Týden s tancem festivalový: 420PEOPLE a Sidi Larbi Cherkaoui

Jedině závěrečná tečka v podobě projekce velkého atomového hřibu je příliš přímočarým návratem do reality. Proč? Je to snad připomínka, že až lidstvo uspořádá atomovou válku, zbude na celé planetě jen takováto poušť? Aby měla inscenace kritickou účinnost nebo aby burcovala lidi z letargie, musela by se odklonit od estetiky krásy, kterou je ovšem prodchnutá. Takže diváky zanechává „jen“ zcela prostě nadšené. A v tom je její síla.
Hodnocení autorky recenze: 95 %

Tanec Praha 2017

Faun
Choreografie: Sidi Larbi Cherkaoui
Hudba: Claude Debussy – Prélude à l’après-midi d’un faune, Nitin Sawhney
Light design: Adam Carrée
Kostýmy: Hussein Chalayan
Premiéra 13. října 2009, Sadler’s Wells Londýn
(psáno z reprízy 4. 6. 2017 Jatka78 Praha)

Tančí: Václav Kuneš, Nicola Leahey
***

Nomad
Choreografie: Sidi Larbi Cherkaoui
Hudba: Yarkin featuring The Sufi Vocal Masters, Felix Buxton
Light design: Willy Cessa
Kostýmy: Jan-Jan Van Essche
(koprodukce 420PEOPLE Praha / Eastman Antverpy / Tanec Praha Praha / Jatka78 Praha)
Premiéra 4. a 5. června 2017, Jatka78 Praha
(psáno z premiéry 4. 6. 2017)

Tančí: Francesca Maria Amante, Mabrouk Gouicem, Nemo Oeghoede, Vojtěch Rak, Antonin Rioche, Filip Staněk

www.tanecpraha.cz
www.420people.org
www.east-man.be

Několik otázek pro Yvonu Kreuzmannovou
Jako návštěvníci festivalu si každý rok hezky přijdeme „k hotovému“. Ale co všechno se za celoroční přípravou programu skrývá, kolik musí organizátoři zhlédnout představení a záznamů a co když už mají tance úplně dost? Zeptali jsme se ředitelky festivalu Yvony Kreuzmannové.

Kolik festivalů a přehlídek musíte s Markétou Perroud během roku objet, kolik videozáznamů zhlédnout?

Tak to si málokdo umí představit, objíždíme festivaly, networky a platformy po celý rok, nikdy to přesně nepočítáme, ale obě dohromady zhlédneme stovky představení živě a stovky na videu. Někdy je to na cestách strašně vyčerpávající, na tanečních platformách vidíte třeba sedm až devět představení za den, ale jinak není šance udržet si přehled.

Stává se vám, že dostanete pocit, že už jste všechno viděla, že se už vás v tanci nic nepřekvapuje, nezasahuje? Co proti tomu děláte?

Stane se, že začne představení a já během prvních deseti patnácti minut vím, že mě bohužel ničím nepřekvapí, ať už proto, že jen opakuje zajetá klišé, nebo proto, že má prostě předvídatelný vývoj. Nicméně si pokaždé přeji, aby tomu bylo jinak. Určitě nemám pocit, že jsem všechno viděla, ráda objevuji nové věci, impulzy a snažím se chápat kontexty, protože zvláště při cestách na jiné kontinenty musí být člověk velmi vnímavý.

Každý rok je potřeba vybrat hlavní hvězdu festivalu – nedocházejí už? Je pro velké soubory hostování v Praze prestiž?

Hvězd je relativně dost, ale ne každá nám připadá pro náš festival zajímavá. Hledáme s Markétou velmi pečlivě vysoce kvalitní představení, která jsou něčím objevná, vybočují z běžného standardu. Není to lehké ve srovnání s první dekádou festivalu, kdy jsem představovala světová jména, protože jsme žili půl století v izolaci prakticky od všeho současného umění. Takové „šíření osvěty“ už je za námi, diváci jsou tu nároční, ale zároveň dokáží ocenit výjimečnost.

Pomiňme finanční stránku – podle jakých kritérií vybíráte hosty festivalu? Kdy se rozhoduje o jednotném „tématu“ festivalu? Vzniká dramaturgie i ve víceletém předstihu, nebo je vše plánované „z roku na rok“?

Jednotnému tématu se vyhýbáme, to je příliš svazující. Sázíme na diverzitu a kvalitu, nebojíme se ani provokací, mají-li důvod. Snažíme se reflektovat aktuální dění na světové scéně, vždy v dialogu se scénou domácí. Až na základě draftu programu vytvářejí PR kreativci motto, hlavní claim, v úzké debatě s námi. Dramaturgie vzniká s předstihem – někdy i několika let – a zároveň ji doplňujeme novinkami v linii Dance NEWs zaměřené na objevování talentů. Kritéria si dovolím nahradit jednoduchým vysvětlením: je opravdu málo děl, z těch stovek, co za rok vidím, která nemohu vymazat z hlavy… Je nesmírně důležité, jestli mi něco utkvělo, nutí mě klást si otázky, vracet se k pocitům, emocím, které ve mně vzbudilo… To je signál, že se takovým dílem máme zabývat. Předložím ho pak umělecké radě, ta ho zhlédne na videu a debatujeme. Někdy není snadné obhájit, proč jsem přesvědčena, že právě toto je to pravé, video nedokáže přenést všechny nuance, ale o to je debata zajímavější.

Letos je mottem festivalu slogan „Tancem proti předsudkům“. Domníváte se, že tancem se opravdu bojovat (třeba proti předsudkům) dá – a že se to dělat má? Proč?

Že to tanec umí a měl by tak činit, je mé hluboké přesvědčení. A moc mě potěšilo, že s tím sloganem přišla Tereza Svěráková, kreativní ředitelka Young & Rubicam, jen na základě několika našich rozhovorů o směřování festivalu, jeho historii, vývoji a vizi, a samozřejmě zhlédnutí pár videí chystaného programu. Nekladu si otázku Proč?, pro mne je to zcela přirozené, že se tanec vyjadřuje k zásadním tématům dnešní společnosti a dokáže bořit bariéry, apelovat.

Stále se rozšiřuje doprovodný program Tance Praha a venkovní aktivity. Tanec se zmocňuje veřejného prostoru – jak si ho ale může udržet dál? Má Tanec Praha a divadlo Ponec další plány, jak dostat tanec ještě více k lidem mimo divadelní prostředí?

Veřejný a netradiční prostor nás bytostně zajímá. Každopádně se dostáváme blíže lidem, kteří by sami od sebe do divadla nejspíš nešli, zvláště jde-li o současný tanec, který je pro naprostou většinu populace čímsi neuchopitelným, vzdáleným, vyvolávajícím obavu, zda to lze chápat… Velmi často a detailně se zabýváme s naším týmem otázkami, jak přilákat širší publikum a nijak se nepodbízet, jak oslovit laika „na ulici“, vytvořit interakci, ale také jak lépe komunikovat, to je věčné téma. Plány do budoucnosti jsou jasné: pokračovat tímto směrem, rozvíjet již započaté projekty a zkoumat nové možnosti.

Jaké jsou v současném tanci napříč Evropou trendy – ať už v tématech nebo přímo v práci s tělem a pohybem?