Zapomenuté knižní poklady. Soběslav Jungmann: Hudba přítelkyně
Kniha, jíž její autor Soběslav Jungmann dal název Hudba přítelkyně, do našeho seriálu docela dobře zapadá – že upadne v zapomnění je totiž bohužel poměrně reálná možnost (ostatně ke mně se dostala jako vyřazená z knihovny; v antikvariátech se ale sežene). Nakladatelství, které ji v roce 1997 v Brně vydalo (Schneider – vydavatelství), už ukončilo svou činnost… Autorem není věhlasný muzikolog ani jiná celebrita (respektive o autorovi se mi tentokrát nepodařilo vypátrat zhola nic)… Zkrátka toto stopadesátistránkové dílko může velmi snadno zmizet dokonce i z polic knihoven… Byla by to ale škoda. Proč? A o čem vlastně knížka je?
Hudba přítelkyně je souborem či sbírkou citátů, básní, vyznání a vyprávění asi padesáti známých osobností ze světa kultury, vědy, ale i sportu, na téma „hudba“. Mezi citovanými najdeme básníky, spisovatele, výtvarníky, herce, lékaře, fyzikálního chemika, gymnastku… Těžko říci, podle jakého klíče autor vybíral – začíná Josefem Jungmannem, pokračuje přes Karla Havlíčka Borovského, Elišku Krásnohorskou, Petra Bezruče, Františka Bílka, Maxe Švabinského, Růženu Naskovou, Jana Masaryka, Karla Čapka, Jaroslava Heyrovského, Vítězslava Nezvala, Jana Zahradníčka a mnohé další až k Věře Čáslavské. Tato jistá „nekoncepčnost“ ovšem neubírá knize na zajímavosti a může znamenat pro čtenáře i určitou výhodu – můžeme totiž začít číst kdekoliv, listovat, přeskakovat, „vyzobávat“ si to, co nás zajímá…
Pojďme si teď přečíst alespoň několik ukázek.
Max Švabinský vzpomínal na Antonína Dvořáka:
„My jsme spolu mluvívali při portrétování, říkal jsem mu celý vývoj malířství, stručně ovšem, a on tak poslouchal! Svoji kresbu jsem nechával tam u něho v bytě a on pečlivě tu kresbu ošetřoval a říkal: ‚Dal jsem velké nařízení: Nikdo nesahat a nedívat se na to!‘“
A následujícími slovy popsal Švabinský své vjemy ze Smetanovy Libuše:
„Libuši jsem viděl hrát Maturovou a celou řadu jiných. Před několika lety bylo nějaké moje jubileum, byla výstava a tam při zahajování zpíval Zdeněk Otava k mé poctě ‚Ó, vy lípy‘. Já byl tak dojatý! Jen jsem se styděl plakat. To není obyčejná árie, kdepak, to je jedno z nejvelkolepějších uměleckých děl hudebních, která kdy byla vytvořena. A u nás obzvlášť! Musím přirovnat to k figurám výtvarným, a především k těm, kde slovanství a slovanská erotika, kde vůně se snoubí se zjevem nahé ženy, jakou vytvořil Mikoláš Aleš, v té lunetě, která je součástí Vlasti v Národním divadle. Ta figura je něco kouzelného. Ta odpovídá asi té melodii ‚Ó, vy lípy‘. Nebo Josefině od Josefa Mánesa, a nejen Josefině, nýbrž jakýmkoliv dívčím zjevům, co jich vytvořil Mánes. To jsou momenty, kde hudba, poezie, přírodní zjevy a malířství se stýkají. Takový moment je taky Noc od Michelangela, ovšem už v tom měřítku nejvyšším. Tak já vzpomínám na ‚Ó, vy lípy‘ a mezi vzpomínky, které mně zůstaly do pozdního věku, musím zařadit ‚Ó, vy lípy‘ na místo nejpřednější.“
Jan Masaryk
„Já lidem, kteří nemají rádi muziku, nedůvěřuju.“
Karla Čapka inspirovala i hudba cizokrajná (fejeton Orientální hudba z roku 1931):
„Nejsem s to vám říct o těch deskách v termínech hudební vědy; ale jako hudebník laik nacházím nevyčerpatelnou rozkoš v naslouchání těm podivným nástrojům, hlasům, stupnicím a rytmům. Japonský zpěvák svůj zpěv jaksi vytlačuje způsobem pro nás trochu nepřirozeným, kdežto čínský jej drsně vyráží a siamský vymňoukává, indický zpěvák tvoří koloratury artikulovaně, kdežto arabský v nosových a měkkých glissandech. U všech orientálců je lidský hlas traktován ornamentálně, jen Číňan křičí pateticky s dramatickou strohostí. A pak ty divné a kouzelné nástroje: hrdinný japonský šamizen, javanské zvonové gamelany a metalofony, jež opojně zvoní a vlní se jako hudební fontány, řinčivé gongy a xylofony z ostrova Bali, flétny, bubínky a kotle siamské, okouzlené zurčení rebalů a fléten arabských, lkajících hlasem skoro lidským, to jsou sladké i prudce vzrušující dojmy, někdy až trýznivě evokativní…“
Fotograf Josef Sudek měl hudbu rád od dětství:
„Byl jsem kluk, ani do školy jsem ještě nechodil, a vzpomínám na jeden divný dojem. Těsně před Vánocemi si povídala maminka s babičkou o rorátech. Nevěděl jsem, co to rachotivé slovo znamená, prý je to v kostele a nic pro mne. Byl jsem ale vždycky zvědavý a nedal jsem pokoj, až mne vzaly s sebou. Byla docela tma před ránem, šli jsme s lucernou, kostel byl docela tmavý. Kostel v Nových dvorech má kruhový půdorys, jen dvě řady lavic, na jejich kraji korouhve dechů a maličké hořící voskové sloupky. Něco zpívalo divnou melodii. Později jsem se dověděl, že to byla píseň Ejhle, Hospodin přijde. To byl velký dojem. […] A ještě na jeden dojem se pamatuju, vlastně to nebyla hudba – a přece byla. Naše zahrádka sousedila s panskou zahradou. Tam stály dva ohromné kaštany a do jejich korun se slétali ptáci. Chtěl bych se tam někdy vrátit a ten dojem si oživit, ale už to není možné, stromy byly už tehdy staré a jistě už umřely. Na vršku jednoho kaštanu vždycky začal zpívat kos, moc pěkně a silně, a ostatní ptáci hned přestali švitořit, jako by uznávali, že on to umí nejlíp, a jako by poslouchali. Teprve když skončil, začali znova. To byl první koncert sólisty, který jsem slyšel.“
Vyznání výtvarníka a amatérského flétnisty Cyrila Boudy (o jehož „hudebních záletech“ jsme si v našem seriálu před časem také četli, článek najdete zde).
„Hudba je pro mne stejnou samozřejmostí jako vzduch. Tak, jako potřebuji dýchat, stejně ke svému životu potřebuji hudbu. V hudbě jsem schopen zapomenout na každou starost, odreaguju se v ní a osvěžím. Ovšem naslouchat hudbě, to není nic proti zážitku, když si člověk sám dokáže něco zahrát. Sám si hrát, to je pro mne ovšem i perná práce…“
Nositel Nobelovy ceny Jaroslav Heyrovský byl nejen vědcem, ale také aktivním muzikantem…
„I při univerzitních studiích jej provázela hra na klavír: hrál nejen pro vlastní potěšení, ale pozornými posluchači se stávali také jeho přátelé, kteří byli hrou přímo nadšeni; nikdy od něho tento projev neočekávali, neboť se domnívali, že jeho zájmem zůstane jen studium a věda.
Stále se ve hře zdokonaloval a snažil se poznávat i teoretickou stránku hudby. Tento zájem byl tak silný, že vynechával některé přednášky svého oboru, aby mohl vyslechnout přednášky Otakara Hostinského a Zdeňka Nejedlého, z nichž si pro svou klavírní hru přinášel přesné ztvárňování tvůrčích pochodů a postupů v hudbě.
Tímto praktickým i teoretickým vzděláváním sílila jeho láska k opeře. Obětoval všechny prostředky k jejímu zhlédnutí a začal se zajímat o operní tvorbu Richarda Wagnera, jehož dramatické hudební vyjadřování na něho zvláště silně působilo. Nevynechal snad ani jediné pražské představení jeho oper a po prvním roce univerzitního studia podnikl cestu do Bayreuthu, aby byl přítomen alespoň představení Parsifala; k návštěvě ostatních oper již neměl na vstupné. Hudbu tohoto skladatele znal tak podrobně, že mu stačilo jen několik taktů k tomu, aby zazpíval příslušnou část opery.
Abychom si ještě hlouběji potvrdili tento jeho vztah, připomeňme si, že když obdržel Nobelovu cenu, oslavil udělení zájezdem na festival do Bayreuthu, kde navštívil všechna odpolední a večerní představení a účastnil se všech dopoledních odborných přednášek.“
Karel Höger o svém vztahu k hudbě
„Každému hudba pomáhá v citových problémech, udělá zlé chvíle snesitelnějšími a krásné krásnějšími. A mně pomáhá i jinak. Jinou hudbu si hraju, když se připravuji na tragickou roli, jinou volím v přestávce studia role komické. Jinou poslouchám, když si blaženě odpočívám – to nebývá často – jiná mne pohladí, když jsem unaven. Ale je těžko vystihnout, proč v té které situaci volím právě tu a ne jinou skladbu. Jiný člověk by si vybral jinou… Člověk a hudba, to je nezměrné a nezvládnutelné pole. Každý z jiné čerpá inspiraci i klid, odpočinek i vzrušení, krásu i hluboký otřes. Opět a znovu mám mučivý pocit nevyslovitelnosti a nevysvětlitelnosti.“
Mnoho různých tváří a mnoho podob může mít pro své vyznavače hudba – přítelkyně. Více si o tom přečtete v knize Soběslava Jungmanna.
Za týden na shledanou…
(pokračování)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
