Týden s tancem tentokrát historický

Týden s tancem (54) – od 8. do 14. ledna 2018. V dnešním vydání najdete: Raymonda a pár lednových výročí českých tanečníků.

Když na tanečních scénách vesměs nastává premiérový útlum, můžeme si udělat malou exkurzi do historie – leden je na data, která si lze připomenout, měsíc bohatý, a tak snad nevadí, když se jednou místo budoucností budeme zabývat časy dávno minulými.

Výročí Raymondy
Zanedlouho bude slavit stodvacáté „narozeniny“ jeden z nejslavnějších klasických baletů, Raymonda Alexandra Konstantinoviče Glazunova. Připomeňme si je s předstihem, i když připadají až na 19. ledna.

Raymonda je vrcholně romantický číslovaný balet, její libreto vychází ze středověké legendy a Mariu Petipovi se stalo záminkou k vytvoření bohaté taneční inscenace s množstvím vytříbených variací a sborových scén. Sice není tak často inscenovaná jako trojlístek Labutí jezero, Louskáček a Spící krasavice, patří však k základnímu kánonu klasických baletů a titulní role k technicky nejnáročnějším úlohám. Příběh není vysloveně pohádkový nebo mytický, ačkoli prostřední jednání je v tradici romantického baletu „snové“ a nad kladnými hrdiny bdí ochránkyně rodu Bílá paní. Spor saracénského velmože Abdérachmana a rytíře Jeana de Brienne je klasickým soubojem o přízeň a ruku (a statky) vyvolené dámy. Raymondu tančila na premiéře v Petrohradě italská balerína Pierina Legnani.

První zahraniční uvedení se konalo v Praze. Balet začal nastudovávat Remislav Remislavský a dokončil jej Jaroslav Hladík, premiéra se konala 8. října 1927. V pražském Národním divadle byla pak uvedena Raymonda ještě v letech 1933 v choreografii Jelizavety Nikolské a 2001. Poslední verze byla v choreografii Jurije Grigoroviče.

V Brně byla Raymonda uvedena v roce 1931 v choreografii Máši Cvejičové. Těsně po válce v roce 1946 uvedla kratší verzi baletu Alexandra Danilova s Georgem Balanchinem pro Les Ballets Russes de Monte Carlo v New Yorku. V roce 1975 se objevilo kompletní provedení tohoto baletu v podání American Ballet Theatre, v choreografii Rudolfa Nurejeva, který tančil de Brienna. Tato verze je v západních státech nejoblíbenější a nejčastěji inscenovaná. Rudolf Nurejev už dřív balet nastudoval v roce 1964 pro zájezdovou skupinu britského Royal Ballet, roku 1965 ji přenesl do Austrálie a v roce 1972 do Švýcarska. Když se stal v osmdesátých letech šéfem baletu pařížské Opery, jako první inscenaci také uvedl Raymondu, to bylo v roce 1973. Jurij Grigorovič vytvořil svou rekonstrukci v roce 1984 – ta zase kralovala na východních scénách. Vznikla pro Bolšoj těatr a hlavní role ztvárnili Natalia Bessmertnova a Irek Mukhamedov.

Pojďme si připomenout slavné verze na vlastní oči:

Nurejevova verze z pařížské Opery

Natalia Bessmertnova

Úryvek z Grigoričovy verze

Z české taneční historie
1. ledna uplynulo sto šedesát pět let od úmrtí význačného baletního mistra Paola Rainoldiho (*18. dubna 1784), který působil mimo jiné v Čechách ve Stavovském divadle, kde uvedl některé ze svých baletů-pantomim. Pocházel z Milána, jeho otec, ochotnický herec, ho přivedl k divadlu. Ve čtrnácti letech se stal prvním tanečníkem dětského baletu v Bergamu. V letech 1798–1804 vystřídal Milán, Monzu, Lodi, Turín, Bolognu a Cremonu. 1804 byl přijat jako figurant do vídeňského dvorního divadla, kde se specializoval na groteskní tance a posléze se stal sólistou. Po rozpuštění baletu dvorního divadla odešel s manželkou Angiolettou, která byla také tanečnice, do Theater in der Leopoldstadt, hostoval na dalších scénách včetně Theater an der Wien. Později hostoval v Prešpurku, to jest v Bratislavě, dále v Badenu, Olomouci a Opavě, Těšíně a v St. Pöltenu, kde uváděl vídeňský repertoár. V Theater in der Josefstadt se Rainoldi stal baletním mistrem. Na období 1840–1846 přijal nabídku ředitele Jana Augusta Stögera na funkci baletního mistra v pražském Stavovském divadle po Johannu Raabovi. Později se vrátil do Vídně, ale nakonec dožil a zemřel v Praze.

Jeho umělecký obzor formovalo prostředí vídeňského dvorního divadla. Měl schopnost karikatury a parodie, takže se stal především vynikajícím komickým tanečníkem. V Theater in der Leopoldstadt tančil milovníky, komické postavy a posléze charakterní role. Jako baletní mistr studoval tance do kouzelných pohádek, frašek a parodií a na scénu uvedl asi sedmdesát pantomim, z nichž mnohé sám napsal a pod různými názvy uváděl i jinde. Byl spolutvůrcem vrcholné fáze vývoje vídeňské pantomimy, jejíž drastickou komiku a dějovou nelogičnost začaly koncem třicátých let vytěsňovat výpravné hry se zpěvy a tanci a romantické balety. Působení ve Stavovském divadle zahájil německou a pak českou verzí Toldovy frašky Spurné ženské v serailu a vybavil ji kopiemi vídeňských kostýmů, orientálními tanci bajadér a maurskými bitvami. Četné taneční scény připravil i pro Štěpánkovy adaptace Bäuerleho hry Alína aneb Praha v jiném dílu světa a Toldova Čarovného závoje. K jeho funkci patřilo aranžování tanečních scén do oper a činoher, do kterých vkládal stylizované národní tance (mazurky, polky, čardáše, tance tyrolské, štýrské, cikánské, indiánské, z českých mimo jiné strašáka, zákolanskou polku a další).

V Novém divadle v Růžové ulici, které Jan August Stöger provozoval jako soukromou scénu, Paolo Rainoldi uvedl pod českými i německými názvy většinu svých starších prací. Byly však stále méně navštěvované a oblíbené, protože nastupovala éra romantických baletů, jejichž interpretace i choreografie vyžadovaly klasickou taneční techniku.

5. ledna se před sto patnácti lety narodil Josef Malec (zemřel 17. června 1987), tanečník a stepař pražských operetních a revuálních divadel, který vystupoval i v inscenacích Osvobozeného divadla. Samostatně vystupoval s manželkou Marií a vytvořili Duo Malec.

Jako mnoho tanečníků meziválečné éry používali jako umělecký pseudonym anglická jména, tedy Joe a Mary. V roce 1938 založil Malec stepařskou školu Rytmus.

12. ledna 1923 se narodil další český stepař, Michal Pinke. Byl žákem školy A. Bertollucciho, ve stepu Ferryho Blacka, což byl pseudonym českého stepaře Vojtěcha Navrátila, a Marty Aubrechtové. Měl čistou stepařskou techniku a takzvané lehké údery.

Působil ve varieté doma i v zahraničí. Společně s Františkem Novotným-Towenem se zúčastnili konkurzu do baletu Německého divadla Deutsches Theater v Praze. Byli přijati a odjeli pracovat v baletním sboru divadla v Breslau, dnešní Wrocławi v Polsku. Po návratu začal Michal Pinke vystupovat s partnerkou Hanou Hanušovou, po roce 1948 byli zatčeni a uvězněni pro podezření z plánování emigrace. Pinke strávil ve vězení šest let a po propuštění začali s Hanou znovu pracovat jako artisté. Byl pedagogem, režisérem a choreografem revuí. Zemřel v roce 2008.

(Zdroje: Česká divadelní encyklopedie, encyklopedie.idu.cz; Taneční studio Zig Zag, zig-zag.cz)