Také já jsem se pokusil o jednotu hudby a dramatu – v Macbethovi

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Verze 1865
Paříž měla o Macbetha zájem už v době, kdy Verdi na partituře ještě pracoval. Ale ani námluvy z pařížské opery v následujících letech nevedly k výsledku. Až když se v roce 1864 na skladatele obrátil Léon Carvalho (1825–1897), ředitel Théâtre Lyrique, se věci daly do pohybu. Divadlo Théâtre Lyrique bylo považováno za pokrokový operní dům, uvádělo francouzské skladatele, které Opéra či Opéra-Comique odmítly, včetně Gounodova Fausta a Romea a Julie, Bizetových Lovců perel a Berliozových Trojanů v Kartágu. Pro Verdiho to byla zajímavá výzva.

Carvalho Verdiho požádal, aby přikomponoval balet (tak, jako Italové žádali love story, Francouzi chtěli v opeře balet) a aby závěrečnou scénu Macbethovy smrti včetně krátké árie Mal per me che m’affidai nahradil sborovým finále. Verdi svému nakladateli Giuliovi Ricordimu napsal 2. listopadu 1864, že by rád …rozšířil některé části, aby operu poněkud zvýraznil”, ale rychle si uvědomil, že navrhované dodatky nebudou dostatečné a že je nutná důkladná revize. Léonu Carvalhovi sdělil nekompromisně, že potřebuje víc času, pařížského vydavatele Léona Escudiera (1821–1881) ujišťoval: „Pracuji, pracuji, pracuji…“ a zdůrazňoval, že není možné spěchat s revizí partitury, kterou napsal před tolika lety.

Do služby opět povolal Franceska Mariu Piaveho, aby rozšířil texty. Situace se opakovala: „Ne, ne, můj milý Piave, tahhle ne“ byla typická reakce na první náčrtky. Některé části orchestrální partitury Verdi předělal od základu, u jiných změnil instrumentaci. Nezměněno zůstalo první dějství, ve druhém dějství Bankova árie Come dal ciel precipita a brindisi a ve čtvrtém dějství Macduffova árie O figli, o figli miei, náměsíčná scéna a Macbethova árie Pietà, rispetto, amore. V druhém dějství dostala Lady Macbeth namísto už zmíněné vysoce virtuózní árie Trionfai! árii La luce langue, která je skvělým vyjádřením její duševní rozpolcenosti a napětí, strachu i zpupné radosti.  Do třetího dějství připsal efektní desetiminutovou baletní hudbu. Na tomto místě měl k dispozici jen čarodějnice, které dějství zahajují čarováním Tre volte miagola la gatta in fregola. Jejich následující taneční výstup Verdi nejprve považoval za „pěkně šílenou vložku“. Pak se rozhodl spojit tanec čarodějnic s jakousi pantomimou Hekaté a sám navrhl scénář, který vychází ze Shakespeara: čarodějnice vzývají svou vládkyni Hekaté, která jim přikáže neprozradit Macbethovi celou věštbu. Zběsilý tanec čarodějnic, temných přízraků a ďáblů skončí bouří, během níž Hekaté zmizí, a groteskním valčíkem. (Baletní výstup čarodějnic obvykle bývá vynecháván; také tato pražská inscenace ho neuvádí, stejně jako taneční rej čarodějnic následující po zjevení králů.) třetí dějství pak Verdi zakončil místo Macbethovy kabalety Vada in fiamme e in polve cada novým duetem pro Macbetha a Lady Macbeth Ora di morte e di vendeta. Ve čtvrtém dějství sice použil „starého“ textu sboru exulantů Patria oppressa, ale zcela nově ho zhudebnil; původní převážně unisonové lamento v duchu Va pensiero z Nabucca nahradil velkolepým chórem předpovídajícím tóny budoucího Requiem. Zcela změnil finále. Hudbu k bitevní scéně rozšířil a použil formu fugy. Jak slíbil Carvalhovi, Macbeth umírá nikoliv na jevišti, ale za scénou a místo jeho árie Mal per me che m’affidai s převažujícím rytmem smutečního pochodu končí opera triumfálním sborem vítězství, k poctě nového, právoplatného krále Malcolma.

