Ondřeje Vinkláta zajímá okamžik

  1. 1
  2. 2
Ondřej Vinklát, první sólista Baletu Národního divadla, je v současné chvíli jedním z nejlepších mladých tanečníků u nás. Čím dál častěji je ale jeho jméno zmiňováno i v souvislosti s choreografií. Talentovaný mladík na sebe upozorňuje vlastní tvorbou. Se dvěma kolegy před rokem vzkřísil volné taneční uskupení DEKKADANCERS. Aktuálně připravuje také novou choreografii pro Pražský komorní balet. Ta bude mít premiéru v prosinci.
Ondřej Vinklát (foto Pavel Hejný)
Ondřej Vinklát (foto Pavel Hejný)

Divadlo je živý organismus a právě to je na něm krásné

Ondro, jsi prvním sólistou Baletu Národního divadla. Musíš být hodně vytížený. Kde si dokážeš ve svém nabitém rozvrhu najít prostor na choreografie?

Je to buď, anebo. Snažím se obojí dělat na maximum. Trávím se skupinou DEKKADANCERS spoustu času na sále po pracovní době Baletu Národního divadla, která je od 10:00 do 18:00. Tam začíná moje tvůrčí práce na sále. To po celém „upoceném“ dni v divadle není žádný med. Jsou to někdy chvíle, kdy si říkám, že to takhle nejde dělat donekonečna. Zatím to ale možné je.

Lze vůbec skloubit interpretační kariéru s choreografií? Máš na to čas?

Určitě to jde, ale jen do jisté míry. Problém je, že někdy společně s energií a tím potem, který během dne ze sebe vydřu, odchází fantazie a čistá hlava pro tvorbu. Když se ohlédnu zpět a zrekapituluji, co jsme společně s Markem Svobodníkem, Štěpánem Pecharem a tanečníky DEKKADANCERS během uplynulé sezony, navíc za plného provozu Baletu Národního divadla, odvedli za práci, mám dojem, že to snad ani není pravda. Teď mám prázdniny a s odstupem času se zdá, že je to brnkačka, a tak jedeme dál.

Tvým prvním dílem byl Červenej čudlík, choreografie, kterou jsi připravil právě se Štěpánem Pecharem, že? Co bylo dál?

Ano, to byla naše první společná choreografie. Taková „bžunda“. Se Štěpánem se mi tvoří skvěle. Máme podobné uvažování o choreografii i humor. Nemusíme si některé věci vysvětlovat, věříme si. V roce 2013 jsme v rámci večera Miniatur Národního divadla vytvořili choreografii Přesně včas, dílo inspirované časem a odcházením. Dále pak choreografii Vnuknutí pro Bohemia Balet. Takový manifest lidské svobody. A naposledy jsme vytvořili pánský duet Křehký vrh, který je inspirovaný dvojčaty a bratrstvím. Během této doby jsme také tvořili individuálně…

Zajímalo by mě, zda pak při premiérách míváš větší trému jako interpret či jako choreograf…

Když tančím, tak mám trému před začátkem premiéry. Když ale představení začne, tak je tréma pryč a užívám si každou chvilku. Pokud se mám ale na své představení dívat ze sedačky, je to zcela jiné. Musí klapnout více složek dohromady. Světla, zvuk, technika a tanečníci. Je důležité mít vše dobře připravené. Faktem je, že nikdy nevíte. Divadlo je živý organismus a to je na něm to krásné.

S. Prokofjev: Sněhová královna - Michael Corder (choreograf), Ondřej Vinklát (Káj) - foto ze zkoušky (foto Martin Divíšek)
S. Prokofjev: Sněhová královna – Michael Corder (choreograf), Ondřej Vinklát (Káj) – foto ze zkoušky – ND Praha 2016 (foto Martin Divíšek)

Nová prosincová premiéra Pražského komorního baletu představí rozdílné chápání faktoru času očima tří autorů. Čím konkrétně z tohoto obšírného tématu ses nechal inspirovat ty?

Zajímá mě okamžik. Teď. Teď je teď a teď už je minulostí. Zdá se to být prchavé, ale pokud tím budeme žít, prchavé to nebude. Díváme se do minulosti a snažíme se zjistit, co bude v budoucnu. Dost často se tím díváním ale necháme příliš strhnout a přítomnost je pak fuč. Zajímají mě také důsledky našeho chování a činů. Kam to všechno směřuje?

Prozraď mi o tvé nové choreografii něco bližšího… Je to spíše dějový či abstraktní kus? Kolik tanečníků se v ní představí? Jakou hudbu jsi použil?

Jedná se o duet muže a ženy a občas se tam proběhne jezevčík. Ještě přesně nevím, co to bude konkrétněji. Mám spíše obrazovou představu a vím, co chci choreografií říct, ale může se to také v průběhu tvorby otočit o 180 stupňů a bude to jinak, pokud tomu budu věřit. Oslovil jsem skladatele Marka Pavlíčka, který studuje skladbu na Pražské konzervatoři, aby napsal k mé nové choreografii hudbu. Hudba i choreografie tak bude vznikat zároveň.

V jaké fázi jsi nyní s přípravami?

Jsem v podstatě na začátku. Jsem rád, že se mi podařilo seznámit se s Valentinou Hejdovou, která studuje na UMPRUM, a spolupracovat s ní na scénografii. Má nápady, které mě posouvají v uvažování o prostoru, ve kterém by se choreografie měla odehrávat. Chtěl jsem, abychom společně s Markem, který píše hudbu, Valentinou, která tvoří scénu, Karlosem Šimkem, skvělým light designérem, a Pavlem Knollem, kostýmním výtvarníkem, byli tvůrčí tým lidí, kteří se vzájemně ovlivňují. Nikdy předtím jsem takhle nepracoval. Těším se také na tanečníky Pražského komorního baletu. Jsou moc dobří!

A jakou máš představu o své další kariéře? Máš nějaké profesní sny?

V září minulé sezony jsme se Štěpánem a Markem vzkřísili volné taneční uskupení DEKKADANCERS. Chtěli bychom se časem postavit na vlastní nohy a tvořit a tvořit. Je skvělé, že máme tolik výborných tanečníků za zády a podporu Baletu Národního divadla v čele s Petrem Zuskou. Bez toho by nebylo nic.

Na závěr mi prozraď, co rád děláš, když zrovna netančíš nebo nechoreografuješ…

Rád chodím společně s přítelkyní do divadla na činohru. Galerie a výstavy. Potom pivo a občas čtu. Rád také chodím do kina. Je to tak, že mám vlastně tři přítelkyně. Terezku, Národní divadlo a DEKKADANCERS. Skloubit to dohromady dá pořádnou práci. Ale to je život.

Děkuji za rozhovor.

 

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář

Reklama