Zapomenuté knižní poklady. Vladimír Lébl: Vítězslav Novák

  1. 1
  2. 2

„Na prvý pohled jsem si uvědomil, že skladba musí bouřit od začátku až do katastrofy lodi, a odtud může se teprve uklidňovat. Ovšem, byl jsem si přitom hned vědom, že to nebude nijak snadné při skladbě značně rozměrné… nejdůležitějším problémem tedy bylo udržeti skladbu v tak dlouhém napětí, aniž by unavovala hráče i posluchače. Kdo by slyšel její provedení, myslel by, že tato živelně řádící hudba vytryskla z mé hlavy jako žhavá láva z chrlící sopky. A v tom by se ovšem velice mýlil. Skladba vznikala s bezpříkladnou předtím pomalostí – někdy napsány za celý den třeba jen čtyři takty. A právě při tom bylo nejtěžším problémem udržeti tvůrčí plamen ve stále stejné temperatuře, ba naopak, ještě více jej rozpalovati až k vyvrcholení tragiky při ztroskotané lodi. Potom však byl zde ještě jiný problém; po relaxi toho napětí vybudovati nové vyvrcholení lásky při modlitbě za oběti katastrofy.“

 

Takto si Vítězslav Novák v roce 1935 stýskal v časopise Přítomnost na nezájem mocných o práci hudebních umělců (srovnejme s naší současností…):

„Chci tlumočiti zde stesk nejen svůj, nýbrž i jiných, v tomto případě hudebních umělců na zmíněný chlad mocných. Tento stesk je adresován našim vládnoucím kruhům, kde zejména pro hudební naši kulturu, hlavně současnou, není vůbec zájmu. Za 16 let naší samostatnosti nevzniklo jistě tolik děl mimořádných, aby nebylo možno věnovati jim trochu pozornosti. Je-li při takové příležitosti např. Smetanova síň naplněna do posledního místa, nepůsobí prázdná presidentská lóže právě potěšitelně ani na podiu, ani v hledišti. Stěžoval jsem si na to jednou při čaji na hradě sekčnímu šéfovi Sch. z kabinetní kanceláře, podotknuv, že samozřejmě nikdo nežádá osobní účast páně presidentovu při kdejakém koncertě a při každé divadelní premieře, ale že tam měl být alespoň při závažných událostech někým zastupován. Na námitku, jak by třeba on, člověk tak nepatrný, mohl zastupovati pana presidenta, odpověděl jsem: Což nezastupuje každý venkovský kaplánek samého Pána Boha?“

 

Vítězslav Novák jinak

„Novákovu bytost ovšem známe i v zcela jiném světle. Po období melancholického samotářství zatoužil obvykle po širokém okruhu přátel, stal se nejen vtipným společníkem, ale přímo iniciátorem šohajsky bujných zábav. Pro tyto chvíle nevázané radosti si vždy dovedl vytvořit vhodné prostředí. Zprvu to bylo okruh Mahulíkovců, pak masopustní večírky Podskalské filharmonie, kuželkářská společnost Šín, jím založený Pivní klub za starou Prahu se sídlem na Vikárce, šachový kroužek Phillidor a další. V těchto kroužcích bylo přísně zakázáno mluvit o hudbě a umění vůbec, s výjimkou hudebních žertů a Novákových epigramů.

Tento Novák byl také vášnivým sportovcem. Miloval turistiku, horolezectví, plavání, lyžaření, spolu s Richardem Veselým, Václavem Štěpánem a Jaroslavem Křičkou pravidelně jeden čas cvičil ve známém Hojerově ústavu, chodil dokonce už jako profesor konzervatoře do taneční školy Excelsior. Byl nadšen kopanou, nedělní zápasy sledoval s požitkem znalce. V tomto Novákovi nebylo zdánlivě ani stopy po zádumčivém snílkovi a samotáři…“

Vítězslav Novák (zdroj archiv)

Chcete-li se dozvědět víc o autorovi oper Zvíkovský rarášek, Karlštejn či Lucerna, baletních pantomim Signorina Gioventù a Nikotina, symfonické básně V Tatrách, Slovácké suity, klavírního cyklu Pan a mnoha dalších hudebních děl ještě předtím, než si budeme tuto mnohovrstevnatou uměleckou osobnost v příštím roce připomínat v souvislosti se sedmdesátým výročím úmrtí, určitě zapátrejte po důkladně zpracované, a přitom velmi čtivé monografii Vladimíra Lébla.

Na shledanou příští týden nad stránkami dalšího ze zapomenutých knižních pokladů!

 

(pokračování)

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na