Týden s tancem a v něm (nejen) pár poznámek ke směřování Pražského komorního baletu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Týden s tancem (50) – od 11. do 17. prosince 2017. V dnešním vydání najdete: Dnes taneční všehochuť – pár poznámek ke směřování Pražského komorního baletu, první informace o jubilejním Tanci Praha a několik zpráv navrch.
Pavel Šmok: Holoubek – Pražský komorní balet 2017 (zdroj PKB / foto Michal Hančovský)

Pár poznámek ke směřování Pražského komorního baletu
Představení Fenomén Šmok (naši recenzi najdete zde), které 7. prosince připomnělo život a dílo zakladatele souboru, dává příležitost nejen ke vzpomínání na odkaz choreografa, který se opravdu nesmazatelně zapsal do historie českého tance, ale trochu i k zamyšlení nad budoucností souboru, když jeho tvůrce již není. Model Baletu Praha a Pražského komorního baletu nejde dost dobře replikovat, protože tyto soubory byly výsostně autorskou záležitostí, tak jako třeba divadlo Semafor. V činohře se čas od času objeví „éra režiséra XY“, vystřídaná po čase opět jinou. Ale pokud vznikají autorská divadla, kdy je vedení i umělecká činnost v rukou týchž osobností, prorůstají s ansámblem tolik, že odloučení možné není.

Podobají se spíš uměleckým skupinám, jaké známe z literatury a výtvarného umění a kde nám nepřijde zatěžko připustit, že taková skupina se rodí a zaniká se svými zakládajícími členy. (Uvažoval snad někdo o obnovení Devětsilu nebo Skupiny 42?) A často vznikají ve stejnou dobu, jakoby z jednoho zdroje a popudu, ačkoli v rozdílných uměleckých žánrech. Jsou období, kdy se ve společnosti jakýmsi způsobem vzedme tvůrčí duch a vyroste celá generace, která změní podobu kultury od literatury přes výtvarné umění, film, divadlo i tanec v širším smyslu. Směry, skupiny, tvůrčí kolektivy se formují kolem silných osobností, ale přitom jsou to společenství výrazně soudržná a rovnostářská tím, že se na tvorbě všichni členové a zainteresovaní umělci podílejí a spoluvytvářejí nová díla v absolutním nasazení i vzájemném respektu. Tak se rodí legendy, na které se pak desítky dalších let vzpomíná (a obtížně navazuje).

Pavel Šmok na zkušebním sále (foto archiv PKB)

Přirozeně pak přicházejí také mezidobí útlumu a dalšího hledání, přičemž umění samozřejmě nezaniká, vývoj se nezastaví, ale tvůrce i divák instinktivně rozumí změněným podmínkám. Je to jako koloběh roku, kdy nastává zklidnění a velké čekání, zda opadané podzimní listí odešlého plodného léta dokáže dostatečně vyživit půdu pro to, aby z ní po čase vyrostlo něco úplně nového, mladého a odlišného. Co to má společného s dramaturgií Pražského komorního baletu? Zakladatelé Baletu Praha měli jasnou vizi toho, co chtějí v tanečním umění změnit či dokázat, a proto pak dokázali jít za cílem s tak velkým nasazením. My v současnosti poněkud postrádáme silné choreografické osobnosti, které by sdílely společné vize a byly schopny současně plně tvořit a spolupracovat, jako to dokázali právě třeba Pavel Šmok a Luboš Ogoun v počátcích Baletu Praha (obávám se, že mnoho choreografů nemá ani svoji osobní vizi a představu o tom, čeho vůbec chtějí svou prací dosáhnout a proč tvoří, kromě toho, že je baví stavět pohyb za pohyb a čekat, co z toho vznikne). Jen ta nejsilnější osobnost si nehlídá své ego, protože tvoří z čiré nutnosti a současně z víry v cestu, která přesahuje ji samotnou.

Současný Pražský komorní balet nemůže fungovat stejným způsobem, jako když byl de facto autorským souborem Pavla Šmoka. Dnes už ani nemáme bohužel tu možnost se choreografa zakladatele ptát, jaké směřování by pro Pražský komorní balet považoval za dobré, a tak je možné jen hledat rovnováhu mezi díly Pavla Šmoka, která dodnes oslovují publikum a pro choreografy mohou být hotovou učebnicí dramaturgie, kompozice a vztahu hudby a tance, a pracemi mladé choreografické generace.

Pavel Šmok: Po zarostlém chodníčku – Pražský komorní balet 2017 (zdroj PKB / foto Michal Hančovský)

Pražský komorní balet posledními premiérami určitý směr vytyčuje, protože se začíná soustředit na tuzemské tvůrce, v jejich dílech pak také přirozeně figuruje česká hudba a v tom směru by toto pokračování mohlo nést punc dědictví Pavla Šmoka jako dramaturga, který chtěl, aby český tanec měl svou charakteristickou tvář.

Snad by se jen mělo uvažovat o tom, jestli Pražský komorní balet není rozkročen příliš široce, když současně působí v Praze i cestuje po regionech, současně uchovává šmokovský repertoár a má i ambice tvořit nové projekty, kde sahá i po ryze současném tanci.

Je otázkou, jestli by mu neprospělo, kdyby se i vzdal některého segmentu z širokého publika, které se snaží oslovovat napříč všemi generacemi, protože zavděčit všem se jednoduše nelze. Risk je občas nutný, aby v delším horizontu přišel výraznější výsledek. Kdysi byl takový populární hudební televizní pořad, který se jmenoval Kdo s kým, o čem, pro koho. Ten název vcelku přesně vystihuje otázky, v nichž by vedení souboru, obzvlášť malého, mělo mít zcela jasno, pokud chce najít nějaké trvalé směřování a zacílení. Kdo jsme a kdo chceme být? Jaký má být účel a obsah naší tvorby? Pro koho budeme tvořit, kdo je náš divák? S kým chceme spolupracovat, aby souzněl s těmito našimi vizemi? To není něco, co lze odhlasovat na jedné schůzi, samozřejmě jde o dlouhodobý proces a mnoho rozvažování, ale rozvažovat a diskutovat by se mělo.

Reklama
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na