Konwitschneho Traviata dalším pohledem

redakce, 06.07.2014 0:00

Traviata pro karneval
(Die Presse, 3. 7. 2014, Wilhelm Sinkovicz)

Prodloužená sezona Divadla na Vídeňce. Traviata v režii Petera Konwitschneho přilákala publikum – nijak se však nepokouší Verdiho dílu dát, co mu náleží.
Ať začneme kdekoli, narazíme na překážky. Proč hraje Divadlo na Vídeňce na závěr sezony, když už jsou ostatní divadla zavřena, zrovna (a notabene silně zkrácenou) Verdiho Traviatu? O inscenace této opery není přece ve Vídni nouze. Proč, když už se přiveze do Vídně další Traviata, je to představení, které už se dávno muselo prozradit jako sbírka klišé režijního divadla německé provincie – a už se hrála ve Štýrském Hradci i v Londýně? Zatím se ale neptejme. Začněme třeba tím, co třetí vídeňská operní scéna na začátku prázdnin nabízí potěšitelného: všestranná Marlis Petersen tu má své publikum, jakožto plnokrevná zpívající herečka je ozdobou každého představení, v němž se objeví. Samozřejmě je středem zájmu také tentokrát.

Po skoro dvouhodinové jevištní kreaci bez přestávky sice nelze tvrdit, že představovala Violettu, ale jako obvykle okouzluje hereckou akcí a – i při energicky prezentovaném tvoření tónu – příjemným zpěvem. A to přesto, že s ní režisér Peter Konwitschny na téměř prázdné scéně pouze se závěsy a židlí – a nějakými knihami, ale o tom později – zachází tak hanebně, jak jen inscenátor se svou hrdinkou může zacházet.

Zpívat za všech okolností
Zpívá ve stoje na židli, při pádu z ní – jednu chvíli to snad mělo vypadat jako snaha zakrýt strach před vysokými tóny – , skrčená za zemi, nebo (právě na začátku velké árie v posledním obraze) s tváří odvrácenou od publika, kráčejíc do pozadí jeviště. Nemocná, potácející se smí tato Violetta být, avšak ani kousíček kurtizány vznešené pařížské společnosti, jen holka od vedle, která zřejmě ve zlém snu zabloudila na jakýsi karneval.

S pokračujícím večerem jsou její hosté čím dál ubožejší – Schönbergův sbor se tu krčí při zemi jako v inscenaci Macbetha po bitvě a dr. Grenvil (Igor Bakan) přichází nakonec v opilém stavu s papírovým kloboučkem, ověšený papírovými hady, aby konstatoval, že se blíží konec.

Hemží se to akcemi, které se uměly postarat o nadšené fejetonistické příspěvky v Chemnitzu, když už se nemusel jmenovat Karl-Marx-Stadt, nebo anno 1985 v Gelsenkirchenu. Zpívání v hledišti, prodírání se řadami diváků, včetně vědomých diskrepancí mezi akcí a textem (Violetta se ve třetím dějství lekne svého zavrženého milence, jako by objevila pavouka v salátu, a o minutu později se její průvodce šeptem zeptá, jestli Alfreda viděla…).

Nejvíc se inscenace od dojemného zpodobnění oněch osudů, které Verdi kdysi komponoval jako šokující aktuální drama, vzdaluje v okamžiku, kdy se Roberto Frontali jako otec Germont objeví s dítětem na ruce, které má zřejmě představovat Alfredovu sestru. Ubohé děvčátko je postrkováno sem a tam, a nakonec dokonce zfackováno, což má dovést Violettu k rozhodnutí přistoupit na počestná přání pána, který nechce být jejím tchánem.

Takto je promarněna jedna z nejpodivuhodnějších duševních proměn, které kdy byly převedeny do hudby. Tak cituplně nedokáže Petersen své „Dite alla giovane“ vůbec zazpívat, Frontali nemůže artikulovat tak jadrně a panovačně, aby rozpor mezi tuctovým příběhem, jaký tu vidíme, a tím, jaký má vlastně být vyprávěn, nezničil jakýkoli hlubší účinek.

To, že Sian Edwards u pultu Rozhlasového symfonického orchestru spíše vládne kladivem než taktovkou – a především v prvním dějství neustále o něco pokulhává za zpěváky, nečiní celou věc o nic lepší, nepomůže ani to, že mezi sólisty bylo slyšet i několik dobrých hlasů. Především baron Duphol (Ben Connor), zatímco Alfredo (Arturo Chacón-Cruz) svůj krásně zabarvený hlas přespříliš namáhá neustálým fortissimem. Hraje intelektuálního knihomola – proto ten literární koutek v dekoraci – uprostřed hordy ofrakovaných, která se se skloněnými hlavami občas proměňuje v nebezpečnou rotu. Cože se to hraje, prosím? „Traviata“ znamená „sešlá z cesty“ – potud to souhlasí.

Giuseppe Verdi:
La traviata
Hudební nastudování a dirigent: Sian Edwards
Režie: Peter Konwitschny
Scéna a kostýmy: Johannes Leiacker
Světla: Joachim Klein
Sbormistr: Erwin Ortner
Dramaturgie: Bernd Krispin
ORF Radio-Symphonieorchester Wien
Arnold Schoenberg Chor
(koprodukce Theater an der Wien Vídeň / Oper Graz / English National Opera Londýn / Staatstheater Norimberk)
Premiéra 1. července Theater an der Wien Vídeň

Violetta Valéry – Marlis Petersen
Alfredo Germont – Arturo Chacón-Cruz
Giorgio Germont – Roberto Frontali
Flora – Iwona Sakowicz
Annina – Gaia Petrone
Gastone – Andrew Owens
Barone Douphol – Ben Connor
Dottore Grenvil – Igor Bakan
Marchese d´Obigny – Giulio Mastrototaro
Giuseppe – Dejan Toshev
Commissionario – Daniel Simandl