Václav Kuneš: Jak funguje láska, které stojí v cestě tisíce kilometrů?

Týden s tancem (10) - od 8. do 14. března 2017. O čem bude premiéra 420PEOPLE a co nového je na repertoáru u našich sousedů

Soubor 420PEOPLE uvede ve čtvrtek 9. a v sobotu 11. března premiéru nové inscenace Václava Kuneše Královna víl. Přípravy vrcholí v Experimentálním prostoru NoD, kde mají 420PEOPLE možnost zkoušet před premiérou každý den. Scházejí se zde tanečníci i hudebníci (Zabelov Group – Jan Šikl a Roman Zabelov), ostatně živá hudba na scéně je poslední dobou v současném tanci na vzestupu, což je jen dobře. O čem inscenace bude i o procesu samotné tvorby a autorském zapojení tanečníků jsme si po jedné z odpoledních zkoušek popovídali s choreografem Václavem Kunešem.

Už z našeho předchozího rozhovoru k desátému výročí 420PEOPLE vím, že inspirací Královny víl je tvůj vztah a virtuální komunikace s dcerou, která žije v Japonsku. Co přesně je zdrojem, se kterým pracuješ?

Primární inspirací jsou skutečně naše konverzace, v dnešní době už to nejsou jen SMS zprávy, děti umí posílat samozřejmě i fotografie, videa nebo hlasové vzkazy. To, že ten druhý je na opačném konci světa, je danost, kterou se nemůžu neustále zabývat, protože to stále bolí… Vzdálenost ale nehraje roli. Tématem je spíš, jak udržet vztah, a to jakýkoli. Nemusí to být vztah s dítětem, ale třeba s rodiči, kteří mohou bydlet ve stejném městě, ve stejném domě. Jde o to, co drží lidi pohromadě. V případě mém a mé dcery je to láska, ta nejčistší a nejpřirozenější, která se ani nedá popsat. Jako všechno, i tento vztah něco stojí.

Premiéra teprve bude, je jistě obtížné se rozhodnout, co o inscenaci divákům předem říct, a co by mělo zůstat skryté.

Hodně bojuji s tím, kolik informací pustit ven a kolik z toho si mám nechat pro sebe. Jsou bariéry, přes které se dostávám. První krok je, že všichni moji spolupracovníci vědí, o čem inscenace je. Druhá taková bariéra padá ve chvíli, kdy dám někomu přečíst původní text, než ho zredukuji a zůstane výsek, od kterého se odrazíme. Tanečníci i hudebníci znají originál, ze kterého jsem vycházel, ale bylo několik lidí, kteří byli mezi prvními, a tam došlo k překonání té hranice. Před několika dny jsem zrovna naposílal množství hlasových zpráv Honzovi Šiklovi. Jsou to všechno velmi osobní, soukromé věci, takže jsem hodně opatrný na jejich používání a i jen na to, jestli o nich veřejně mluvit…

Chráníš si své soukromí?

Hlídám si soukromí opravdu hodně, i ve vztazích. Asi to se mnou není úplně jednoduché, každý krok pro mě znamená hodně. A na druhou stranu se s diváky rád podělím, teď už je to přefiltrované přes všechny tyhle bariéry a vrstvy. Představení určitě nese energii toho, co bylo na počátku, pohyby, hudba, vše je tím prostoupeno. Všichni téma chápou, všichni se s ním umí jednoduše ztotožnit. Ne s mojí situací, ale každý se svou.

Jaký byl výchozí bod tvorby?

Na první zkoušce jsem tanečníky požádal, aby mi do týdne, do čtrnácti dnů poslali nějaký text, podle toho, k čemu mají blízko, s čím se právě umí ztotožnit. Samozřejmě jsem jim řekl, o čem představení bude, a na základě toho měli psát. Může to být třeba dopis budoucímu dítěti nebo dopis někomu, kdo už naopak zemřel.

Jak velké množství textu zůstane citováno přímo v inscenaci?

Je tam mluvené slovo, na taneční inscenaci snad víc, než je obvyklé. Samozřejmě mluvené slovo na jevišti je v tanečním představení vždycky kámen úrazu, tak to bylo, je i bude. Ne každý tanečník umí mluvit na jevišti (včetně mě), ale když má co říct, je to relevantní. Nechci ale prozrazovat víc…

Snad ještě, jestli se tedy mluví česky, nebo anglicky?

Používám obojí, protože já s Aine komunikuji anglicky. Něco se sice snažím přeložit, ale není to přirozené. Když to tak pojmenuji, nemáme spolu vybudovaný český vztah, ale anglický. Česky už neumí, ale to mi vůbec nevadí, já jsem žil v jiném jazyce polovinu života, takže to beru jinak.

Jak vůbec vnímáš pomoc moderních technologií ve vaší komunikaci, jaký mají vliv na váš vztah?

Neumím si to už představit jinak, že bychom si psali jen dopisy nebo že bych tam třeba musel jezdit vlakem a lodí… Tohle je pocitově tak blízko, že je to ale možná i těžší. Můžu s ní být touhle cestou tři, čtyři hodiny o víkendu, když se srovnáme s časovými pásmy a udělám si čas. Je to opravdu intenzivní, jako bychom byli ty čtyři hodiny reálně spolu, mám pocit, že vidím, jak roste, dojde na konverzaci jiného typu než „co děláš a co ve škole“, je to jako být vedle sebe. Já si mezi tím udělám nějakou práci, pak se zase bavíme… Ale pak najednou vypneš počítač, a o to větší je najednou kolem tebe prázdno. Je to něco úplně jiného než návštěva, na její konec je člověk připravený, jede se na letiště, je v tom takový proces loučení. Tohle je jiné. Ten druhý člověk je najednou pryč. A vlastně tu vůbec fyzicky nebyl, přesto se dá navodit atmosféra, jako kdyby to tak bylo.

Je možné takové pocity sdílet s tanečníky?

Je to jako s lidmi obecně, s některými více, s některými méně, ale všichni vědí, o čem to je. Občas stačí, když z člověka něco vypadne mezi řečí na zkoušce, někdy je dobré toho neříct moc a raději tvořit a až zpětně na to, co je hotové, „hodit barvivo“. Poznámku, představu, připomínku, dostane to na závěr jinou náladu.

V detailech inscenace je uvedeno autorství choreografie jako „Václav Kuneš a tanečníci“. Jak to tedy funguje?

Tentokrát opravdu hodně pracují sami. Hodně vycházíme ze zadání, určitých úkolů. Ale je pravda, že na takovou intenzivní práci člověk potřebuje ne dvou, tříhodinovou zkoušku, ale třeba pěti, šestihodinovou, jinak to není ono. Jsou části, které nejsou vůbec moje, nicméně někdo to vede, někdo se o to stará – tedy já.

Jaké jim dáváš úkoly?

Většinou je to tak, že je nějaký nápad, na kterém se dělá třeba hodinu, ať už je to sólo, duet nebo trio. Já pak tanečníkům řeknu – v tomhle pokračujte dál. Protože o tom hodně mluvíme, víme, proč je nějaký pohyb veden tak, a ne jinak, odkud a proč vychází jeho energie. Tanečníci už mohou pokračovat dál sami, což je kolikrát lepší, než když je vedu. Pak se na to třeba po další hodině podívám, něco upravím a pokračujeme. Je to pro ně dobré, víc je pak patrná jejich individualita, protože to vychází přímo od nich, je to jejich materiál, nejen pocitově, ale také pohybově.

Jak spolu pohyb a pocit souvisí?

Pro mě je to stejné: pocit a pohyb. Tanečník když udělá nějaký pohyb, dělá ho s určitým pocitem, jinak by to byly stroje. Každý člověk udělá stejný pohyb jiným způsobem, protože u toho má jiný pocit. Ale i to jde naučit. Mohu se snažit naučit pocit, poslechnout si, jaký je, co pro něj znamená. Můžu se do něj dostat, i když se s ním nemusím ztotožnit. Tím se člověk učí, je to jako s jazykem. Cítění a přizpůsobování je v tanci důležité, schopnost přizpůsobit se tanečnímu partnerovi, novému choreografovi…

Odbočujeme, ale je to zajímavé téma. Je přizpůsobivost podle tebe hodně důležitá kvalita?

Zásadní. V Nederlands Dans Theater jsme museli během roku pracovat třeba s dvanácti choreografy, to byla obrovská škola. Tu přizpůsobivost v sobě má každý, je to jenom v hlavě. Musíš si to umět přehodit a nebát se extrémů. A dá se to naučit. Troufám si říct, že nás na to připravili na škole. Alespoň já jsem měl pocit, že jsem tak vychovávaný. Ať už to byl Andrej Halász, Ivanka Kubicová, Jaroslav Slavický nebo Aneta Voleská, to byli lidé, kteří si každý dělali to svoje, ale zároveň nám uměli vštípit to, abychom měli oči otevřené.

Opravdu byli tak otevření?

Ano. Možná by se mezi sebou poprali o to, jak se má správně učit battement tendu, ale pokud jde o vzájemný vztah mezi klasikou, modernou a lidovkami, tam byl obrovský respekt. Podporovali taneční přirozenost a rozhodně si nelezli do zelí, naopak. Vzpomínám, jak byl pan Andrej Halász rád, když jsme vypadali dobře v lidovkách, a pak někdy za deset let jsem si přečetl rozhovor s Jiřím Kyliánem, ve kterém říkal, že pro tanečníka jsou základ lidovky a charakterní tance. Všechno spolu souvisí. A mimochodem, ve škole je důležité, aby člověka pedagogové uměli správně nasměrovat, upřímně říct, který styl mu třeba nikdy nepůjde. Mně se to stalo také a je to dobře. Kdybych dělal balet, tak už deset let netancuju.

Čerpáš z toho pro sebe i jako choreograf, pedagog?

Věřím, že je to něco, co lidem umím předat, myslím obecně, nejen tanečníkům v souboru, ale třeba na workshopech. Myslím, že umím v lidech najít u každého individuálně, co jsou schopni fyzicky nebo mentálně zvládnout. Pak je možné je posunout, předat jim něco, s čím mohou pracovat.

Jak často pořádáte pro 420PEOPLE konkurzy?

Měli jsme vlastně dva, poslední byl před rokem a tři čtvrtě. Z těch tanečníků se ještě pořád vybírá a zvou se zpátky k nám, je to takový dlouhý proces. Někteří přijedou ze zahraničí, zatančí a dá se s nimi okamžitě pracovat. S některými to chvíli trvá, ale obojí je správně. Důležité je, aby sami chtěli spolupracovat dál, není to samozřejmé. Jsou lidé, kteří udělají jeden projekt a už nepokračují, chtějí dělat něco jiného. Všichni jsou na volné noze, tak je to musí hodně bavit, aby se vrátili. Původně jsem chtěl připravit Královnu víl ve dvou obsazeních, v mužském a ženském, abych přiblížil tu bezmeznou lásku, kterou zná jen dítě, které neřeší dualitu mezi mužem a ženou. Ale na to mám málo kluků. Ještě jsem si chvíli myslel, že bych v tom tancoval, ale na podzim jsem si řekl, že ne.

Na plakátu ale jsi, to trochu mate.

To by mě ani nenapadlo. Ale já jsem tam schovaný ve stínu. (smích) Ono je lepší mít odstup. A pak, když jsem si uvědomil, kolik práce bylo kolem našich Gala večerů a dalšího, a k tomu ještě tvořit a ještě tancovat, to by nemuselo dopadnout dobře.

Co bys ještě na Královně víl vyzdvihl? Na co se mají diváci těšit?

Na živou hudbu Romana Zabelova a Jana Šikla, ta tomu dodá lidskost. Ohromně nám sedne, co hrají a jak to hrají, má to sílu proniknout do duše, do těla. A jsou vnímaví, mají názor, ale spolupráce je pohodová, i když času je málo, ale to je tak vždycky. Nevím, jakou jinou muziku bych použil. Ta hudba se mění, nemáme nic nahraného, a to je přesně ono, my jestli máme někde zaznamenané tři minuty, tak je to hodně.

Jsou s vámi stále na zkouškách?

Dnes tu náhodou nebyli, ale jinak jsou tu i devět hodin denně, i když třeba ne s celou svou výbavou. Zkraje jsme zkoušeli i na jinou muziku, ale nejlepší je to s nimi – jen hrají, my víme, že to funguje dohromady s naším pohybem, dá se s tím velmi dobře pracovat. Je to luxus, mít takové dva skvělé hudebníky na sále na zkouškách. Tvoří velice rychle. Řeknu jim svou představu a do hodiny mají kostru nového materiálu, pak si řekneme, jak na tom budeme pracovat dál, oni hned přijdou s novou verzí a je to tam. Hodně jsme tentokrát používali kontrast, že když má určitá pasáž nějakou náladu z hlediska pohybu, v hudbě hledáme opačnou. A líbí se mi na nich, že používají nejen své nástroje, bicí a akordeon, ale je tam mnoho přidaných zvuků, vrstev a barev, nahraných samplů, jsou otevření všemu. Ale to už zase nechci prozradit všechno – ať se diváci nechají překvapit.

Děkuji za rozhovor a zlomte vaz!

***

Co nového na repertoáru u našich sousedů?
Už dlouho jsme se nepodívali do zahraničí, i když počet premiér ve větších i menších divadlech nepolevuje. Podívejme se, jaké novinky můžeme kupříkladu navštívit na německých scénách.

3x Alexandr Ekman
V Essenu, tedy v tanečním souboru Aalto Ballett Essen, je od 4. března na programu triptych choreografií Alexandra Ekmana, jehož dílo má na repertoáru také Balet Národního divadla (choreografie Cacti v komponovaném večeru Vertigo). Extravagantní mladý Švéd spojuje ve svých dílech různé styly do originálního tanečního divadla s vypointovanou dramaturgií, nebojí se balancovat i na hranici kýče, ale je především břitkým kritikem společnosti, který dokáže mnoho z každodenních stereotypů současného života ukázat v novém světle. Jeho choreografie překvapují barvitostí, dávkou humoru a energie, jsou nevypočitatelné jako autor sám.

Večer choreografií 3 by Ekman je průřezem jeho díla, ve kterém si zahrává s tématy i různorodou hudbou. V choreografii Tuplet je centrem autorova zájmu rytmus života a otázka, jak by vypadal, kdyby rytmus ztratil. K tomu mu pomáhá minimalistická hudba, jazz, ruchy, zvuky, dech a těla tanečníků, vše proměněné na hudební nástroje udávající tep. V díle Flockwork podrobuje zkoumání člověka ve společnosti, smích i výsměch, sebeovládání i jeho ztrátu. A v choreografii Tyll si svou ironií podmaňuje klasickou baletní techniku. Premiéra proběhla 4. března a my se můžeme podívat alespoň do zákulisí:

Věčný Shakespeare
Pomyslel někdy slavný dramatik na to, že jednou budou jeho díla po celém světě nejen základem činoherního repertoáru, ale také trvalým zdrojem inspirace pro balety? Pro tanec je jedním z nejlákavějších titulů komedie Sen noci svatojánské. Spletitý děj, v němž se protínají životy obyčejných pozemšťanů a božstev, která se od nich neliší ani povahou, ani chováním, ani věčnou touhou po lásce, spěje ke šťastnému konci. Úspěch Snu noci svatojánské na tanečních jevištích jistě stojí také na scénické hudbě Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, který sice neměl v úmyslu zkomponovat balet, ale jeho hudba se baletnímu publiku tak dostala pod kůži, jako kdyby tomu tak skutečně bylo. Pro baletní soubor v Chemnitz inscenaci nastudoval umělecký šéf souboru Reiner Feistel. Zajímavostí je, že roli Thesea a Oberona alternuje brněnský rodák Milan Maláč. Jiný Sen noci svatojánské je od 19. února také na repertoáru Staatstheater Wiesbaden v choreografii tamního baletního šéfa Tima Pleggeho.

Van Gogh očima Mario Schrödera
Choreograf Mario Schröder si už vzal v minulosti na mušku životy dvou umělců – Charlieho Chaplina a Jima Morrisona. Balet Chaplin patří ostatně k nejoceňovanějším titulům a v současnosti jej má na repertoáru Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě, takže i čeští diváci už měli možnost ocenit Schröderovu tvorbu. Do třetice se nyní vydal do světa výtvarného umění – balet Van Gogh měl premiéru 2. března v Leipzig. Ve svém novém díle sleduje Schröder osudy a křehkou psychiku slavného malíře, který své životní dílo vytvořil ve vypjatém období deseti let – osm set obrazů a přes tisíc kreseb. Zdrojem pro tanečního životopisce není však jen výtvarné dílo, ale také malířova korespondence s bratrem Theem. Po úspěchu předchozích životopisných baletů je jisté, že tento kus by stál za výlet do Německa.