Zpola (?) zapomenuté opery. Otevíráme téma opery české

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Jediná opera Josefa Kličky (1855–1937) Spanilá mlynářka (premiéra 10. června 1886) na libreto J. O. Veselého a V. J. Novotného se přes „skvělý zevnější úspěch“ hrála pouze dvakrát. Byla vytvořena rovněž podle francouzské předlohy – vzor Smetanovy salonní konverzačky Dvě vdovy platil i zde. Josef Bohuslav Foerster pochválil skladatelův vkus, ušlechtilou melodiku, přirozenou harmonizaci, ale „invenci tísní ještě silně studium vzorů, jež má z části za následek hojné reminiscence. […] Nejsilnější vliv měli na skladatele zejména Smetana, Dvořák, Gounod a Thomas. Škola francouzská zdá se býti oblíbenou, v lecčem ji skladatel následoval, ne ve svůj prospěch.“ Klička psal komickou operu, ale pracuje s aparátem velké opery, tu a tam se mu do ní vloudil patos, ale příběh o nesmělém mládenci, který si netroufá vyznat lásku své vyvolené, byl vybaven obvyklými rekvizitami frašek a veseloher; vzniklo tedy dílo značně nesourodé. Daleko úspěšnější byl Klička jako autor kantát, chrámových a varhanních skladeb.

Příspěvky českých skladatelů odjinud
Novinkou sezony 1886/1887 byla opera, jejíž autor byl Čechem jen z poloviny. Ladislav Zavrtal (1849–1942) se narodil v Miláně, jeho otec, kapelník Václav Hugo Zavrtal, pocházel z Polep u Litoměřic (psali se původně Sawerthal, později také Zavertal) a za svého působení v Miláně se seznámil s Mozartovým synem Karlem. Jeho manželkou byla zpěvačka Carlotta Maironi da Ponte. Ladislav Zavrtal tedy byl napůl Ital, v letech 1881–1906 působil v Anglii. Pražské Národní divadlo uvedlo roku 1880 jeho operu Noc ve Florencii (Una notte di Firenze) a 7. listopadu 1886 operu Mirra (Myrrha): „Již Una notte di Firenze ukázala před léty, že Zavrtal k české hudbě se nezná, nýbrž vlašskou školu uznává samospasitelnou. O tom svědčí nesčíslné arie, ariosa a stretty, pochody a tance v Noci. Tentokrát studoval Zavrtal díla Verdiho, která napsal Verdi před Aidou, a také ji,“ napsal dopisovatel pod značkou Hč., pro nějž přes patrný pokrok v instrumentaci představovala Myrrha „Kapellmeistermusik“. Josef Bohuslav Foerster napsal, že „je-li pozornost libretistova převahou ku dosažení efektů obrácena, zřídka kdy vyspívá práce v libreto dobré ceny“.

Osoby opery s námětem vlastenectví nebudí sympatie, hlavní myšlenkou je otázka, zda je víc láska milenecká nebo láska k vlasti, což je v tomto případě otázka podivně položená, neboť se jedná o lásku hříšnou. „Myrrhou rozmnožena jest galerie žen, jež poslední dobou stávají se i v opeře hrdinkami, a libreto není o nic vkusnější a cennější, že vzata jest kvůli rozmanitosti tato kráska z Řecka a zanesena na trůn asyrský; monotonie a nechutnost libret poslední dobou vzbuzuje již odpor,“ a to ještě před nástupem veristů.

Ladislav Zavrtal na portrétu Jana Vilímka pro Humoristické listy v roce 1880 (zdroj cs.wikipedia.org)

Předčasně zemřelý Jindřich Hartl (1856–1900) působil od roku 1890 jako ředitel kůru v Srbsku. 27. června 1887 měla v Národním divadle premiéru jeho romanticko-komická opera Natálie. Zpráva o přijetí opery se v tisku objevila několik měsíců před premiérou, v lednu téhož roku; dnešní dlouhodobé plánování zdaleka neexistovalo. Libreto podle povídky Wolfganga A. Gerleho napsal Emanuel Züngel. „Opera svědčí, že Hartl je mnohoslibný talent lnoucí zvláště k opeře komické, […] nemá nouzi o lahodné arie, […] lehká konverzace nachází v jeho orchestru malbu příhodnou, živou a nenucenou.“ Ovšem „libreto jest práce tak chudá, dějeprázdná, že mezi chatrnými librety českými – a těch je bohužel dosti – zaujímá místo mezi předními.“ Recenzent v kostce shrnuje: „Jedná se tu o ‚vřele milovaného‘ knížete Lipinského, který zamítá lásku své sestřenky Juliany a lne něhou k Natalii, která však miluje knížecího tajemníka Felixe z Belmontu.“ Všechno vyřeší maškarní ples a dva páry k sobě najdou cestu. „Základní tato myšlenka je velmi stará, opotřebovaná, byla by však snad lepším zpracováním nabyla přece životní síly.“

Recenzent sice odhadl Hartlův talent pro komickou operu (kdyby měl k dispozici lepší libreto), on se ale zanedlouho nato pustil do zhudebnění Debory Salomona Mosenthala. Toto drama se hrálo ve třech inscenacích (1863, 1865 a 1872) v Prozatímním divadle, látka tedy byla známá. Libreto psal Hartlovi podle překladu J. J. Kolára Adolf Heyduk, skladatel však operu nedokončil. Dva roky poté se pro totéž drama jako východisko své první opery rozhodl Josef Bohuslav Foerster.

V březnu 1888 uvedlo Národní divadlo operu Harold Eduarda Nápravníka, působícího v Rusku (k němu blíže zde).

Vábení pohádky
Josef Richard Rozkošný se 18. října 1889 představil další pohádkovou operou. „Nová opera Krakonoš liší se od předešlých prací tohoto zasloužilého skladatele propracovaností. Rozkošný hoduje směru, který velikým reformátorem hudebním k netušenému byl přiveden rozkvětu, a jenž právem ovládá ledví i srdce každého dramatického skladatele doby nové. Rozkošný jest v nové své opeře opět eklektikem, který ovšem s rozvahou a ušlechtilým vkusem užívá různých osvědčených prostředků k dosažení kýženého hudebního výrazu. Jest dobře, že mezi našimi skladateli jest umělec, který nehlásá sice každým krokem nové nějaké evangelium, ale skromným vystupováním a pečlivou prací hlásí se k těm, kteří opatřují nás hudbou snadno srozumitelnou a otřepaných frází prostou,“ napsal Karel Knittl. Doufá, že Krakonoš „tvoří přechod k pracím, které náležeti budou úplně hudebnímu dramatu“. Pověsti a pohádky o Krakonošovi – Rýbrcoulovi mají mnoho variant v českém, německém a slezském písemnictví, o opeře Rübezahl kdysi uvažoval Gustav Mahler. Roku 2016 byla v Geře uvedena nově objevená opera Hanse Sommera (1837–1922) Rübezahl und der Sackpfeifer von Neisse (Krakonoš aneb Dudák z Nysy). Což se takhle pokusit o dramaturgickou konfrontaci českého a německého vidění Krakonoše?

(pokračování)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat