Týden s tancem: o improvizaci s Janou Novorytovou a řada aktualit k tomu

Týden s tancem (45) – od 6. do 12. listopadu 2017. V dnešním vydání najdete: Rozhovor o improvizaci s Janou Novorytovou. Baletní premiéra v Liberci. Cirk La Putyka spolupracuje s Dejvickým divadlem. Oněgin dvakrát zrozený.

S improvizovanými tanečními večery nebo s inscenacemi, kde je improvizace podstatnou částí tvůrčího procesu nebo i výsledku na jevišti, se setkáváme čím dál víc. Pro mnoho diváků je to ale přístup neuchopitelný, právě proto, že svoboda je jeho principem. Rozhodla jsem se tedy vyzpovídat tanečnici Janu Novorytovou, která se improvizaci věnuje dlouhodobě a soustavně, a snad pomůžeme osvětlit tento fenomén i vám.

 

Kdy a proč ses začala věnovat improvizaci jako tanečnice?

Náklonnost k tomuhle formátu mě opanovala už na škole, konzervatoři Duncan Centre. Zajímá mě ten moment, kdy nevíš, co přijde, a musíš nastražit všechny smysly a vnímat na tři sta procent, co se děje. Všechno je ve hře a nic není jenom tak. Když dokážeš být totálně připravená, víš o všem a za chodu (rozuměj během improvizace) jsi schopná to komponovat a analyzovat. Vždycky znova jsi to ty a tvoje pohyby, ale představení je to pokaždé úplně jiné.

Jak má k představení, které je založené na improvizaci, přistupovat divák, který je zvyklý chodit pouze na tradiční inscenace? Co čekat, co nečekat, na co se soustředit, aby nebyl zklamán?

Otevřenou hru s časem a s přítomností, překvapení, nečekané zvraty. V improvizaci se může stát všechno, tam je otevřená každá možnost – jak pro performera, tak pro diváka. Já bych řekla, že je důležité vědět, na co se divák kouká, ale ne proto, že by měl být přísnější nebo shovívavější.

Můžeš popsat proces z pozice tanečníka? Co je v improvizovaném představení obvykle pevně dané a co je variované? Od jakého zadání se začíná?

Pevně dané? Připravenost na všechno, totální přítomnost a otevřenost v mysli i těle.

Variované? Situace, které vznikají, tvoje pohyby a pohybové vzorce.

Od jakého zadání se začíná? To je různé – někdo dělá partitury, někdo ne, někdo to nechává úplně otevřené bez jakýchkoliv instrukcí, jindy je domluvený výchozí bod. Možností je nekonečně mnoho – vzniká to ve chvíli, kdy to vzniká.

Na jakých různých principech může být improvizované představení vystavěno?

Na jakýchkoliv principech nebo na žádných principech. Zase nekonečně mnoho možností. Partitury, témata, pohybové úkoly, časové mapy, hry, skupinová dynamika…

Může mít improvizované představení dramaturgii, nebo jde o neslučitelné pojmy?

Podle mě ano. Odvíjí se to od toho, kdo to tancuje. Jinými slovy, jak moc jsou si toho oblouku v průběhu představení samotní performeři vědomi. Já si myslím, že je-li performer nebo skupina performerů naladěná na představení, které právě vzniká, a jsou mu oddaní, bude mít takové představení dramaturgii. U zkušeného performera/tvůrce je dramaturgie součástí vznikající okamžité kompozice – tvoří materiál, který neustále editují a reflektují. Je to, jako kdybys natáčela a stříhala video zároveň, ve stejnou dobu vytvářela příběh, jelikož ho neznáš dopředu, jenom ho anticipuješ tím, jak ti přibývají jednotlivé záběry. Dá se říct, že dramaturgie už tam je od začátku a je na těch, kteří to tancují – zda poskytnou té věci, co si žádá, otevřou se a „poslouží“ tomu.

Jak se dá improvizace naučit – nebo je to jen otázka talentu a schopností?

Je to rozhodně dovednost, kterou je třeba se učit a trénovat. Potřebuješ tělo, na které se dá spolehnout. Talent je třeba, jako téměř u všeho je to nápomocný element, ale je to jen část úspěchu.

Existuje víc přístupů k tomu, jak improvizaci v tanci realizovat? Nějaké „školy“?

Já si myslím, že na improvizaci můžeme v zásadě pohlížet dvěma zásadně odlišnými způsoby.

První z nich ji vnímá jako nástroj, prostředek. Cvičení k naučení se nebo k dosažení určité kvality v těle, v práci s prostorem, ve vnímání času, získání určité technické dovednosti a tak dále. Na začátku je jasné zadání, které má konkrétní účel. Pracuješ například s představou (pohybuješ se v medu, pálí tě podlaha, jsi ve vodě nebo jsi voda) nebo pohybovým zadáním. Zadání mohou být velmi různá a záleží na tom, po čem choreograf nebo ten, kdo je zadává, jde. Sem také podle mého názoru patří improvizace jako prostředek pro generování, nacházení a zkoumání pohybového materiálu pro tvorbu choreografie/představení.

Pak bychom také mohli pomyslet na pohybovou terapii, které často princip improvizace využívá a kde improvizace na základě zadání slouží jako prostředek pro komunikaci jednotlivce s jeho vnitřním světem. Zde však není nárok na technickou dovednost, je to spíš komunikace jedince se sebou samým.

Ten druhý způsob vnímání improvizace, který bych raději nazývala okamžitou kompozicí (jelikož termín improvizace vzhledem k předchozímu odstavci může být zavádějící), je jevištní forma, kdy performer v čase představení toto představení vytváří.

Školy asi existují – je to ale spíš navázané na jednotlivé osobnosti. Každý improvizaci učí trochu jinak, je to o osobnosti učitele, jeho backroundu a nástrojích, které k tomu používá. Nepovažuji se za někoho, kdo by znal veškeré učení o improvizaci v pohybu a tanci. Moje zkušenost je doposud taková, že to, kam se mě mí učitelé snažili dovést, je jedno stejné místo – absolutní připravenost na vše v hlavě a těle.

Tvým hlavním vzorem je předpokládám Julyen Hamilton. Jaká je konkrétně jeho metoda?

Julyen pracuje velmi komplexně. Všechno, co děláš, má svůj význam a místo, v čase a prostoru, ve vztazích, v těle a jeho projevu. Formuluješ sama sebe v kontextu skupiny a absolutně křesáš autenticitu vlastního pohybového projevu se vším, co ho doprovází (emoce, tvůj pohybový backround, zkušenosti – všechno je ve hře). Vedeš sama se sebou neustále dialog. Produkuješ (v čase) materiál, který je bytostně tvůj, ve stejném okamžiku ho edituješ a komponuješ ve skupině a v prostoru, čímž to přirozeně posunuješ a vyvíjíš – vytváříš tomu oblouk, se kterým vědomě pracuješ. Takhle to zní, jako že učí performery nadpřirozeným schopnostem – ale ono se hodně těch procesů děje intuitivně. A také jakmile už se dokážeš napojit na jeden z těch principů práce, ty ostatní se začnou kumulovat. Julyen učí skrze tělo o celém světě. Což zní sice pateticky, ale do jisté míry s tím souzním, jelikož naše tělo je přece jen našim médiem, skrze které žijeme a prožíváme všechno.

Kdo založil festival ImproEvents Prague? Jak dlouho už se koná a co v jeho rámci diváci mohou zažít?

Myslím, že zakladatelkami jsou Zdenka Brungot-Svíteková a Hanka Chmelenská ve spolupráci s Lucou Kašiarovou a Karolínou Hejnovou. Já jsem iniciovala vznik sérií impro večerů Po Pás v produkci CreWcollective ve spolupráci se Studiem ALTA. Vypůjčili jsme si amsterdamský model Monday Match, kde kurátor sestaví skupinu umělců, kteří spolu déle než rok nemají žádný tvůrčí vztah, a ti společně bez předchozí přípravy zaimprovizují třicetiminutový set. Vždy máme dvě části večera. Už proběhly dva díly, v červnu se přidal David Zambrano a v říjnu Julyen Hamilton. Další díl se snad podaří v lednu nebo únoru.

Pak je ale třeba říct, že to rozhodně není první věc takového charakteru u nás. Již řadu let existují hodně zajímavé formáty, jako je třeba Moving Orchestra, tanečně-hudební improvizace ve spolupráci se světelným designérem, která osazuje specifickou architekturu místa a z ní vychází, nebo v Ponci už třetím rokem probíhající večery Pražský improvizační orchestr a tanečníci (tanečníky a světelného designéra oslovují George Cremaschi a Petr Vrba). A také vznikají představení, která s okamžitou kompozicí přímo pracují – Svět z papíru, Voluntas Vitae a Disgrafické partitury (vše Mirka Eliášová), Ceviche od VerTeDance, Eau de Vie (Kašiarová/Šavel).

Jako performerka – máš ráda přímou interakci s publikem?

Přímá interakce s divákem je fajn. Mám ráda, když vím, že je divák součástí představení – ne nutně tím, že ho vytáhneš na jeviště, ale že aktivně vnímá a participuje.

Děkuji za rozhovor.

VIZITKA
Jana Novorytová (1985) je absolventka bakalářského studia teorie a dějin divadla na Masarykově univerzitě v Brně a konzervatoře Duncan Centre. Jako tanečnice a autorka působí v mnoha improvizačních představeních a site-specific projektech, spolupracuje s umělci z jiných oborů, výtvarníky, hudebníky, CreWcollective, SE.S.TA, Pražský improvizační orchestr, Tanec Praha, Alt@rt). Mezi takové projekty patří Moving Orchestra, platforma Open Sunday, Setkáme se, Pražský improvizační orchestr a tanečníci a další.

Tančí v produkcích divadla Ponec určených pro děti (Momo, Svět z papíru, Karneval zvířat). Od roku 2009 se intenzivně věnuje pedagogické činnosti, je lektorkou tvořivé taneční výchovy a současného tance pro děti (v současnosti Dětské studio ve Studiu ALTA), ale také tanečních hodin pro dospělé. Je zkušenou pedagožkou projektu Tanec školám, v rámci kterého učila Taneční a pohybové výchovy na Základní škole V Zahrádkách v Praze 3, Základní škole Žižkov v Kutné hoře, Základní škole Barrandov v Praze Hlubočepech, Základní škole Curieových na Praze 1 a Základní škole Mohylová na Praze 5.

V současnosti se mimo jiné podílí na čerstvě uvedeném projektu Částečné znejistění, který můžete vidět 10. listopadu v Praze ve Skautském institutu.

Baletní premiéra v Liberci
Liberecký balet chystá na 10. listopadu premiéru, taneční drama Petrolejové lampy – Obrazy z Jilemnice. Inscenaci na motivy psychologického románu Jaroslava Havlíčka připravuje se souborem choreograf Libor Vaculík, který se takřka specializuje na dějové balety, často právě na motivy různých literárních a dramatických děl. Dramatický příběh rodiny Kiliánových se odehrává v Jilemnici na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Libor Vaculík podle Havlíčkova románu napsal libreto, a tak poprvé převede příběh Štěpky Kiliánové do taneční podoby. Nepůjde o komorní inscenaci, ale o taneční titul, kdy se liberecký baletní soubor rozroste o externí tanečníky a hostující umělce.

Práce na tomto titulu byla náročná, zkušený choreograf kladl důraz na herecky přesvědčivé a uvěřitelné ztvárnění a také na soulad pohybu s hudbou. V Petrolejových lampách zazní vrcholná díla Leoše Janáčka, jak komorní, orchestrální, tak i klavírní a operní. Sám Libor Vaculík se již s dílem Jaroslava Havlíčka setkal. Uvedl Petrolejové lampy jako činoherní představení v pražském divadle Kámen. Právě tato zkušenost ho přivedla na nápad převést tento příběh také do taneční podoby. Impuls ke spolupráci vzešel od Aleny Peškové, šéfové souboru, která dlouho Libora Vaculíka zvala k uvedení nového originálního titulu pro liberecký soubor. Jak se rodí autorské divadlo střižené na míru tanečníkům, se můžete podívat na fotografiích.

 

Cirk La Putyka spolupracuje s Dejvickým divadlem
A jejich společná premiéra Honey láká diváky do té míry, že už je představení do konce roku vyprodané. Premiéra se uskuteční v neděli 12. listopadu. Honey je romantický příběh, který vznikl na základě skutečných událostí. Hrají ho společně dva soubory, jejichž umělecké prostředky jsou odlišné. Právě o to se ale podle tvůrců opírala původní myšlenka na vzájemnou spolupráci: touha spojit autentické osobnostní komorní činoherní herectví Dejvického divadla s neméně autentickým čistým jevištním „bytím“ vyjádřeným prvky nového cirkusu Cirku La Putyka, souboru, který svým působením do značné míry obnovil u nás slávu artistiky jako divadelního umění a pomohl udržet krásnou poetickou kumštýřskou tradici. Tvůrci prý nemají v úmyslu připravit prvoplánovou atrakci, ale silný zážitek, který by měl nabídnout nový umělecký vjem divákům i obohatit umělce obou divadel během tvůrčího procesu, což se jistě podařilo. Na jevišti se spolu setká osm herců a osm akrobatů. Režisérem inscenace je Miroslav Krobot, scénář napsal ve spolupráci s Lubomírem Smékalem, profesí psychologem, s nímž ale už napsali dva filmové scénáře. Režijní a pohybová spolupráce připadla principálovi La Putyky Rostislavu Novákovi ml., scénografii vytvořil další člen této rozvětvené umělecké rodiny Jakub Kopecký, hudbu Jan Balcar a choreografii Thomas Steyaert. Ten je českému publiku známý spoluprací s několika soubory – s DOT504 (Hidden Landscape), VerTeDance (Dance of Canis Lupus) a s Cirkem La Putyka spolupracoval na inscenacích Risk a Family.

Oněgin dvakrát zrozený
Výročí premiéry Crankova baletu Oněgin mohou milovníci tance slavit dvakrát častěji než u většiny jiných ikonických inscenací. Zatímco první premiéra se odehrála 13. dubna 1965, druhá se konala 27. října 1967. A právě tato revidovaná a krácená verze se stala klenotem, který se od té doby drží padesát let na mnoha světových jevištích a baletní umělci si stále pokládají za čest a jednu z vrcholných met zatančit některou z hlavních postav. V domovském souboru se během padesáti let dával 620krát. Stuttgartský balet považuje za oficiální výročí baletu právě rok končící sedmičkou, a tak se v pátek 27. října konalo slavnostní představení Oněgina oslavující půl století této nesmrtelné inscenace. Na scénu se při této příležitosti vrátila i první Taťána, Marcia Haydée – ale tentokrát jako Chůva Taťány. Hlavní role tančili Alicia Amatriain a Friedemann Vogel.