Zpola (?) zapomenuté opery. Otevíráme téma opery české

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Česká opera. Touha a cíl generace budování Národního divadla, se všemi jejími pokusy a vítězstvími – i nezdary. Její dějiny obsahují velká jména a vynikající díla. A opakovaně se divadlům vytýká, že se jí málo věnují, dokonce i tomu divadlu, které bylo pro její pěstování přímo postaveno. Není třeba vytvářet statistiku, zběžný pohled na hrací plány malé zastoupení české opery v dnešním domácím repertoáru potvrzuje. Pokud se už nějaká v hracím plánu objeví, pak jako některé z těch děl, která se dají považovat za sázku na jistotu.
Národní divadlo v Praze v roce 1881, dřevořez podle fotografického snímku F. Fridricha (zdroj cs.wikipedia.org)

Stesky na zanedbávání české opery se ozývaly vždycky. Dnes má ale nevšímavost vůči ní jiné příčiny než například v době, kdy se vedly spory o to, kdo sleduje smetanovskou linii a kdo z ní vybočuje, kdy se přel Vítězslav Novák s Otakarem Ostrčilem a podobně. Ještě mezi válkami se objevovala nová opera v každé sezoně, pověst o ní letěla od divadla k divadlu, a pokud se novinka ukázala jako slibný repertoárový příspěvek, dočkala se několika nastudování. Dnešní repertoár se naopak skládá téměř jen z děl, která už patří k historickým. Proč se naprosté novinky objeví jen výjimečně, zablesknou se a zhasnou, ponechme tentokrát stranou.

V archivech odpočívají desítky starších oper, které historie „odepsala“, a málokdy se někdo pokusí něco z nich oprášit. Je to přinejmenším zvláštní i proto, že pro českou operu neplatí ani potíž s provozovacími právy a jejich cenou, která tak často překazí plán v případě zahraničních děl. Může se objevit problém, když se zjistí, že je materiál neúplný (nebo se nenajde vůbec), což je ale také jen důsledek toho, že se některé opery velmi dlouho nehrály.

Máme dva skladatele světového operního jména – Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů. Máme Smetanu, Dvořáka, Fibicha, Foerstera, Nováka, Ostrčila, Jeremiáše. Ale také máme Skuherského, Šebora, Rozkošného, Bendla, Kovařovice a řadu jiných, kteří sice svými operami „vývoj neposunuli“, nevytvořili trvalý příspěvek k tzv. „kmenovému repertoáru“, a přesto by stálo za to je připomenout – tak jako se vracíme ke starým knihám nebo filmům. Jistě, můžeme se ptát, kdo z mladších knihomolů čte dnes dobrovolně Němcovou, Jiráska, Beneše-Třebízského… Argumentace, že se jedná o národní poklad a je povinností ho znát, nepomůže; vždyť právě zdůrazňování povinnosti „klasikům“ – a to i těm hudebním – nejvíc ublížilo.

Občas se stane, že projeví některá dramaturgie odvahu sáhnout do repertoáru trochu hlouběji, a téměř vždycky se ukáže, že se risk vyplatil, i kdyby třeba jen jako podnět ke společenské diskusi, jako když se před třiceti lety realizovalo koncertní provedení Šeborových Templářů na Moravě, první původní české opery uvedené v Prozatímním divadle. Později takto posloužil Triptychon předsmetanovské opery v Národním divadle. Objevili se dlouho nehraní Fibich (Šárka) a Ostrčil (Kunálovy oči) v Plzni, Foersterova Eva v Liberci, Dvořákova Armida v Ostravě. Dojde i k opravdovým objevům, jako byl nedávný Fibichův Pád Arkuna v Národním divadle. Je to ale málo, už proto, že se můžeme pyšnit historií domácí opery, která je ve srovnání s dalšími menšími národy opravdu mimořádná. O tom, co se do repertoáru zařadí trvale, rozhoduje mnoho faktorů a příslovečný spravedlivý soud dějin nemusí být v tomto případě vůbec objektivní. Vždycky může nastat překvapení.

Máme deset profesionálních operních souborů, pět jich zařadilo do příští sezony po jedné české opeře. Dvě vdovy v Liberci, Nevěsta messinská v Plzni, Její pastorkyňa v Českých Budějovicích, Příhody lišky Bystroušky v Opavě, Výlety pana Broučka v historické budově Národního divadla. A také Don Hrabal Miloše Orsona Štědroně a Sternenhoch Ivana Achera na Nové scéně a dvě současná česká díla v Brně – Pravidla slušného chování Michala Nejtka v Národním divadle a Kocour v botách Jiřího Temla v Redutě. A Jakub Jan Ryba Miroslava Kubičky v Plzni.

Čili pět oper českých autorů patřících k historickému odkazu, a pět novinek. Vzhledem k celkovému počtu premiér a souborů opravdu málo. Rozhoduje obava, že by diváci na českou operu nechodili? Každý pokus začarovaný kruh prorazit potěší, Pražská konzervatoř chystá Rozkošného Černé jezero. A to je dobře, už jen proto, že naši mladí zpěváci – a to i ti nejlepší – mají problémy se zpíváním českého textu.

K historii české opery patřilo hledání vhodných námětů a libret. V polovině devatenáctého století se očekávala především národní tématika. Autorům znesnadňovaly život vágně definované pojmy „lidovosti“, „písňové melodiky“ a „původnosti“. Přísně se hlídala stejně neurčitě chápaná „ryzí českost“ v hudbě. Příkazem dne byla odolnost vůči cizím vlivům. Smetanovi se vytýkalo „wagnerovství“, další autoři se setkávali s přirovnáváním k Meyerbeerovi, později Gounodovi, Puccinimu a dalším. Posmetanovská generace před sebou měla vzor zakladatele; o zvláštní schizofrenii vývoje české opery svědčí i to, že srovnávání se Smetanou pro některé (Foerster) znamenalo pochvalu, pro jiné (Šebor) naopak nedostatek osobitosti.

Zdeněk Nejedlý vydal roku 1911 soubor svých přednášek pod názvem Česká moderní zpěvohra pro Smetanovi. Připomeňme složitou, ale důstojnou historickou cestu české posmetanovské opery z dnešního pohledu, s odstupem století – i v konfrontaci s Nejedlým a bez ohledu na „modernost“ a „nemodernost“ –, a několik zpola nebo úplně zapomenutých autorů a děl, kdoví, možná i jako podnět. V zájmu přehlednosti budeme postupovat až na výjimky chronologicky. Od roku Smetanova úmrtí 1884, který považujme za uzavření jedné vývojové etapy, do druhé světové války. Nepůjde o žádné dějiny české opery, ty jsou zachyceny přehledově i v dílčích pohledech v historických pracích, ani o profil jednotlivých divadel. Zůstanou stranou německé scény, které hrály do druhé světové války svou roli a uváděly i české opery, a vynecháme také, až na výjimky, česko-německé skladatele. Nabízíme jakýsi přehled Česká opera 1884–1939 v kritických ohlasech.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář