Taneční pocta ping-pongu, nebo společenská satira?

Jak skloubit tanec, sport a filozofii? Jedno řešení nabízí soubor 420PEOPLE v inscenaci norského choreografa Jo Strømgrena Taneční pocta ping-pongu. Jeho soubor ji uvedl v roce 2011, českou premiéru v podání 420PEOPLE měla v červnu na festivalu Tanec Valmez ve Valašském Meziříčí, a nyní ji představili pražskému publiku.

Inscenace, která je částečně absurdním i tanečním divadlem, návštěvníky pobavila, jen je otázkou, nakolik je vlastně něčeho poctou, respektive proč je jí přiřazen ten zavádějící název. Ve skutečnosti je to společenská satira na oblíbené téma osobního rozvoje.

Především mezi mladými lidmi jsou „osobní rozvoj“, „hledání poslání“ či smyslu života a podobné otázky na denním pořádku. Je to správné, protože se jimi v určité životní fázi zabýváme všichni a každý z nás tak či onak potřebuje mít své místo na světě něčím odůvodněné. Problémem ovšem je, že se v současnosti staly předmětem obchodování. Nejrůznější kurzy, nabídky přednášek a placené návody zaměřené jak prakticky, tak duchovně, zaplavily internet a souhrnné výdělky z nich musí být pro jejich pořadatele obrovské, nemine měsíc, aby se neobjevil nový systém, návod nebo nabídka koučování. Osobní individuální cesta, která je ostatně jediným řešením jakéhokoli problému, se jaksi vytrácí.

Představení je jakousi výukovou hodinou duchovního vůdce a jeho čtyř poctivě platících studentů – v říjnovém obsazení je tančili Nataša Novotná, Milan Odstrčil, Alexandr Volný a Vojtěch Rak. Principy života, dobra, zla a všehomíru předkládá učitel přes názornou pomůcku – oblíbený sport. A tak na jevišti figuruje i miniaturní pingpongový stůl a nezbytnými rekvizitami jsou pálky.

Jako vážné podobenství by to bylo nesmírně banální, jako satira to funguje. Guru není představován tanečníkem, přesto je hlavní postavou hry – jedná se o loutku, mužíka s asijskými rysy, kterého po jevišti vodí sami tanečníci a jenž promlouvá z reproduktoru hlasem herce Tomáše Měcháčka. Guru adepty vyššího poznání komanduje, nechá se přenášet, vysvětluje jim hluboké pravdy o světlu a tmě, o jin a jang, přitom ale stačí i sexuálně obtěžovat studentku a pokradmu se napájet alkoholem.

Mnoho aspektů inscenace je pozoruhodných. Použití loutky připomíná asijské divadlo bunraku, kde jsou vodiči na scéně, ale diváci vnímají jen loutku, již vedou. Tady se děje něco obdobného – ačkoli tanečníci vypaseným panákem s nahrubo vytvořenými rysy viditelně pohybují, manipulace je natolik obratná, že divák brzy začne guru vnímat jako personu, a ne rekvizitu. Zručnost vyžaduje také například zpomalená hra s míčkem, zejména když ve zvukové stopě na pozadí jsou předtočeny údery. Jinak je představení sledem jednotlivých scének uvedených nějakou „hlubokou“ filozofickou úvahou, kterou následně interakce s loutkou anebo samotný tanec stočí k absurditě.

Jo Strømgren se nezříká tradičního slovníku moderny ani rozvolněnosti současného tance, ale jednotlivé výjevy či variace jsou příliš krátké na to, abychom mohli případné kvality docenit. Střídá čísla, která tematicky připomínají sportovní variace z Modrého vlaku Bronislavy Nižinské, s vážnějšími pasážemi a etudami loutky. Je tu tanec v baru, ale také tanec hvězd – to když tanečníci ve tmě pohybují svítícími míčky a vytvářejí z nich obrazce – nebo se interpreti mění v zakuklené příšery s míčky místo očí. Některé části jsou v rámci celého představení překvapivě vážné, například sólo Nataši Novotné na Chopinovu ukolébavku nebo následující duet s Vojtěchem Rakem, jež by fungovaly i mimo kontext inscenace. Pohyb plyne vláčně a příjemně, choreograf se nesnaží těla tanečníků deformovat nebo stavět do nefyziologických pozic, nechává vyniknout propnuté končetiny a eleganci. Postupně také tanečníky vysvleče až do spodního prádla, ale není úplně jasné, má-li tento proces vůbec nějaký symbolický význam.

Každá scénka je podbarvena jiným hudebním stylem, od populárních písní a sentimentálních popěvků až po Radeckého marš od Johanna Strausse.

Taneční variace i herecké situace s loutkou oscilují od humoru a nadsázky až po pocity zneklidnění a nebezpečí. Dvojakost použitých prostředků tak rozhodně neulehčuje vnímání inscenace. Takto rozdělená do krátkých částí, které mají charakter tu ryze taneční, tu fyzicky divadelní, působí trochu zmateně a nekonzistentně, což paradoxně odvádí pozornost od jejího sdělení. Nicméně zmatení může být záměr. Rozklíčovat pointu není problém, ale není prostor nad ní přemýšlet. V inscenaci jsou využity texty, které by v jiném kontextu mohly být pojaty zcela vážně, zatímco jsou zlehčovány, abychom si uvědomili jejich devalvaci, pokud k nim přistupujeme jako ke zboží. Daly by se snadno aplikovat na jakoukoli jinou činnost, práci nebo volnočasovou aktivitu, ping-pong je jen jedním z mnoha možných prostředků, jak tuto absurditu ukázat. Stejně tak by to mohla být „pocta“ zahradničení nebo filatelii.

Nicméně – této inscenaci předchází ještě jiný tanečně pohybový projekt, a to Taneční pocta fotbalu. Neznám ji, tedy je možné, že vysvětlení se skrývá až ve spojení těchto dvou titulů…

Taneční pocta ping-pongu je trochu rozpolcenou inscenací, která se nemůže rozhodnout mezi závažným tématem a zábavou. I když si své diváky najde a nemůžeme jí upřít morální rozměr, 420PEOPLE už se podíleli na mnohem propracovanějších projektech a tato spolupráce je v jejich repertoáru spíš zpestřením než posunem.

Hodnocení autorky recenze: 70 %

Taneční pocta ping-pongu
Choreografie: Jo Strømgren
Hudba: Charles Aznavour, Dean Martin, Nino Nardini, Clara Rockmore & Nadia Reisenberg, Metro-Tytöt, Zarah Leander, Jussi Björling & Nils Grevillius, Johann Strauss, Jacob Gade, Frederic Chopin, Lars Årdal, Jo Strømgren
Světelný design: Lars Årdal, Audun Melbye, Jan Mlčoch
Voiceover: Tomáš Měcháček
420PEOPLE
(světová premiéra listopad 2011 Rouen)
Česká premiéra 6. června 2015 Tanec Valmez Valašské Meziříčí
(psáno z reprízy 30. 10. 2015 Jatka78 Praha)

Tanečníci – Nataša Novotná, Milan Odstrčil, Alexandr Volný, Vojtěch Rak

www.420people.org
www.jatka78.cz

Foto Pavel Hejný