Schůzka se smrtí v Roxy

Směsí současného tance, klasické i laserové projekce a akustického proudu zvukové krajiny účtuje audiovizuální skupina SPAM v projektu s prostým názvem SMRT s tématem umírání, koloběhu života i konečného zmaru veškeré existence. Premiéru měl již na podzim v rámci festivalu 4 + 4 dny v pohybu, a protože mezi autory figurují jména choreografů i interpretů Jany Vrány a Pala Kršiaka, sliboval nejen multimediální či multivizuální podívanou, ale také nějaké to procento či promile tance a pohybu. Ačkoli původně mělo jít o jednorázovou produkci, ujal se jí nyní Experimentální prostor NoD – Roxy a umístil vystoupení netradičně nikoli do intimního divadelního sálu, ale na scénu hudebního klubu.O inscenaci mnohé napoví samotný tvůrčí tým pod hlavičkou SPAM, který má na kontě mnohem víc než jen toto představení: rapper, výtvarník a scénograf Vladimír 518, hudebník Ondřej Anděra a zvukař David Vrbík. SPAM je audiovizuální projekt, respektive umělecké uskupení, které mělo dle autorů sloužit jako experimentální odnož divadelní skupiny TOW (nebo spíše její pokračování, protože o tomto progresivním souboru na pomezí divadla, tance a vizuálního umění není už delší dobu slyšet). Nebo, jak píše na facebooku Vladimir 518, je SPAM „vývojářská platforma pro práci se synchronizací zvuku, videoobrazu, laseru a eventuálně i světelné techniky“, pod jejíž hlavičkou vznikají hlavně site specific projekty využívající audiovizuální technologie, laserové projekce, videomapping… Případně jakékoli další divadelní i nedivadelní médium, jak právě ukazuje SMRT, inspirovaná náhlým odchodem jednoho z blízkých kolegů tohoto uměleckého uskupení.

SMRT je sledem především vizuálních obrazů kombinujících výše uvedená média, z nichž některé jsou dotvořeny přítomností živých aktérů, v určitých sekvencích se dá hovořit o choreografii, jinde spíš o výtvarném využití lidského těla jako objektu. Vzpomínka na hudebníka Aleše Kiliána začíná několika klasickými projekcemi. Palo Kršiak sedící na vysokém podstavci představuje v tuto chvíli samotného umělce.Nejprve se zdá, že sedí na střeše a jen v tichu přemýšlí, ale změna projekce na záběr ze střechy na chodník a ulici hluboko dole nás nenechá na pochybách o tom, jakou cestou sešel mladý muž ze světa. Na jevišti se zatím žádná pohybová akce nerozvíjí a i posléze přebírá hlavní slovo projekce. Spíš než hra s jednotlivým paprskem nebo svazkem laserových paprsků na projekční plochu zaujme posléze projekce čísel, která vylétávají ze zadního prospektu a rozpínají se v dynamických výbuších jako světlice. Ženský hlas odříkává statistiku čísel o úmrtích v roce 2013, kdy přišel o život mladý umělec. Soupis nepostrádá jistou působivost. Tanec čísel, dalo by se říci s nadsázkou.

Ten lidský na scéně dominuje v několika scénách, z nichž dvě jsou plochou rozsáhlejší. První je koncipována téměř jako duet, v němž je tanečnice Jana Vrána oblečená v černém trikotu včetně rukavic a kromě rozpuštěné hřívy vlasů je spíše temnou siluetou, pravděpodobně samotným zosobněním smrti, která manipuluje s mladým performerem. Pohybový slovník je strohý, mechanický a silně upomíná na její nedávnou premiéru inscenace Electra. Tatáž dynamika, tvarování spíš formální, stylizované do pohybu evokujícího stroj a posléze jakési gymnastické cvičení, které je snad v souladu se strohou odosobněnou vizuální hrou laseru, ale opomíjí určitou lidskou složku tématu umírání. Smrt si nevybírá a někdy „kosí“ oběti takřka mechanicky, ale jako alegorie takové zjednodušení zcela neobstojí.Jako druhý zaujme výjev, v němž je tanečnice oděna naopak bíle a v pulzujícím laserovém světle stojí jako socha, zatímco její protějšek se k ní snaží přiblížit, překonávaje odpor pružných lanek či gum, kterými je stále vtahován zpět do portálu. Znamená snad ženské torzo vidinu života, ke kterému se marně pokouší navrátit už jednou ztracená duše? Nebo je naopak ztělesněním pověstného „světla na konci tunelu“ a tanečník se k němu snaží přiblížit navzdory tomu, že je ještě poután s fyzickým světem zbytky životních funkcí? Pohybové výjevy doprovází elektronická hudba, která vnáší do prostoru atmosféru napětí až nepřátelství, temné tóny, zdánlivě nespojité zvuky, kakofonii prostoupenou rytmem, který doslova rozechvívá vzduch (hudba přitom není přehnaně hlasitá).

Další výjevy opět přebíjí projekce a mluvené slovo. Zamyšlení nad smyslem smrti a životem po ní, stárnoucí tvář složená ze záběrů mnoha chlapců a mužů, umírající muž v taxíku… Předpověď zániku veškerého vesmíru v horizontu nepředstavitelného množství let. Informace zní věcně, ale současně tak sugestivně, jako kdyby mělo zhroucení celého hmotného světa nastat už zítra. Dojem zkazí závěrečná série záběrů z válečných a hororových filmů, která krví spláchne i všechny myšlenky, které v sobě inscenace měla.
Hodnocení autorky recenze: 70 %

SPAM – SMRT
Autoři: Vladimir 518, Ondřej Anděra, David Vrbík
Choreografie: Jana Vrána, Palo Kršiak
Premiéra 14. října 2014 Festival 4 + 4 dny v pohybu Praha
(psáno z reprízy 16. 4. 2015 NoD – Roxy Praha)

Tanec – Jana Vrána, Palo Kršiak

www.nod.roxy.cz

Foto Markéta Černá