Také já jsem se pokusil o jednotu hudby a dramatu – v Macbethovi

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Zločin a trest podle Shakespeara
Traduje se, že Macbeth byl poprvé hrán na královském zámku Hampton Court v létě 1606 při návštěvě švagra krále Jakuba I., dánského krále Kristiana IV.; snad ještě téhož roku byla hra uvedena i v divadle Globe. Macbeth, tragédie ctižádosti, je příběhem o tom, jak se rodí zlo, tragédií velké statečné osobnosti, hrdiny chrabře a oddaně sloužícího své vlasti a svému králi, který podlehne pokušení a vydá se na cestu, z níž není návratu. Zlo plodí zlo, někdejší statečný voják se zaplétá do dalších zločinů a jeho osobní tragédie pokračuje: trůn a koruna mu nepřinese uspokojení, strach a výčitky svědomí jsou silnější. Nakonec si musí přiznat, že jeho život byl jen „putující stín, ubohý herec… Jen hluk a vřava, neznačící nic“. Snad by ho na počátku zastavila loajálnost ke králi, ale zasahuje jeho žena a obratně podněcuje jeho ctižádost. Lady Macbeth je mnohem racionálnější, tvrdší, bezohlednější a krutější, skvělý psycholog, ženský Jago, mistr zločinu. Pocity viny potlačuje, i když někde v hloubi její duše doutnají, aby se objevily v nestřežené chvíli vědomí, kdy její tělo a vůle spí. Tím drtivější je její zhroucení. Ponurá atmosféra Skotska, kde se děj odehrává, zamlžené horské pustiny a osamocené hrady vytvářejí dokonalé kulisy k příběhu o zločinu a trestu.

Macbeth je považován za nejbásnivější hru z celého Shakespearova odkazu. Próza tvoří nepatrný zlomek (v próze je například výstup opilého dveřníka a scéna náměsíčné Lady Macbeth), jinak je zde pro jeho dramata typický blankvers, nerýmovaný verš tvořený pěti jambickými stopami. Významný britský literární vědec a shakespearolog Andrew Cecil Bradley (1851–1935) charakterizoval Macbetha jako „nejspádnější, nejkoncentrovanější a snad i nejúžasnější z tragédií“. Sevřená dramatická struktura, strohost jednotlivých scén, klasická jednoduchost stavby, úspornost přímočarého děje, nápadná izolace obou hlavních postav, to jsou nejčastější atributy charakterizující strukturu hry. Verdi, jak uvidíme, šel ještě dál, žádal ještě větší koncentrovanost, ještě větší spád, ještě prudší tempo a mnohem méně slov.

Verze 1847
Uvážíme-li, že Verdi miloval Shakespeara od raného mládí, zdá se trochu překvapivé, že trvalo tak dlouho, než se odhodlal zhudebnit některou z dramatikových her. Možná ale jen čekal na vhodnou příležitost, až skončí „léta galejí“, jak nazýval oněch sedm let, kdy složil devět oper, až bude mít skutečně čas vyzkoušet si práci na hudebně dramatickém díle nového typu, korespondujícím s pravdivostí a hloubkou Shakespearových postav. Po celý život se zaobíral myšlenkou zhudebnit libreto Antonia Sommy ke Králi Learovi, ale nikdy ji nezrealizoval. Prvním ze tří Shakespearových dramat, která adaptoval pro operní scénu, se stal Macbeth.

Pustil se do něj po úspěchu deváté opery Attila v roce 1846 (17. března v benátském Teatro La Fenice), kdy už byl v italských operních kruzích pevně etablován; mezinárodní úspěch měl přijít zanedlouho, 1850–1853, s trojhvězdím Rigoletto, Trubadúr a La traviata. Třiatřicetiletý Verdi dostal objednávku na novou operu od florentinského Teatro della Pergola s tím, že námět mohl zvolit sám.Ředitelem divadla byl tehdy (v letech 1820–1862) Alessandro Lanari (1787–1862). Začínal jako majitel obchodu s divadelními kostýmy a vypracoval se na jednu z nejvlivnějších osobností italského divadla; ne nadarmo se mu říkalo Napoleon impresáriů. Florencie byla považována za významné intelektuální centrum a pro mladého skladatele to byla po úspěších v Miláně, Benátkách, Římě a Neapoli prestižní zakázka i nová výzva.

Nová opera měla být uvedena o karnevalové sezoně 1847. S Lanarim se Verdi dohodl na „fantastickém žánru“, s výstupy čarodějnic, duchů, zjevení a dalších fantastických postav a nadpřirozených úkazů. Zvažoval tři možné náměty, Shakespearova Macbetha, Die Räuber (Loupežníky) od Friedricha Schillera (zhudebnil je o rok později, I masnadieri na libreto Andrey Maffeiho měli premiéru v červenci 1847 v Londýně) a drama Die Ahnfrau (Pramáti) od rakouského básníka a dramatika Franze Grillparzera.

Podle italské operní praxe v 19. století divadlo skladateli zároveň s objednávkou sdělilo, které pěvce bude mít v dané sezoně k dispozici. A protože budoucnost nové opery závisela na úspěchu premiéry, skladatelé si samozřejmě přáli pro první uvedení své novinky ty nejlepší interprety. Verdi nebyl výjimkou. Koncem čtyřicátých let mu jeho postavení už zajišťovalo právo na vlastní výběr pěvců a skladatel mu pokaždé věnoval obrovskou pozornost. O opeře pro Florencii rozhodl fakt, že Lanariho soubor mohl nabídnout jednoho z nejlepších barytonistů té doby Felice Varesiho (1813–1889), vyhlášeného i pozoruhodným hereckým talentem.To Verdiho přesvědčilo, že nastal ten správný čas pro Shakespeara a jeho drama Macbeth, v němž nacházel největší prostor k řešení tématu, jež mu bylo osobně velmi blízké – problému moci a důsledků jejího zneužití. Titulní role si podle Verdiho vyžadovala obsazení barytonem.

Shakespearův Macbeth nebyl v Itálii na jevišti nikdy uveden, Verdi ho znal jen z výše zmíněného překladu Carla Rusconiho, ten nicméně občas porovnával s anglickým originálem; pomáhal pravděpodobně přítel Andrea Maffei (1798–1885), básník, libretista a překladatel Schillera, Goetha i Shakespeara (Othello a Bouře), stejně jako Giuseppina Strepponi, která Shakespeara četla v angličtině. S originálem se na jevišti Verdi seznámil až po premiéře opery, v létě 1847 v Londýně, když v Her Majesty’s Theatre uváděl své Loupežníky.

Pro italskou operní scénu byl Macbeth troufalou volbou. Chyběl milostný příběh, což bylo do té doby v italské opeře něco neslýchaného, za to byl děj zaplněný násilím, vraždami, válečnými událostmi, hrůznými ději, nadpřirozenými prvky. Naštěstí pro Verdiho vládl ve Florencii liberální duch, a tak si skladatel mohl dovolit scény, které by cenzoři kdekoliv jinde v Itálii nikdy nedovolili – královraždu, politickou tyranii či nadpřirozené síly, jež de facto ovlivnily vývoj politických událostí. Když byl Macbeth uveden v Římě, nadpřirozené prvky byly odstraněny a z čarodějnic se staly cikánky předpovídající budoucnost. V Neapoli a v Palermu nebyl král Duncan zavražděn, ale pouze sesazen; a v Miláně, okupovaném Rakušany, se v exilovém sboru ve čtvrtém jednání změnila „patria oppressa” (utlačovaná vlast) na „patria amata” (milovaná vlast).

Vypracováním libreta pověřil Verdi Franceska Mariu Piaveho (1810–1876), s nímž už pracoval na operách Ernani a Dva Foscariové.Sám vypracoval podrobnou synopsi, návrh dramatické struktury včetně řazení jednotlivých scén. Obsah soustředil na Macbethův mocenský vzestup a následný pád, na jeho pozvolný mravní úpadek, jeho pochybnosti a vnitřní muka, jeho osamělost, výčitky svědomí a smrt. Hudba musí sloužit především básníkovi a až poté skladateli, opakoval Piavemu. Macbeth se měl stát Verdiho první operou, v níž usiloval o věrnost původní dramatické myšlence předlohy.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: Macbeth (ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="170752" size="small"]

Mohlo by vás zajímat