S umělci ze Cirque Le Roux o lásce k cirkusu
Vaše návštěva Prahy v roce 2015 byla pouhý rok po oficiálním založení souboru Cirque le Roux. Co vás vedlo k tomu, že jste se po mnoha letech spolupráce s předními cirkusovými soubory a účinkování na Broadway v úspěšném muzikálu Pippin, rozhodli založit vlastní společnost?
Philip Rosenberg: Všichni jsme se znali již z cirkusové školy v Montrealu (National Circus School of Montreal). Po absolutoriu jsme však každý chtěl nabrat co nejvíce zkušeností ze spolupráce s jinými soubory. A tak jsme například pracovali s kanadskými společnostmi, jako je Les 7 Doigts de la Main, nebo v německých kabaretech, a nakonec jsme byli i v projektu na Broadwayi. Ale ještě předtím, někdy v roce 2012 jsme uskutečnili naši první společnou rezidenci. Trvala týden a konala se nedaleko od místa, kde žijeme. Dohoda byla taková, že jsme dostali na týden prostor a za to jsme vytvořili show. A byla to zábava! Ohromně nás to bavilo a chtěli jsme, aby se náš projekt udržel při životě. A tak jsme vycestovali ještě na pár dalších rezidencí. Pak se objevila nabídka účinkovat na Broadwayi. Věnovali jsme tomu rok – rok a půl, protože taková nabídka přichází jednou za život. A pak jsme se vrátili do Francie vybudovat náš soubor. Pro začátek jsme měli něco málo umělecké finanční podpory, investovali jsme úspory a začali jsme tvořit inscenaci Elephant in the Room.
Jste stále na cestách, kde se cítí členové Cirque Le Roux doma?
Philip Rosenberg: Před pěti lety bych patrně odpověděl jinak. Cítím, že jsme byli odjakživa druh nomádů, jejichž životní styl stál na cestách a kufrech. A takový život lehké nestability mám opravdu rád. Ale trochu jsme zestárli a snažíme se pracovat i více lokálně. K tomu patří i to, že oslovujeme místní scénografy či kostýmní návrháře, abychom v našem regionu, v jihozápadní Francii, vytvořili komunitu a prostor pro nás všechny. Vlastně budujeme našemu souboru domov, výchozí bod, a je velmi příjemné mít jedno stálé místo, kde je možné tvořit, zkoušet a dát vzniknout dalším projektům.
Valérie Benoît: Pocházím z Montrealu, ale domovem pro mě není jedno konkrétní místo. Domov spíš cítím jako komunitu spřízněných lidí, se kterými jsem a pracuji. V Montrealu jsem nebyla příliš dlouho, mým domovem je být na cestě – na tour s kolegy.
Váš soubor opravdu působí jako velká rodina, jako skupina přátel. Ostatně, Gregory Arsenal a Yannick Thomas spolupracují dvacet let, vy (Valérie Benoît) jste v původním obsazení s pracovním partnerem Masonem Amesem patnáct let…
Philip Rosenberg: Ano, známe se všichni od dob studií na cirkusové škole, což je zhruba patnáct let! A nyní se všemi dětmi, které se mezitím narodily, jsme opravdu rodina.
Máte pocit, když jste se po šesti letech vrátili do Prahy, že se něco změnilo? V přijetí publika, z hlediska atmosféry festivalu, po době kulturních restrikcí…?
Philip Rosenberg: Upřímně jsem z návratu potěšen. Je opravdu osvěžující přijet znovu do Prahy. Zprvu jsem se obával, že lidé nebudou tak entuziastičtí jako minule. Přemýšlel jsem o tom, jaké to bude po pandemickém roce, zda se promění atmosféra festivalu, ale jsem vážně šťastný, že tomu tak není, že duch festivalu znovu ožil a intenzivně žije. Oproti více „utažené“ Francii, kde opět narůstají čísla nakažených, je tu závan čerstvého vzduchu a nám to dává naději, nebo rovnou perfektní podmínky pro restart cestování s „Jelenem“.
Valérie Benoît: Celý rok jsme byli bez možnosti hrát pro veřejnost. A když jsme se nyní po tak dlouhé pauze poprvé postavili před publikum, málem jsem plakala dojetím. Diváci reagovali a celé to bylo nádherné.
Překvapila vás nějaká divácká reakce během třítýdenního účinkování na Letné?
Philip Rosenberg: Nejlepší a divácky nejvděčnější je, jak se ukazuje, že používáme slovo. Vyzkoušeli jsme si zapojit texty už v Elephant in the Room a nyní je o mnoho více zapojujeme v Deer in the Headlights. S tím přicházejí pochybnosti, zda jsem to vyslovil správně, protože mnoho vět říkám v češtině. Stále mi běží v hlavě: „Opravdu jsem to řekl správně?“ A pak publikum reaguje, což mě ujistí, že ano, ale s další větou už to tak být nemusí a jsem třeba méně srozumitelný. Je to zábava a užívám si hru s jazykem, i když je to někdy legrační, třeba kvůli přízvuku.
Valérie Benoît: Zdejší publikum je ale velkorysé a dává nám pocit, že jsme vítaní. My se snažíme ze všech sil vyslovovat správně. První pražské představení bylo pro nás ale velmi náročné. Původně ho hrajeme a dosud jsme hráli jen ve francouzštině a najednou jsme ho nazkoušeli v angličtině, a ještě s českými větami. Ale je to pro nás krásná zkušenost.
Znamená to, že se postupně posouváte od technicistního a zábavního nového cirkusu k jeho divadelní formě – v podstatě k vyrovnané symbióze všech inscenačních složek včetně zapojení mluveného slova?
Philip Rosenberg: Ano, určitě. Myslím, že se snažíme najít balanc. Určitě nechceme vysvětlovat příliš, abychom publikum neotrávili mnoha informacemi, nebo nebagatelizovali téma, anebo byli příliš „vyumělkovaní“. Máme pocit, že publikum má větší vztah k tomu, co na jevišti děláte, když vidí nebo zjistí, že je k tomu důvod. V různých cirkusových show často vidíme úžasné triky, ale jako by neměly žádné hlubší propojení s dějem, nebo ostatním děním na jevišti. Proto jsme se chtěli posunout na takovou úroveň, aby byli diváci s námi na všech úrovních včetně emocionální. Určitě je pro nás výzvou používat slova, text v představení, ale chceme hrát „naše“ divadlo. Ve „Slonovi“ nebylo tolik textu jako v „Jelenovi“, kde jsme vytvořili i roli narátora, abychom posunuli hranice srozumitelnosti zase o kus dál.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky