Také já jsem se pokusil o jednotu hudby a dramatu – v Macbethovi

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Mariannu Barbieri-Nini detailně instruoval i o tom, jak ztvárnit náměsíčnou scénu Lady Macbeth (31. ledna 1847): „… hudba je jednoduchá a ve službách ději. Především ve scéně náměsíčnosti, která z hlediska dramatičnosti situace patří k  nejlepším divadelním výtvorům. Všimněte si, jak každé slovo má svůj význam, a ten je třeba přesně vyjádřit zpěvem i hereckou akcí. Vše musí být řečeno polohlasem a tak, aby to vyvolávalo hrůzu a soucit. Dobře si ji prostudujte a uvidíte, že se účinek dostaví, i když to není zrovna obvyklý typ uhlazeného zpěvu, s nímž se setkáte všude a který se podobá jeden druhému.“ Podle Verdiho představy neměla představitelka Lady Macbeth „zpívat krásně“, nýbrž drsným, potlačovaným, přidušeným hlasem, pro slavnou náměsíčnou scénu použil quasi unavenou, nalomenou, nemelodickou hlasovou linku. Marianna Barbieri-Nini, která byla s vlastním premiérovým výkonem v této scéně nespokojená, dokonce Verdiho žádala, aby výjev buď přepracoval, nebo zcela vypustil.

Verdi měl navíc požadavek i na vzhled představitelky Lady Macbeth. Nejen že pěvkyně měla vydávat deformované, ošklivé tóny, ale měla také postrádat ženský půvab. A Marianna Barbieri-Nini (1818–1887) byla podle dobového vyobrazení opravdu nepůvabná…Problém nastal před provedením opery v janovském Teatro di San Carlo (skladatel osobně dohlížel na italská provedení, následující po florentinské premiéře). Svému libretistovi Salvatoremu Cammaranovi si Verdi 23. listopadu 1848 stěžoval na obsazení role Eugenií Tadolini: „Tadolini má příliš mnoho kvalit na to, aby hrála tuhle roli. … Má hezkou postavu a je dobrá, ale já bych chtěl Lady Macbeth ošklivou a zlou. Tadolini dokonale zpívá, já bych však chtěl, aby Lady nezpívala. Tadolini má nádherný hlas, jasný, čistý, silný. Já bych ale chtěl, aby Lady měla hlas drsný, přidušený, temný. Hlas Tadolini má v sobě něco andělského, já bych chtěl, aby hlas Lady měl v sobě cosi ďábelského.”

Aby dosáhl co nejpravdivější výraz, byl ochoten obětovat krásný zpěv dramatickému aspektu. Neméně důležité ovšem byly i herecké schopnosti pěvkyně, která musela věrohodně ztělesnit vražednou ctižádost a později ženu pronásledovanou špatným svědomím, chodící po domě v hlubokém spánku a snažící se smýt z rukou imaginární krev, která na nich lpěla jako ostinátní klarinetová figura orchestrálního doprovodu.

Co se týče přípravy premiérové inscenace, ještě nejsme u konce. Verdi se poprvé osobně zapojil do organizačních a přípravných fází a impresáriovi Lanarimu adresoval podrobné instrukce. Jistě neudiví, že na něho naléhal, aby se na ničem nešetřilo. Macbeth se měl stát velkolepou podívanou. „To, na co se musí v této opeře hlavně dbát, jsou sbory [sám stanovil počet sboristek – čarodějnic] a mašinerie“, zdůrazňoval Lanarimu. Mašinerii představovalo všechno, co mohlo přispět k vyvolání „příšerné“ atmosféry, tedy i vizuální prvky. Verdi chtěl v Macbethovi použít pro výstup přízraků ve třetím dějství techniku na způsob laterny magiky a pro premiéru ve Florencii byl z Milána objednán speciální druh projektoru. Nakonec použit nikdy nebyl, protože efektivně pracoval jen na zcela tmavé scéně; operní hlediště ale tehdy bývala osvětlena i během představení. V programech některých prvních inscenací bylo uvedeno i zvláštní uznání „vynálezci chemického kouře“. Verdiho zájem o scénické efekty byl nevyčerpatelný a skladatel musel být jistě nadšený, když janovské divadlo instalovalo pod jeviště otáčivé, horizontálně postavené kolo, takže osm králů vyjelo ve třetím jednání bez hnutí na jeviště z propadla. Ani kostýmy nezůstaly stranou jeho pozornosti: odmítl návrhy, které měly použít samet a hedvábí.

Na všech zkouškách ve Florencii byl přítomen. Často vyprávěl o anglických a skotských dějinách, aby nikomu ze zúčastněných nezůstal skrytý žádný aspekt pochmurného příběhu. S pěvci zkoušel do úmoru, až si vysloužil pověst tyrana. Jenom scénu Macbetha a Lady Macbeth v prvním dějství prý zopakoval celkem 151 krát a ještě hodinu před začátkem představení si oba hlavní protagonisty zavolal, aby jim udělil poslední „mistrovskou lekci“.

Hudba
Macbeth byl průkopnickým novátorským dílem, odvážným hudebně i dramaticky. Verdi měnil dosavadní operní konvence tak, aby sloužily originální hře. Přesto tu a tam přistoupil na kompromis a použil tradiční operní formy. V druhém jednání zpívá Lady Macbeth vysoce virtuózní koloraturní árií Trionfai!; Verdi ji dopsal až na zkouškách ve Florencii, při nichž poznal mimořádné vokální možnosti své primadonny. Třetí jednání pak zakončil neméně virtuózní kabaletou Vada in fiamme pro Macbetha. Obě tato čísla při revizi opery v roce 1865 obětoval.

Shakespearovy odvážné krvavé a fyzické metafory Verdi vyjádřil obdobně odvážnou hudební variantou včetně přepjaté melodiky (drobné intervalové kroky v kontrastu k extrémním skokům, efekt tritonu). Dvojice Macbethových je neustále neklidná a neurotická, a tak i v jejich vokálních liniích cítíme neklid a nervozitu. Intenzivní ponurost v ději i hudbě a převládající dramatické canto declamato nenechá nikoho na pochybách, že ústředním tématem dramatu je krev a vražda.

Premiéra ve Florencii
Premiéra opery 14. března 1847 ve Florencii, kterou dirigoval sám Verdi, měla obrovský úspěch. Během večera byl Verdi vyvolán sedmadvacetkrát před oponu, po druhém představení jej doprovázely do hotelu davy lidí hlasitě mu provolávající slávu. Kritické ohlasy v tisku byly poněkud smíšené. Dramatické konvence operního žánru v Itálii vyžadovaly, jak víme, milostnou zápletku. Verdi až dosud toto pravidlo dodržoval, nyní ale zvolil temný, zlověstný příběh o proradnosti, věrolomnosti a nezřízené touze po moci. Charakter Lady Macbeth byl pro italský vkus příliš maskulinní a melodie, i když verdiovsky bohaté, nebyly takové, jaké se očekávaly od autora Nabucca. Vadil také „fantastický žánr“. Jak už bylo řečeno, fantastično bylo pro mnoho italských intelektuálů jedním z důvodů nedůvěry vůči Shakespearovi: čarodějnice pronášející kletby a věštící budoucnost, duchové zavražděných králů, kotle propadající se do země na znamení neblahých předtuch či další nejrůznější přeludy se pranic nelíbily. A najednou se všechny tyto prvky objevily i na operní scéně! Básník a satirik Giuseppe Giusti (1809–1850) po premiéře skladatele naléhavě žádal, aby se napříště extravagancí „fantastického“ žánru vyvaroval: „Ve fantastickém může člověk osvědčit talent, v pravdivém talent i srdce.“

Po premiéře byla opera uváděna po celé Itálii, v jednadvaceti lokalitách (někde opakovaně) až do revize 1865. Poté je doložena v Turíně (1867), Vicenze (1869), Florencii (1870) a Miláně (1874). V zahraničí byla uvedena v Madridě (1848), Varšavě, Lisabonu a ve Vídni (1849), v New Yorku v Niblo’s Garden, Budapešti a Hannoveru (1850), v Rio de Janeiru (1852), v Buenos Aires a Petrohradě (1854) či v Manchesteru (1860).

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: Macbeth (ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="170752" size="small"]

Mohlo by vás zajímat