrát „naše“ divadlo. Ve „Slonovi“ nebylo tolik textu jako v „Jelenovi“, kde jsme vytvořili i roli narátora, abychom posunuli hranice srozumitelnosti zase o kus dál.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments