Velký český houslista a skladatel Jan Kubelík (1)

Miroslav Vilímec, 10.06.2015 0:00

Jan Kubelík – dětství

Hudební historie je pokladnicí hodnot, ze které můžeme čerpat vzory a inspiraci i po mnohých letech. Důvodem k poohlédnutí do vzdálených časů je většinou nějaké umělcovo výročí. Ačkoli jde pouze o půlkulaté jubileum, zato však dvojnásobné, jistě rádi vzpomeneme uměleckou osobnost, která patřila k předním reprezentantům naší hudební kultury v celém světě. Jde o houslistu a později i skladatele Jana Kubelíka, jehož jméno se ve své době stalo doslova národním symbolem. Od jeho narození uplyne 5. července tohoto roku již 135 let, na 5. prosinec pak připadá datum jeho úmrtí před 75 lety. Určitě je to dostatečně dlouhý čas pro objektivní posouzení jeho umění, tehdejšího významu i přínosu pro současnost.Jan Kubelík prožil poměrně krátký život, rozmezí šedesáti let však bylo naplněno mnoha osobními i uměleckými událostmi, které navíc v řadě případů spolu souvisely a navzájem se ovlivňovaly. Životní dráha Jana Kubelíka byla neuvěřitelně pestrá, proto bude zajímavé připomenout si ji paralelně s umělcovou koncertní činností. Je také velmi členitá, ať již věkem, osobním naladěním či rozsahem koncertní aktivity. Poměrně přehledně můžeme Kubelíkův život rozdělit do několika uzavřených oddílů. Budeme tedy sledovat Kubelíka od jeho dětství až do posledního období, kdy statečně bojoval s těžkou nemocí.

Jan Kubelík se narodil 5. prosince roku 1880 v Michli, která byla tehdy ještě samostatnou obcí na pražské periferii a byla známá čilým ruchem drobných řemeslníků. Mezi ně patřil i Janův otec Josef Matěj Kubelík, který byl nucen, kvůli zhoršenému zraku, vyměnit rodinný krejčovský stav za zahradnické řemeslo. Kubelíkovi přišli do Michle z Neveklova, menší obce jižně od Prahy, kde se později symbolicky uzavřela kariéra slavného houslisty památným koncertem v místní sokolovně. Spekulovalo se o rodových kořenech Kubelíků a existovalo několik nepodložených verzí. Jedna z nich poukazuje na italský původ (Cobelli, Giubelli). Černovlasí Kubelíkové, s živým temperamentem, se skutečně lišili od běžného středoevropského typu.Podle jiných podobných dohadů prý přišli Kubelíkové do klidných Čech v době balkánských nepokojů za napoleonských válek a za osvíceného panování císaře Josefa II. z oblasti nedávné Jugoslávie. „Korunu“ všem těmto hypotézám později nasadil se svým vrozeným humorem sám Kubelík, když o sobě prohlásil, že je, stejně jako Kublajchán, přímým potomkem mocného mongolského vládce Džingischána. Skutečnost je však patrně prostší než tyto dohady a úsměvné zkazky. S rozvětveným rodem Kubelíků, pevně místně usazených, se setkáváme na Neveklovsku již od druhé poloviny sedmnáctého století, odkdy jsou vedeny tamní matriky.

V Michli pod Bohdalcem zakoupil otec Josef Kubelík, spolu se svojí ženou Barborou, rozenou Lohovou, malý domek s pavlačí a zahradní parcelou, s tehdejší adresou Táborská č. 218, dnes U Plynárny 178/30. Tam mohl již v době Janova narození provozovat zahradnictví. Tato činnost zajistila rodině, která se brzy rozrostla, skromné, ale přece jen stabilní zázemí. Kubelíkovi měli celkem pět dětí, samé syny. Dětský věk však přežili pouze Václav, Jan a František. Rodný domek Jana Kubelíka je milým svědectvím toho, jak může pozdější, doslova pohádková kariéra, plná zámeckých sídel, šlechtických titulů a vyznamenání, v poměrně obyčejných podmínkách začínat.Domek vlastnil Kubelíkův otec až do roku 1919, později prošel objekt několikanásobnou změnou vlastnických vztahů, zahradní prostor měl i průmyslové a skladové využití v majetku podniku Helada. Výsledkem zanedbání a naprostého nezájmu kulturní veřejnosti v éře nechvalných padesátých až osmdesátých let minulého století, určitě i z obavy připomínat Kubelíkovo jméno kvůli emigraci jeho syna Rafaela, byla totální devastace domku. Jeho fotografii z nedávných let bychom z piety k rodnému místu Jana Kubelíka snad neměli ani zveřejňovat. Přesto ji, v kontrastu ke stavu z Kubelíkova narození, připojuji, ale jen z následujícího optimistického důvodu.

Po dlouho zanedbávané obecné povinnosti zachovat a obnovit rodný domek světově proslulého českého umělce se chvályhodného poslání ujala část Kubelíkových potomků, jmenovitě houslista René Kubelík, působící v Německu. Ten se příkladně snaží o udržení odkazu svého pradědečka. Podařilo se mu vyřešit celou komplikovanou změť drobných vlastnických vztahů a podílů zmíněného objektu a jeho přáním – a mělo by být přáním nás všech – je rekonstrukce ruiny, které v minulosti hrozilo dokonce zbourání. Doufejme tedy, že úsilí bude v brzké době úspěšně naplněno a michelský domek se stane důstojnou připomínkou Kubelíkova narození.Michle se stala radostným dětským domovem Jana Kubelíka a také svědkem jeho prvních hudebních krůčků. Tak píše životopisec Jaroslav Čeleda, od kterého o Kubelíkovi dodnes čerpáme podrobné údaje, stejně tak jako od dalších významných Kubelíkových životopisců, Jana Vratislavského a Stanislava Jandíka. V Michli, v kostele Panny Marie, byl Jan Kubelík pět dní po svém narození pokřtěný pod jménem Jan Evangelista Kubelík, další informace se pojí až k jeho houslovým začátkům.

Malý Jeník vyrůstal v prostředí prosyceném hudbou. Jeho otec byl zapáleným univerzálním hudebníkem, varhaníkem na michelském kůru. Při zahradnickém zaměstnání se také intenzivně věnoval vedení komorní kapely, se kterou často vystupoval a která byla vyhledávaným souborem svého druhu. O dva roky starší bratr Václav Kubelík začal již na housle hrát a to malého Jana zlákalo k přání připojit se k němu a stát se houslovým žákem svého otce.

O tuto radost žadonil již ve čtyřech letech, otci se to zdálo předčasné. Malý hošík ho ale o svém talentu a zralosti k výuce přesvědčil. Jan Vratislavský úsměvně píše, že otec, na přímluvu své ženy, koupil Jeníkovi malé housličky, žluté jako kanárek, na které budoucí virtuos zahrál, bez jakékoli průpravy, písničku Skákal pes. Otec tedy začal synka od pěti let učit, celkem tři roky, během nichž Jan okamžitě předhonil svého staršího bratra. Také otec v roli učitele brzy nestačil. Jeho skladbičky a Pleyelovy etudy prý hrál Jeník s takovou suverenitou, že otec se stal spíše posluchačem a pro další vývoj vyvstala potřeba odbornějšího vedení. Toho se malému houslistovi dostalo již u profesionálních hudebníků a pedagogů, Karla Webera (1888 – 1889), Karla Ondříčka (1890 – 1891) a Františka Sršně (1891 – 1892). Připočteme-li k tomu tříleté základy u jeho otce, vystřídal Jan Kubelík během sedmi let své výuky, tedy do vstupu na konzervatoř, čtyři stálé učitele. Výjimečný talent si však razil cestu sám.

Již v sedmi letech měl zvládnuté Kreutzerovy etudy, Fiorillovy etudy, Rodeho etudy, dokonce prý některé variace Paganiniho Benátského karnevalu. Z těchto let se zachovalo již několik programů z prvních Kubelíkových vystoupení, většinou na pódiích v Michli, přilehlých Nuslích a Pankráci. Například z programu koncertu 25. března 1889 Občanské a čtenářské obce v Michli, jehož výnos byl věnován Ústřední matici školské, čteme, že Kubelík zahrál Romanci Josefa Miroslava Webera (synovce Janova učitele, který jako houslista i skladatel získal velké renomé především ve Vídni), Uherskou melodii „Na vlast“ bratislavského rodáka Mikuláše Hausera (1822–1887), Velkou fantazii Charlese de Bériota a Koncertní kvapík Jana Václava Kalivody. Podrobný program uvádím pro zajímavost, aby bylo vidět, z jakých skladeb se tehdy skládal repertoár začínajících houslových adeptů. Mimochodem, například Bériotovu Fantazii a Kalivodův Kvapík měl na konzervatoři ve studijním plánu pro své žáky, dokonce ve vyšších ročnících, uznávaný pedagog Otakar Ševčík, ke kterému vedly další kroky Jana Kubelíka. Z jiných vystoupení uvádí Čeleda například koncert pro pankrácký pěvecký spolek Lumír 13. dubna 1889, z tohoto roku je následující fotografie.Důležitým předstupněm Kubelíkova studia na konzervatoři byla výuka u tehdejšího koncertního mistra Národního divadla Karla Ondříčka, bratra slavného Františka Ondříčka. Výuka trvala jen krátce, Karel Ondříček totiž odešel do Metropolitní opery v New Yorku a pak, jako koncertní mistr, do symfonického orchestru v Bostonu. Přesto pod jeho vedením Kubelík udělal další strmý vývoj. Z nového repertoáru čteme 7. Bériotův koncert, op. 76, a Mildnerovu Koncertní etudu, což mladičký konzertista uplatnil například 4. prosince 1890 na hudební akci, kterou ve prospěch vánočního stromu republiky uspořádala na Žofíně Evangelická beseda v Praze.

Úspěch tohoto vystoupení byl tak pronikavý, že na jeho základě dostal Kubelíkův otec první nabídku na zahraniční turné svého syna, což však vzhledem k jeho věku velmi moudře odmítl. Posledním učitelem před vstupem na konzervatoř byl houslový pedagog František Sršeň, který zařadil do Kubelíkova repertoáru například další Bériotův koncert, h moll č. 9, op. 104. Po obrovském úspěchu na jednom z dalších koncertů, tentokrát v Blevicích u Velvar, musel Jan dát významnému místnímu organizátoru koncertů, Václavu Brtníkovi, slib, že se do Blevic brzy vrátí, což jako houslista splnil až v roce 1899 již jako uznávaný virtuos.Koncerty v Blevicích (Čeleda a na jeho základě Vratislavský nesprávně uvádějí Blovice) měly tehdy velkou tradici a vystupovali na nich naši přední umělci. Z historie těchto obecních koncertů se dozvídáme, že: „Nejvíce je připomínáno první houslové vystoupení Jana Kubelíka, jehož sem ještě jako chlapce přizval Karel Ondříček, aby doplnil program oslav 25. výročí pořádání koncertů v Blevicích. Jedenáctiletý virtuos zdejší obecenstvo doslova ohromil. Zpráva o tom se následujícího dne bleskurychle rozlétla po okolí a jakýsi nevěřící sedlák z Makotřas si honem pospíšil do Blevic, aby se sám přesvědčil. Když prý chlapce spatřil, a projevil nedůvěru, zahrál mu Jan Kubelík část Bériotova koncertu, až se pantatínek rozplakal. A dal prý Kubelíkovi zlatku, údajně jako první jeho honorář.“ Tolik praví záznam ústně tradované, úsměvné příhody v blevických písemných materiálech.

V těchto letech se Jan Kubelík z rodného domku postupně začal vzdalovat. Školní léta 1886 až 1990 strávil ještě v Michli a částečně na Pankráci, kam se rodina přechodně přestěhovala k Janovu dědečkovi. Velká změna však přišla v Kubelíkových deseti letech, kdy z Obecné školy v Michli přestoupil v roce 1890 na Měšťanskou školu na Královských Vinohradech „Na Smetance“, která je dodnes známým školským objektem. Stále však Kubelík dojížděl do školy z Michle. Když tedy uvážíme, že přitom také cvičil na housle, těžko bychom asi u Jeníka našli volné chvíle běžných dětí. Ta zátěž na dojíždějícího školáka, který se po vyučování jistě věnoval houslím, byla skutečně mimořádná.

Od pražského základního školního pobytu byl jen další krůček do oboru, který se stal Kubelíkovou celoživotní náplní. Otci Kubelíkovi bylo jasné, že další přirozený vývoj umožní pouze studium na konzervatoři, kde by se Jan mohl plně věnovat hudbě. Řediteli pražské konzervatoře, houslovému pedagogu Antonínu Bennewitzovi, učiteli Otakara Ševčíka, představil otec Kubelík svého Jeníka již v předchozích letech. Bennewitz byl jeho talentem nadšený a prohlásil: „Bude-li hoch takto pokračovat, bude z něho více než Ondříček“. Citaci jsem použil z knihy Jana Vratislavského. Pokud je autentická, jde o velkou pochvalu, vždyť tehdy byl náš houslista František Ondříček na vrcholu své slávy.Jan Kubelík se tedy v roce 1892 na přijímací zkoušku připravil, vyskytla se však téměř nepřekonatelná administrativní překážka. Podmínkou přijetí byl totiž dokončený čtrnáctý rok žadatele a uzavřené tři ročníky měšťanské školy. Když vstoupil mladičký Kubelík začátkem září 1892 v Rudolfinu před přijímací komisi, které předsedal tehdejší prezident Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách, princ Ferdinand Lobkowitz, a jejímiž členy byli ředitel Antonín Bennewitz a nově jmenovaný profesor Otakar Ševčík jako zkoušející, bylo Kubelíkovi teprve dvanáct let a měl uzavřené jen dvě třídy měšťanské školy. Ke zkoušce byl připuštěn spíše ze zvědavosti, pro skvělou pověst, která ho předcházela. Jan skutečně přesvědčil podáním Bériotova 7. houslového koncertu, podle Ševčíka „ukázal se co velmi pokročilý a nadaný houslista“. (Vratislavský)

Ohledně Kubelíkova přijetí se v komisi rozproudila vzrušená diskuse, ředitelství bylo pro dodržení regulí, tedy proti přijetí. Nakonec však rozhodným slovem zasáhl profesor Otakar Ševčík, který se kategoricky zaručil za budoucí ústavní prospěch Kubelíka. Prudké debaty se prý účastnil i otec Kubelík, který se též zaručil, že syn při studiu doplní požadované všeobecné vzdělání. Jan Kubelík byl tedy na konzervatoř přijat a tímto okamžikem byla cesta michelského chlapce ke světové slávě plně otevřena.