Zapomenuté knižní poklady. Josef Bor: Terezínské rekviem

  1. 1
  2. 2
Již několikrát jsme se v našem seriálu o zapomenutých knižních pokladech setkali s umělci, kteří strávili část svého života v terezínském ghettu (Hanuš Thein, Zuzana Růžičková). Náš dnešní klenot hudební literatury – poutavý text Josefa Bora Terezínské rekviem – bude vyprávět o tom, jak hudba pomáhala lidem přežívat v nelidských podmínkách a přinášela naději tam, kde by jinak možná už žádná nezbyla…
Pevnost Terezín – hlavní vchod (zdroj flickr.com)

Druhá světová válka a holocaust výrazně zasáhly do života mnoha českých hudebních umělců dvacátého století. Mnozí z nich se kvůli svému původu nuceně ocitli v terezínském ghettu, jehož funkcí bylo shromažďovat Židy a poté je transportovat dál (celkem ghettem prošlo asi 155.000 lidí, válku z nich nepřežilo 118.000). Kromě výše zmíněného Hanuše Theina a Zuzany Růžičkové pobývali v Terezíně například dirigent Rafael Schächter, skladatelé Hans Krása (autor dětské opery Brundibár), Pavel Haas, Gideon Klein, Viktor Ullmann (mimo jiné autor opery Císař Atlantidy), Karel Reiner, pěvec Karel Berman, dirigent Karel Ančerl a další. Svobody zbavení tvůrci se i za velmi náročných životních podmínek v ghettu obraceli ke svému umění – hledali v něm zapomnění, dávalo jim sílu každý den překonávat bídu, hlad a nejistotu. V provizorních podmínkách připravovali koncerty, hráli opery (například tu pětatřicetkrát zazněla Smetanova Prodaná nevěsta, koncertantně, s doprovodem klavíru) i kabarety. Zakládaly se komorní soubory, pěvecké sbory a dokonce i orchestr. Vše se zprvu odehrávalo v utajení, později nacisté tyto produkce zlegalizovali, aby je mohli zneužít ke svým propagandistickým účelům. Umělecká činnost byla ale ochromována transporty, klíčoví umělci mizeli do nenávratna…

Novela Terezínské rekviem Josefa Bora (Československý spisovatel, Praha, 1963) popisuje, jak v ghettu probíhalo nastudování Verdiho Rekviem. Tohoto nelehkého úkolu se ujal Rafael Schächter (1905-1944), dirigent a klavírista původem z rumunské židovské rodiny, který před válkou vystudoval v Brně a v Praze hru na klavír a dirigování a poté byl angažován v Divadle E. F. Buriana. Založil také vlastní soubor – Komorní operu. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava byl Schächter nucen stáhnout se z veřejného života, přesto se aktivně podílel například na organizování ilegálních koncertů v židovských bytech.

Rafael Schächter (zdroj en.wikipedia.org)

Po vzniku terezínského ghetta byl Schächter do tohoto zařízení deportován, ale ani tam se nevzdal hudby – dal dohromady sbor, složený z profesionálních i amatérských zpěváků, s nímž nastudoval Smetanovu Prodanou nevěstu, ale také Mozartovu Kouzelnou flétnu a Figarovu svatbu, Smetanovu Hubičku a další. Pracoval také s mladými pěvci a pomáhal s nazkoušením Krásova Brundibára. Verdiho Rekviem musel Schächter se svým sborem studovat natřikrát, neboť nacisté dvakrát zařadili celý stopadesátičlenný sbor do likvidačního transportu… Rekviem pak zaznělo celkem patnáctkrát, mimo jiné také před členy Mezinárodního červeného kříže (a nedlouho po tomto posledním představení byl Schächter deportován do Osvětimi, kde záhy zemřel). Verdiho skladba se pro obyvatele ghetta stala symbolem vzdoru proti věznitelům. (Na našem portálu najdete vzpomínku na jednoho z terezínských sborových zpěváků, který si v Rekviem zazpíval, přežil válku a v letošním roce zemřel – více zde).

Než si přečteme několik ukázek z knihy, povíme si stručně o jejím autorovi. Josef Bor (původním jménem Josef Bondy, 1906-1979) pocházel z Ostravy. V Brně vystudoval práva, ale pod vlivem svých zážitků z války se věnoval spíše literatuře. Byl vězněn v Terezíně, Osvětimi a Buchenwaldu a přišel o celou rodinu. Jeho nejznámějšími literárními díly jsou román Opuštěná panenka (1961), líčící osudy tří generací židovské rodiny za německé okupace, a Terezínské rekviem, které se dočkalo velkého ohlasu i v zahraničí a bylo vydáno v deseti cizích jazycích. Literárně se věnoval také židovsko- křesťanským vztahům.

A nyní už nechme „promluvit“ Terezínské rekviem:

 

„Verdiho Rekviem. Italská muzika, středověký latinský text, prastará katolická modlitba, židovští zpěváci a hudebníci z Čech, Rakouska, Německa, Holandska a Dánska, a mnozí i z Polska a Maďarska. Rekviem nastudované a dirigované bezvěrcem, Rekviem v koncentračním táboře, to je nápad!

Myšlenka skvělá, nenechala ho na pokoji, přitahovala ho stále mocněji. Co nacisti s terezínským ghettem zamýšleli a ještě zamýšlejí, nepochopil a nikdo se zdravým rozumem pochopit nemohl, ale něco se jim podařilo dokonale. Soustředili v jediném lágru největší židovské umělce z velké části Evropy. A vytvořili podmínky, které nutí člověka k hlubokému zamyšlení nad základními otázkami života a smrti.“

 

„Trpělivě, cílevědomě a se sveřepou neústupností si Schächter obstarával, co pro Rekviem potřeboval. Měl už noty, většinu hudebních nástrojů, zkušebnu i možnost výběru mezi zpěváky a hudebníky. […] Se čtyřiceti zpěváky ve sboru nevystačí, i osmdesát je málo, měl by jich mít alespoň sto dvacet. Ale prozatím by byl šťastný a spokojený, kdyby jich měl osmdesát, kde by je také najednou sehnal? Nadšených a hudebně vzdělaných amatérů bylo v Terezíně dost, musel je jen napřed postupně zapojit a vycvičit, vytvořit si velkou obec zkušených zpěváků a z nich nejlepší vybírat pro Rekviem.

Začal proto studovat Hubičku – a k dalším operám mu zcela nečekaně dopomohl sám lágrkomandant; nařídil, přísně dbalý národní prestiže, že se za každou českou skladbu musí hrát alespoň jedna německá. Dal se tedy Ralfík do studia Figarovy svatby a Kouzelné flétny. […] Chodil za jinými dirigenty, hlavně německými a rakouskými, a stále je povzbuzoval, nacvičte také operu, ale zpěváky vám nedám, musíte si je sami najít a vycvičit, pak mi je půjčíte pro Rekviem. A jeho příklad táhl. Klein začal ve škole na půdě studovat Rigoletta, Toscu a Carmen, Fischer se nesměle pokoušel o přípravu oratorií Elias a Stvoření. Vznikaly také orchestry a smyčcová kvarteta a Schächter všude pomáhal a všude vymáhal. Byla to pro něj práce úmorná, každý transport z ghetta mu umělce bral, každý transport do ghetta mu nové přivážel.“

 

„Už jdou!

Nikdo nevykřikl ta osudná slova, ani je nezašeptl. A přece je každý cítí, nějak si je uvědomí. I zde pod zemí, v hlubokém sklepě terezínských kasáren. […]

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na