Co se týče francouzského překladu, Verdi žádal, aby se ho ujal nejslavnější dramatický tenorista té doby Gilbert Duprez (1806–1896). Přání mu však splněno nebylo, překlad pořídili dva právníci, dramatikové, překladatelé a libretisté, Charles-Louis-Étienne Nuitter a Alexandre Beaume (Beaumont). Také v případě pařížské premiéry se Verdi zajímal o inscenační podobu, dával pokyny, kde mají pěvci při jednotlivých scénách stát, jak má být prezentován duch Banka a tak dále.

Nová verze byla poprvé představena 21. dubna 1865 v Théâtre Lyrique Impérial du Châtelet pod taktovkou hlavního dirigenta divadla Adolphe Deloffrea; Verdi se provedení nezúčastnil.Zprávy z Paříže byly zpočátku příznivé, nicméně kritikové dílo nepřijali. Odsuzovali smíšený styl skladatelova raného a pozdního stylu, absenci romantického prvku („Žádná láska, něha a půvab“, Le ménestrel) a někteří dokonce skladateli vytkli, že Shakespeara nepochopil. To se Verdiho hluboce dotklo: „Může být, že jsem Macbetha dobře nezpracoval, ale že bych neznal Shakespeara, že mu nerozumím a necítím ho, to ne, ví Bůh, že ne. Je to jeden z mých nejoblíbenějších básníků, od raného dětství ho neustále čtu…“, napsal 28. dubna 1865 vydavateli Léonu Escudierovi.

V Itálii byla nová verze opery uvedena v milánské La Scale na podzim 1865, ale přidalo se jen málo italských divadel. Nový Macbeth si cestu na jeviště hledal těžce. Některá divadla se vracela k verzi 1847, i když Verdi sám považoval za definitivní verzi 1865. Teprve od šedesátých let 20. století se revidovaná verze Macbetha v italštině – jako preferovaná verze této opery – usadila pevně v kmenovém repertoáru operních domů.
***

V Macbethovi Verdi nastoupil cestu k hudebnímu dramatu, v němž byla realizace dramatické myšlenky svěřena rovným dílem složce hudební, herecké a inscenační. Přesáhl hranice soudobé italské opery a s instinktem geniálního dramatika směřoval k italskému Gesamtkunstwerku ve wagnerovském smyslu. Zpěv podřídil dramatickým situacím tak, aby odrážel psychologii a vnitřní pocity postav, velký důraz kladl na jejich realistické vykreslení, na intenzivní ztvárnění lidských vášní. I když zcela neodvrhl soudobé konvence a tradice italské opery a v mnohém těžil z bel canta, v druhé verzi se už oprostil od kabalet a kolorujících, zdobených árií. V žádné jiné opeře Verdi nepředkládá s tak sugestivní empatií portrét politika polapeného nekontrolovatelnou touhou po politické nadvládě. V žádné jiné opeře Verdi nezaplnil jeviště čistě mužským bojem o moc; mužský prvek reprezentuje i Lady Macbeth a Macbetha svým agresivně bezskrupulózním, brutálním jednáním dokonce zastíní. V žádné jiné opeře nedal Verdi své hudbě tak fanatickou, až chorobnou podobu.

Deset let po pařížské premiéře se jeden novinář Verdiho zeptal, co soudí o Richardu Wagnerovi. Verdi nabídl několik pečlivě zvolených slov chvály a pak dodal: „Také já jsem se pokusil o jednotu hudby a dramatu – v Macbethovi“.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: Macbeth (ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="170752" size="small"]

Mohlo by vás zajímat