Týden s tancem začínáme Ve jménu KAR, ale nechybí aktuality ze světa tance a baletu

Týden s tancem (46) – od 13. do 19. listopadu 2017. V dnešním vydání najdete: Ve jménu KAR Markéty Jandové, Jitky Tůmové a Aliaksandra Yasinského ve Studiu ALTA. Na skok s Pražským komorním baletem v Jižní Koreji. Premiéra Manon v Plzni. Noc divadel s tancem. Festival Nové Evropy a Cena Jarmily Jeřábkové 2017.

Kar je nejen smuteční hostina, ale také námět nového projektu, který v sobotní premiéře uvedly ve Studiu ALTA Markéta Jandová a Jitka Tůmová s běloruským hudebníkem Aliaksandrem Yasinskim. „Je to představení o tématu smrti a situacích spojených s pohřby. Pohled, který má vybízet k novému postoji,“ píší autorky mimo jiné v kratičkém úvodu k této performanci. Divák se ale nemusí bát, že na něj dolehne smutek nebo vypjaté emoce. V tomto představení spíš vplouvá do jednoho rozsáhlého výtvarného obrazu.

Téma samotné je rámováno skutečností, že současný člověk smrt vytěsnil ze svého života a neumí žít s vědomím její existence, i když se jí nevyhne. Tváříme se, jako že není, a když přijde, jsme zaskočení a ukřivdění, někdy nechápající, často bezradní, protože jsme ji neviděli přicházet. Není to samozřejmě stejné ve všech zemích, prožitek rituálů doprovázejících smrt je dosud silný tam, kde je silnější náboženské cítění. Náš západní civilizační svět je však nesporně ovládán kultem mládí, zdraví a dokonalosti, a do něj konec a zmar jaksi nezapadá. Nevyhnutelnost je ale absolutní silou. Jak s tím naložit v divadle? V projektu Ve jménu KAR, který je inspirovaný knihou známé socioložky Jiřiny Šiklové Vyhoštěná smrt, vysloveně jemnocitně. Není se čeho bát – a to by vlastně bylo docela hezké poselství takového tanečního divadla, že?

Markéta Jandová a Jitka Tůmová se na scéně objevují nejprve v nepříliš ženském oděvu, v žaketech. Jitka se ve svém zřejmě cítí nepohodlně, Markéta si oblek navléká opačně, jako by se jím chtěla ne odít, ale nechat obejmout. Toporné pohyby provází skřípání gumových podrážek neohrabaných bot, jako kdyby se tanečnice snažily přímo zpodobit vnitřní pocit nepohodlí v situaci setkání se smrtí. Když se však z obleku vynoří sklenky na sváteční tabuli a dívky odloží černou a zůstanou jen bílých košilích a krátkých kalhotách, vše se začíná ustalovat a harmonizovat.

Kromě hudby. Aliaksandr Yasinski na scéně dotváří zvukovou kulisu hrou na akordeon, a spíš než melodie z něj vyluzuje kakofonické disonance, jež bouří vzduchem a narušují zadumané výjevy, které performerky rozehrávají. Spolu s nimi má důležitou úlohu i nízký bílý stůl, s nímž mohou pohybovat a vykreslovat dráhy. Vše je podřízeno bílé barvě, která je historicky smrti a smutku blízká, dokonce bližší než naše dnešní černá. Bílý ubrus, bílá vejce vařená natvrdo, v nichž tedy žádný nový život už nečeká, ale přece jsou jeho projevem. Ale stále bílá, bílá, všudypřítomná bílá. Jen uvadlé květiny ve váze jsou z tohoto světa.

Inscenace je chození po špičkách kolem rituálu. Přesný obraz odstupu, který k tomuto tématu máme. Obavy z emocí, ať už jsou jakékoli. Zoufat si zakázáno, smát se nedovoleno. Vznášíme se v abstraktním světě a pohybujeme se zlehka kolem nedotknutelného, co ještě včera bylo realitou. Performerky vytvářejí především poetický obraz. I zapojení projekce, na níž se objeví další smuteční hosté, působí jako lehce pohyblivá malba dotvářející neskutečnou atmosféru. Některé výjevy jsou až surrealistické. Za neutuchající množství způsobů, jak se napájet bělostným mlékem, by se nemusel stydět ani Švankmajer.

Jen neproměnlivá dynamika inscenace, která ale souzní s tématem tak, jak je prožíváme v našich končinách, ukolébá diváka natolik, že nepostřehne, že nastal konec představení. Ačkoli je truchlení rituál, inscenace není tak rozfázovaná, aby formu rituálu připomínala. Je pozoruhodně nedramatická, vlastně nedivadelní. Může to však znamenat úmyslné konstatování stavu, kdy jsme se skutečně ocitli bez rituálu, a tak jen prožíváme řady absurdních situací, které ani nám samotným mnohdy nedávají smysl.

Hodnocení autorky recenze: 80%

Ve jménu KAR
Koncept: Markéta Jandová
Choreografie: Markéta Jandová a Jitka Tůmová
Hudba: Aliaksandr Yasinsky
Kostýmy: Kateřina Jirmanová Soukupová
Světelný design: Jan Hugo Hejzlar
Produkce: Lenka Bílková a kol.
Premiéra 11. listopadu 2017 Studio ALTA Praha

Interpretace – Markéta Jandová a Jitka Tůmová

www.altart.cz

Na skok s Pražským komorním baletem v Jižní Koreji
Pražský komorní balet hostoval 5. listopadu v Jižní Koreji. Byl pozván na Incheon International Contemporary Dance Festival v Dalnuri Theatre (přístav Incheon se nachází nedaleko hlavního města Soulu na západním pobřeží). Soubor na festivalu reprezentovala Jitka Tůmová a Patrik Čermák s duetem Metamorphic a uskutečnil se také workshop s baletní mistryní Lindou Svidró Schneider v Bupyeong Arts Center pro studenty tanečních konzervatoří. Z cest nám od tanečníků přišlo alespoň několik fotografií.

Premiéra: Manon v Plzni
V sobotu 18. listopadu bude mít v Divadle J. K. Tyla premiéru nový balet domácí provenience, Manon. Slavný příběh krásné, ale povrchní a přelétavé mladičké dívky se objeví na repertoáru plzeňského baletního souboru poprvé, a to v choreografii tanečníka Filipa Veverky na jevišti Velkého divadla. Na 18. listopad připadá také Noc divadel, spojení je symbolické. V jiných obdobách se příběh Manon dostal na scénu plzeňského divadla již šestkrát, dvakrát v Pucciniho opeře, dvakrát v Massenetově a dvakrát v činohře.

Inscenace bude prvním celovečerním baletem Filipa Veverky, který má za sebou úspěšnou dráhu sólového tanečníka. Po sedmi letech angažmá v pražském Národním divadle působil v Tulsa Ballet v Oklahomě, dále v baletním souboru Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu, kde tančil ve všech inscenacích šéfa baletu Youriho Vàmose, poté odešel do Švédského královského baletu. Zajímavostí je, že svou první velkou roli, Vévodu Alberta v baletu Giselle, ztvárnil právě na jevišti Velkého divadla v Plzni. Po letech se vrací, aby zde zahájil kariéru choreografa.

Postavu Manon stvořil ve své novele francouzský spisovatel Antoine François Prévost v první polovině osmnáctého století, v našem prostředí je ale patrně nejznámější zpracování Vítězslava Nezvala, který ji přetvořil ve veršované drama v roce 1940 (jako činohra měla Manon Lescaut premiéru v divadle D40). Manon je také hlavní postavou oper Daniela Aubera, Giacoma Pucciniho a Julese Masseneta. V baletní podobě je nejznámější verze Kennetha MacMillana, jehož inscenace, využívající hudební aranžmá z Massenetových komorních skladeb, se na repertoáru Britského královského baletu v Londýně drží více než čtyřicet let. Je tedy také velmi obtížné distancovat se od tohoto vpravdě ikonického díla neoklasického baletu, ačkoli právě to se často na menších divadelních scénách daří.

Filip Veverka je nejen choreografem a režisérem, ale také autorem libreta. Jako hudební podklad zvolil kompozice ruského skladatele Alexandra Glazunova. „Jeho hudba je dramatická, vždycky v ní najdu nějaký dialog a dobře se hodí do dějového baletu. Oslovil jsem kamaráda Torbjörna Helandera, se kterým jsem se seznámil ve Stockholmu, kde hraje v orchestru a komponuje. Ten mi pomohl vybrat další skladby a z toho všeho pak vytvořil hudební kompozici,“ uvádí. Dílo hudebně nastudoval s orchestrem opery Divadla J. K. Tyla Jiří Petrdlík, kterého bude za dirigentským pultem střídat Chuhei Iwasaki.

Titulní roli Manon alternují Jarmila Hruškociová, Park Hyejun a nová členka souboru Carolina Cortesi. Roli rytíře Des Grieux nastudovali Joshua Lee a dva nováčci souboru: Gaëtan Pires a Karel Audy. Ten přišel do souboru Divadla J. K. Tyla z pražského Národního divadla, kde dosáhl té nejvyšší mety – byl zde prvním sólistou. Kostýmy jsou dílem Romana Šolce, scénu vytvořil Radek Honc ve spolupráci s vedoucím výroby dekorací Divadla J. K. Tyla Martinem Višňovským.

Noc divadel s tancem
* Na sobotu 18. listopadu připadá Noc divadel. Na této akci, která je rok od roku populárnější, se například v Praze podílí Balet Národního divadla, ale jeho program má už celou kapacitu plně obsazenu.

* V divadle Ponec se bude ve čtyři hodiny promítat dokument Petry Tejnorové, Terezy Ondrové a kol. Haló? Je tam někdo?, krátký dokument určený dospělým i dětem, kteří milují sci-fi, tanec a další dobrodružství. Od pěti následuje dokumentární dílna na téma Dopisy (vede Tereza Krčálová) a v osm hodin začíná taneční inscenace Michala Záhory Devoid. Po představení následuje diskuse.

* Divadlo Archa zahajuje v sedm hodin komentovanou prohlídkou a od osmi uvádí inscenaci režisérky Jany Svobodové a čínské choreografky Wen Hui Obyčejní lidé. Inscenace inspirovaná osudy lidí ve dvou represivních režimech. Tanec je přítomen spíš v rovině obsahové než fakticky na jevišti, inscenace je však silným zážitkem a na Noc divadel je výjimečně vstup zdarma.

* Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích v rámci programu Noci divadel nabízí program ve Studiové scéně Na Půdě. Baletní soubor předvede ukázky z připravované inscenace Kráska a zvíře (vstup bez rezervací, začátky v 15.30, 17.00 a 18.30 hodin. Taneční studio Kredance se zapojí s krátkým dvacetiminutovým programem balet pro laiky se Sergejem Škalikovovem (vstup bez rezervací, 16.00–17.00).

Festival Nové Evropy a Cena Jarmily Jeřábkové 2017
Po dvou letech se do Prahy vrací Festival Nové Evropy 2017, mezinárodní festival současného tance a tanečního divadla spojený s choreografickou soutěží Cena Jarmily Jeřábkové. Proběhne od 19. do 24. listopadu a letos se program uskuteční v Divadelním prostoru Venuše ve Švehlovce, na HAMU a v DOXu.

Festival uvede v šesti festivalových večerech přehlídku současného tance a tanečního divadla ze zemí oblasti, kterou nazýváme „Nová Evropa“, tedy zemí, které ve více či méně nedávné době vstoupily do Evropské unie, nebo se o jejich vstupu jedná. Vybraní tvůrci do pětatřiceti let uvedou během Festivalu Nové Evropy svá díla spolu s novou choreografií inspirovanou hudbou českého skladatele Aleše Březiny. Každý rok je pro soutěž zadáno jméno některého soudobého českého skladatele, s jehož dílem soutěžící v povinném zadání pracují. Porota je mezinárodní. Během festivalových představení vybere tři díla, která získají Cenu Jarmily Jeřábkové a budou uvedena na závěrečném Gala večeru festivalu. Předpokládaný počet finalistů je šest až osm, z nichž každý uvede během festivalu obě své choreografie.

Na oslavu patnáctého výročí Ceny Jarmily Jeřábkové naplánovali pořadatelé malou rekapitulaci: setkání laureátů, členů poroty a hudebníků, kteří v průběhu let 1999–2016 byli aktivní součástí této ojedinělé akce. Doprovodnou akcí bude výstava fotografií jednotlivých ročníků objektivem Dragana Dragina a promítání videozáznamů. Hlavní taneční program je následující: V pondělí 20. listopadu se uskuteční Večer Laureátů Ceny Jarmily Jeřábkové 1999–2015 ve vile Venuše ve Švehlovce. Byli pozváni laureáti předchozích ročníků Cen Jarmily Jeřábkové, kteří nyní představí svá nová choreografická díla a předvedou, jakým směrem se dále umělecky ubírají.

V úterý 21. listopadu bude následovat koncert z děl skladatelů, kteří byli zastoupeni v různých ročnících Ceny Jarmily Jeřábkové: Ivana Loudová, Aleš Březina, Marek Kopelent, Kryštof Mařatka, Martin Smolka. Koná se v Galerii HAMU. Ve středu proběhne ve Venuši ve Švehlovce první soutěžní večer, na kterém vybraní finalisté uvedou své volné choreografické práce. Ve čtvrtek následuje druhý soutěžní večer, na němž budou již prezentovat choreografie na hudbu Aleše Březiny. Finalisty jsou Cansu Ergin (Turecko), Rita Gobi (Maďarsko), Tina Breiova (Arménie), Johana Pockova (ČR), Lior Lazarof (Maďarsko/Izrael), Dmitrij Gaitjukevichs (Lotyšsko) a Sára Koluchová (ČR). Závěrečný páteční večer, který se uskuteční v Centru současného umění DOX, má mnoho poloh: připomenutí sto čtyřicátého výročí narození Isadory Duncan i ještě letošní pětadvacáté výročí založení Konzervatoře Duncan Centre. Vítězné choreografie představí laureáti Ceny Jarmily Jeřábkové 2017. Na závěr rozezní vzducholoď Gulliver Mysterium času Miloslava Kabeláče v choreografii Dagmar Chaloupkové.

V roce 1999 vyhlásila Konzervatoř Duncan Centre nultý ročník soutěže Cena Jarmily Jeřábkové a vytvořila novou platformu pro vyměňování uměleckých zkušeností a tvůrčích přístupů mladých choreografů a tanečníků ze střední a východní Evropy. Od roku 2007 se soutěž koná současně s Festivalem Nové Evropy. Je tak zároveň krátkým festivalem, který má nalákat nové publikum současnému tanci a jeho představitelům, ale stále je také přehlídkou soutěžní. Podstatným rysem soutěže, která tak zůstala součástí festivalu, je její povinná část – uvést nové choreografické dílo inspirované hudbou českého hudebního skladatele druhé poloviny dvacátého století. Polovina z každé ze tří udělovaných cen je pak příspěvkem na vytvoření nového díla. Od roku 2012 probíhá festival a soutěž ve formě bienále, ale pod hlavičkou Festivalu Nové Evropy (New Europe Festival, Festiwal tańca New Europe) tančí laureáti soutěže v zemích Visegrádu i nezávisle na pražské přehlídce a idea festivalu je stále živá.