V Týdnu s tancem za Novou generací. A k tomu další novinky z domova i zahraničí

Týden s tancem (48) – od 27. listopadu do 3. prosince 2017. V dnešním vydání najdete: Nová generace se představuje. Co se chystá v současném tanci – Dana Pala a premiéra La Mar. Divadlo Archa připravuje další výjezd do Drážďan. Ze zahraničí – Pozitivní příklad. Rozloučení s pravou rukou Agnes de Mille.

Nová generace se představuje
Alespoň poslední večer Festivalu Nová generace, který představil taneční umění mladých tvůrců napříč vysokými školami z Česka, Slovenska a Polska, jsme stihli navštívit, a to v Divadle Disk 26. listopadu. Představila se tu československá reprezentace Vysoké školy múzických umění, Duncan Centra a HAMU. Je skutečně pozoruhodné, jak se do rukopisu mladých choreografů někdy vklíní celý duch školy, kterou studují. V rámci jednoho večera jsme měli možnost sledovat i jakousi genezi tvorby od etudy po divadelní kus, tak trochu symbolickou cestu tanečníka i choreografa k vlastní nezávislé tvorbě.

Pojďme se tedy podívat, s čím začínající, ale i zkušení tvůrci přicházejí. Večer otevřelo sólo mladého slovenského choreografa Jozefa Vaľo, který studuje na Katedře taneční tvorby Vysoké školy múzických umění a již je například členem Tanečního divadla Bralen. Ve svém výstupu Úprimne stratený zkoumá vliv psychického tlaku na fyzický projev a zkouší přetavovat zvnějšku dopadající emoce v pohyb. Nervózní přerývaný pohyb těla spuštěného na všechny čtyři evokuje pohyb spíše zvířecí, tvora zahnaného do kouta. Zvukovou kulisou je zprvu neurčité, nedefinované škrábání, pro vytvoření atmosféry znejistění a nepohodlí. Tanečník nechává své tělo v tenzi, v křeči po celou dobu svého výstupu, je to pohybová studie rozhodovací paralýzy, dráhy pohybu nevedou k žádným cílům, prostor omezuje i jednoduchým nasvícením pruhem světla paralelně s linií hlediště, lapený tvor stíhaný postupně hlasy, které jej sice chválí a vyzdvihují kvality, ale působí přesto tísnivým a omezujícím dojmem. Je to obraz možná spíše terapeutický než ryze umělecký.

S dalšími choreografiemi se představily absolventky Duncan Centra. Jitka Čechová rovněž se sólem, které sama tančila, pojmenovaným podle písně, jež jej podbarvuje, Frankie Teardrop. Jde o píseň v populární hudbě poměrně proslulou, pochází z roku 1977 z dílny skupiny Suicide, hybrid psychedelického rocku se schválně nesrozumitelnou dikcí a uši drásajícími výkřiky, balada o mladém dělníkovi, který není schopen uživit svou rodinu, takže zastřelí ženu, děti i sebe. Píseň je podložena rychlou rytmickou linkou, která ubíhá jako zrychlený tep srdce, a tak je také ideálním zvukovým prostředkem k navození atmosféry potlačené zběsilosti a nervozity.

Choreografie je v první části založená na civilní chůzi, posléze se rozvíjí i do prostoru, práce se zemí, autorka dodává rozmáchlá gesta a zachovává strukturu založenou na opakování sekvencí, trochu jako v kompozici minimalismu. Dynamika pohybu se zvyšuje, graduje a s tím, jak sleduje i text, pak opět s motivem smrti a zbraně zpomaluje. Explicitní gesto naznačující zbraň nevadí, tanečnice zdařile hraje s pomocí techniky floor work střelbu i útěk v převalech z jedné strany scény na druhou a zpomalený pohyb v závěru dodává výjevu na dramatičnosti. Temnotu výjevu podporuje i červené světlo. Zcela zbytečný je ale epilog, ve kterém se již v naprosté tmě objevuje jen její tvář a ruka s nožem ve světle baterky. Není třeba dalšího motivu šílenství k již zcela uzavřené dějové lince.

Choreografii pro sedm tanečníků připravila zcela v duchu počátků moderního tance Nikola Němcová. Meditativní výjev Lux Aeterna (to jest věčné světlo) by mohl být chápán v kontextu oslav výročí Isadory Duncan jako jakési uchopení odkazu estetiky své doby. Na scéně se pohybují postavy dívek i chlapců ve splývavých modrozelených šatech a s vysokými holemi v rukou jako procesí chystající se k uspořádání rituálu. Choreografka skupinu rozděluje a přeskupuje pochodující postavy do jednoduchých útvarů, pohybují se na hudbu Ligetiho. V charakteru pohybů je základem měkkost a plynulost s jemnými akcenty, jako když se loďka pohupuje na vlnách. Ze skupiny, pohybující se v příšeří, se vydělí tanečnice (snad je to přímo autorka) v roli jakési kněžky, měkce zvedající paže jako k požehnání, rotující v prostoru, ale v umírněném tempu. Nakonec přichází na řadu i symbol oběti, ale bez vyhrocení, bez dynamických změn. Ty by ovšem choreografii spíš prospěly, protože meditativnost hraničí s těžkopádností.

Nakonec se s novým projektem představily choreografky a tanečnice Helena Ratajová a Monika Částková (reprezentující Duncan i pražskou HAMU), které diváky nechaly nahlédnout do Pokoje č. F44.81. Pokoj konturovaný vánočními světýlky, která se v pravou chvíli rozsvítila i rozblikala jako na přitakání bizarní, lehce surrealistické atmosféře, je společným teritoriem i hřištěm. Tanečnice nerozehrávají konkrétní děj, ale zobrazují vztah dvou individualit v těsném nerozlučném soužití. Divákovi předkládají malý svět fantazie, v němž se všední předměty, ať je to rolička alobalu, balónek plněný héliem nebo tři červené dřevěné židle různých rozměrů, stávají výtvarným artefaktem. Na první pohled prostá manipulace předmětem, ale přitom promyšlená, a vůbec není důležité, že divák nechápe jakékoli sdělení, symboliku nebo podstatu, pokud tu je vůbec nějaká kromě hry. Jako kdyby vklouzly do obrazu od Kamila Lhotáka a začaly si hrát s jeho ilustracemi.

Snový charakter umocňuje zvukový doprovod, jakási nahrávka návodu či meditace pro snadné usínání, v níž ženský hlas pomalu odpočítává pozpátku a trochu tak diváky hypnotizuje. A tanečnice se zlehka a pružně pohybují prostorem, tu si pohrají s izolací, tu se jejich těla napnou energií, přelévající se z jedné části do druhé, z končetiny do končetiny. Koexistence těchto stvoření je křehká jako jejich svět, který překvapuje, a to je něco tak svěžího a úlevného, vidět fantazii a hravost nepodřízené existenciálním tématům a složitým filosofickým sdělením. Kdyby pro nic jiného, tak pro tuhle miniaturu stálo za to na představení dorazit.

Hodnocení autorky recenze:
Pokoj č. F44.81 – 95%

Festival Nová generace 2017
26. listopadu 2017 Divadlo Disk Praha

Úprimne stratený
Choreografie a interpretace: Jozef Vaľo
Hudba: Veronika Škutová

Frankie Teardrop
Námět, choreografie, kostým a interpretace: Jitka Čechová
Hudba: Suicide: Frankie Teardrop, Cocteau Twins: Ivo
Hudební spolupráce: David MacNutt
Návrh světel: Jitka Čechová, Ondřej Růžička
Umělecká konzultace: Michal Záhora

Lux Aeterna
Námět a choreografie: Nikola Němcová
Hudba: György Ligeti: Lux Aeterna, Dawn of Midi: Lo, Sinope
Návrh kostýmů: Nikola Němcová
Realizace kostýmů: Miluše Kloučková
Návrh světel: Nikola Němcová, Ondřej Růžička
Umělecká konzultace: Michal Záhora
Interpretace – studenti Duncan Centre (Kateřina Jabůrková, Šimon Klus, Jakub Kohout, Jakub Kolpek, Anna Kroupová, Nikola Němcová, Barbora Ptáčková)

Pokoj č. F44.81
Tvůrčí tým: Helena Ratajová, Monika Částková
Hudba: Jakub Rataj (mix)

www.divadlodisk.cz

Co se chystá v současném tanci

Dana Pala a premiéra La Mar
Kromě premiéry VerTeDance Void v choreografii Veroniky Knytlové, už čtvrté premiéry souboru v pořadí tento podzim, která proběhla v úterý 28. listopadu, se objevují ještě další premiéry a projekty. Současná taneční scéna je tento půlrok opravdu neobvykle živá.

La Mar, „Taneční duet pro dva cizince o věčném hledání lásky na motivy Hanse Christiana Andersena“ nebo také duet pro dva cizince, jednoho skladatele a zvuky vzdálených míst přichystala choreografka Dana Pala, v předpremiéře pro prostor Divadlo Na půdě v Cross Clubu 30. listopadu a pak v premiéře v Salesiánském divadle 2. prosince. Půjde o téměř hodinové představení, i když odtančené ve dvou lidech. Příběh Hanse Christiana Andersena Malá mořská víla autorce posloužil jako námět pro taneční představení, které se zabývá psychologií hlavní hrdinky, jež cestuje po všech mořích světa, ale přitahuje ji život na souši, na jediném místě. Otázky jsou položeny: Vystoupí mořská panna na břeh? A co ji zde čeká? A cesta hrdinky se rozprostře mezi Středozemním mořem a Atlantikem, Berlínem a Prahou.

Dana Pala, která ve své choreografii i tančí, přizvala ke spolupráci italského tanečníka Enrica Paglialunga, aby společně zkoumali v Berlíně a v Praze rozličnosti kultur, prostředí, protiklady iluze a skutečnosti, různé světy muže a ženy, jejich síly a slabosti. Hudební kompozice Jiřího Lukeše pracuje s originálními zvuky z cest a je doplněná původním motivem španělského kytaristy Josého Bolañose. Projekt vzniká pod hlavičkou Dana Pala Creativity, uskupení umělců, které choreografka založila v roce 2013. Tvoří taneční projekty, workshopy a umělci pracují na propojení různých uměleckých disciplín z oblasti tance, hudby, scénografie, architektury i multimediálních technik. Dana Pala Creativity spolupracuje s umělci odlišných národností a své projekty prezentuje hlavně v České republice a ve Španělsku, kde se také věnuje vybudování nového kreativního tanečního centra vzdělání pro děti i dospělé.

Divadlo Archa připravuje další výjezd do Drážďan
V trochu delším časovém horizontu – 9. prosince – ale pokud rádi plánujete s předstihem, je včasná informace lepší. S Divadlem Archa se totiž čas od času můžete zajet podívat na současný tanec do zahraničí, aktuálně nabízí výlet do Festspielhaus Hellerau v Drážďanech na představení souboru Peeping Tom Moeder (Matka). Známý vlámský soubor v této inscenaci přináší druhou část trilogie o rodinných příslušnících. V choreografii Moeder Gabriele Carrizo ukazuje tělo jako skladiště vědomých a nevědomých vzpomínek, které splývají a definují, kdo jsme. Jistě to nejsou dnes neobvyklá témata: spojení na pomezí utrpení, truchlení a oslav, život i smrt jako umění vystavené očím lidí, z proudu individuálních pamětí režiséra a performerů extrahovaná paměť univerzální a kolektivní. Vlámské soubory tvoří silně expresivně a fyzicky, jejich inscenace jsou plné výbušnosti, síly a maximálních výkonů. Soubor Peeping Tom byl v roce 2013 jedním z hlavních lákadel festivalu Tanec Praha.

Zájezd do Hellerau je součástí dlouhodobého projektu Moving Audience. Jak název napovídá, jde o projekt, který podporuje mobilitu publika toužícího po návštěvě zahraničních produkcí, ale ne na vlastní pěst. Už pátým rokem umožňuje Divadlo Archa českému publiku navštěvovat představení v partnerském Evropském centru umění v Hellerau, zatímco diváci z Drážďan navštěvují produkce v Arše. V říjnu letošního roku Archa uspořádala zájezdy na dvě velké události festivalu Rekonstrukce budoucnosti (Prostor – světlo – pohyb – utopie), a to na scénickou přednášku Roberta Wilsona a retrospektivní inscenaci O mracích, která analyticky zkoumá slavnou choreografii Clouds after Cranach Williama Forsytha.

Ze zahraničí

Pozitivní příklad
Snad ani ne tak pro diváky, jako spíš pro organizátory a politiky. Tanečníci mohou toužebně zavzdychat po stejné jednotě, jaká panuje alespoň na západ od našich hranic v podpoře tance. V uplynulých dnech byla dojednána a stvrzena dlouhodobá podpora pro současný taneční soubor Dresden Frankfurt Dance Company (dříve Forsythe Company), kterou má nyní zajištěnu až do konce prosince 2021 ze stran měst Drážďany, Frankfurt nad Mohanem i od zástupců spolkových zemí Saska a Hesenska. Uměleckým vedoucím souboru je od září 2015 italský tanečník a choreograf Jacopo Godani (českému publiku také znám – jako autor choreografie Reflections on the Fate of Human Forms, která byla součástí komponovaného programu Baletu Národního divadla Ballettissimo; naši recenzi najdete zde ). Soubor má rezidenci jak Drážďanech, tak ve Frankfurtu, v obou městech soubor spolupracuje s tanečními školami a dává příležitosti studentům, a tak i mladému publiku. Je zřejmé, že obě města význam souboru chápou a jeho činnosti si váží.

Z tvorby souboru:

Rozloučení s pravou rukou Agnes de Mille
Ve věku pětadevadesáti let zesnula jedna z nejbližších spolupracovnic americké choreografky Agnes de Mille, Gemze de Lappe. Pracovala s ní od roku 1943, tančila výrazné role v jejích baletech, de Mille jí v roce 1970 vytvořila ještě balet přímo „na tělo“, A Rose for Miss Emily podle povídky Williama Faulknera. Gemze de Lappe byla tanečnice i choreografka a věnovala se jako baletní mistryně nastudování děl Agnes de Mille po celém světě.