Operní kukátko: Chystá se film o Myslivečkovi, Villazón znovu režíruje Vlaštovku
Rolando Villazón znovu režíruje Pucciniho Vlaštovku
Již ve čtvrtek 12. ledna 2017 bude mít v opeře v Grazu (vůbec poprvé na této scéně) premiéru opera Vlaštovka Giacoma Pucciniho. Režisérem představení, které je v závěrečné fázi zkoušek, je slavný tenorista Rolando Villazón, který tento svůj oblíbený operní titul režíroval i v Deutsche Oper Berlin roku 2015. Inscenace je upravenou verzí Villazónovy úspěšné berlínské režie, připravenou ale pro menší jeviště grazského divadla.
Slavný zpěvák, který již režíroval například ve Volksoper ve Vídni Donizettiho Poprask v opeře (2015) a Verdiho La traviatu v Baden-Badenu (2015), zdůraznil vedle obrazovosti lehčího libretního textu také určitou dekadenci námětu a posílil psychologickou motivaci hlavních jednajících postav. Za výtvarníka si vybral známého scénografa Johannese Leiackera (kostýmy pak navrhla další oceňovaná tvůrkyně Brigitte Reiffenstuel). Pod taktovkou Marca Comina (který se střídá s dirigentem Mariusem Burkertem) budou kvarteto zamilovaných zpívat Sophia Brommer (Magda), Mickael Spadaccini (Ruggero), Pavel Petrof (Prunier) a Tatjana Miyus (Lisetta).
Sopranistka Sophia Brommer zpívá v Grazu v posledních třech sezonách hlavní role – například titulní roli ve Verdiho Luise Miller, Konstanzi v Mozartově Únosu ze serailu nebo Julii v Gounodově Romeo a Julii, také Micaelu v Carmen i Popelku v novodobé operní vykopávce, Humperdinckově opeře Dornröschen. Mickaela Spadacciniho známe jako představitele malíře Cavaradossiho i z brněnské inscenace Pucciniho Tosky (recenzi jsme přinesli zde). Tatjana Miyus patří od roku 2010 k oporám grazského souboru, vytvořila zde řadu různorodých rolí pro lyrický, mladodramatický i lehčí koloraturní soprán (a mimo jiné se také střídá se Sophií Brommer jako Micaela).
Pucciniho Vlaštovka bohužel stále patří v českých zemích k velmi málo známým a jevištně podceňovaným titulům. Na tom nic nezměnila ani zdařilá ostravská inscenace z roku 2008 nebo nedávné koncertní provedení v Praze (recenzi najdete zde). Námět této opery s milostnou tematikou je sice trochu poplatný dobové sentimentalizující literatuře (pro průtahy ale došlo k premiéře až během první světové války v Monte Carlu), ale elegance i výlučnost zvoleného prostředí vybízejí tvůrce k silné vizuální složce.
Rolando Villazón bude také pokračovat v režijních aktivitách, již na jaře připraví pro düsseldorfskou operu inscenaci Donizettiho komedie Don Pasquale s premiérou v dubnu 2017.
Maida Hundeling letos naposledy v sezoně jako Tosca
Maida Hundeling, sopranistka, narozená v tuniské Bizertě, která je častým a vítaným hostem českých a moravských operních scén, 29. prosince 2016 skončila své hostování v roli Tosky ve stejnojmenné opeře Giacoma Pucciniho v Národním divadle v Brně v této sezoně (recenzi z premiéry najdete zde).
Roli slavné zpěvačky zpívala také ve Volksoper a vedle toho ztvárňuje řadu různorodých rolí italského a také německého repertoáru. Výrazně jí vyhovují dramatické role s jevištním potenciálem. Partnerem v brněnských představeních jí byl dánský tenorista Magnus Vigilius. Druhou hostující sopranistkou v roli Tosky je Iveta Jiříková. Brněnská inscenace s hudebním nastudováním Jakuba Kleckera a s režijní koncepcí Jiřího Heřmana, inspirovaná osudy slavné pěvkyně Marie Callas, vzbudila zaslouženou pozornost mezi diváky i kritiky.
Popelka – opera jedenáctileté skladatelky
Rakouská kritika se doslova rozplývá na operou Cinderella (Popelka) jedenáctileté (!) skladatelky Almy Deutscher (více o ní najdete zde). Zázračné dítě britsko-izraelského původu (narozena v únoru 2005), žijící s rodiči ve Velké Británii, patří k velkým nadějím světové hudby. A to nejen jako skladatelka, ale také jako houslistka a klavíristka. Záštitu nad provedením její již druhé opery nepřevzal nikdo jiný než slavný dirigent Zubin Mehta. První operu taktéž na anglický text napsala již ve věku sedmi let (The Sweeper of Dreams podle povídky Neila Gaimana). Druhé operní dílo zažilo blyštivou premiéru na scéně v Casino Baumgarten ve Vídni 29. prosince 2016. Všechna čtyři představení (ještě 30. prosince 2016, 4. a 5. ledna 2017) byla záhy beznadějně vyprodána.
Kritika je nadšena hudbou, která spojuje vlivy Mozarta, Rossiniho, Lehára a také Lloyda Webera s tajemným světem fantaskní země Transylvánie, kam je klasický příběh Popelky umístěn. Na libretu se podílela jak mladičká skladatelka, tak vedle dvou dalších libretistů i její otec – izraelský lingvista Guy Deutscher. V takřka tříhodinové produkci vystoupila i sama skladatelka s houslovým sólem. Na přípravě inscenace se podíleli Cathrin Chytil (umělecké vedení a dramaturgie), Dominik Am Zehnhoff-Söns (režie), Celia Sotomayor (produkce) a Vinicius Kattah (dirigent), který řídil představení Belliniho Puritánů ve Slovenském národním divadle v Bratislavě v nedávné době. Popelku ztělesňuje mladá rakouská sopranistka Theresa Krügl a Prince Theodora tenorista Lorin Wey, jeden z bývalých zázračných hlasů Wiener Sängerknaben, který po mutaci přešel do oboru lyrického tenoru. Jeho bratr je známý kontratenorista Terry Wey, který vystupoval i v Praze se souborem Collegium 1704.
Film o Josefu Myslivečkovi
Státní fond kinematografie přidělil příspěvek 23 miliónů korun životopisnému projektu o Josefu Myslivečkovi. Jedná se tedy o nejvyšší částku, která kdy byla po sametové revoluci filmovému projektu přidělena. Film s názvem Il Boemo (Čech) bude režírovat scénárista celého projektu Petr Václav.
Josef Mysliveček (1737–1781) byl jedním z nejvýznamnějších skladatelů generace před Wolfgangem Amadeem Mozartem. V Itálii si vybudoval skvělou kariéru operního komponisty, stal se společenskou celebritou stýkající se s nobilitou, mecenáši a samozřejmě i nevýznamnějšími uměleckými osobnostmi operního a hudebního světa. Ve filmu by se měly objevit jak postavy jeho žáka a přítele Wolfganga Amadea Mozarta, italské aristokracie a krále Ferdinanda Bourbonského, tak také největší operní hvězda Myslivečkovy éry, sopranistka Caterina Gabrielli, proslulá hlasová virtuózka a skandalistka evropského formátu. S Caterinou Gabrielli, přezdívanou „La Coghetta“ (její otec byl kuchař), Myslivečka spojoval nejen profesionální, ale také soukromý vztah. Zpěvačka byla i první interpretkou několika Myslivečkových oper (například Il Bellerofonte, Il trionfo di Clelia) a pro ni také skladatel komponoval svoji poslední operu Armida, která bohužel skončila bez úspěchu.
Celý filmový projekt je nyní ve stádiu castingů, které začnou na samém počátku roku 2017. Na počátku roku 2018 by se mělo začít natáčet a film by měl být do kin uveden v roce 2019. Velmi slibně vypadá nasmlouvaný tým: Štěpán Kučera (kamera), Tereza Kučerová (kostýmy), Daniel Němec (zvuk). Navíc se podařilo získat Václava Lukse a jeho soubor Collegium 1704, osvědčené interprety Myslivečkovy hudby. Scénář předpokládá natáčení v Itálii, ale také v Čechách a Německu, samozřejmě také ukázky z inscenací Myslivečkových oper v původních barokních italských divadlech. Náročnost projektu vyžaduje spojení s italskými, francouzskými a německými koproducenty, což by mělo vedle zřejmě mezinárodního obsazení zajistit i širší možnosti distribuce. Název filmu vychází z italského přídomku a přezdívky skladatele. Život Il divina Boema, jak také byl Josef Mysliveček (také vystupující v Itálii jako Giuseppe Venatorini, což je italský překlad jména Josef Mysliveček) nazýván, se stal již námětem několika uměleckých zpracování (romaneto Jakuba Arbese Il divino Boemo; povídka Karla Václava Raise: Il divino Boemo ze souboru Povídky o českých umělcích; román Sonji Špálové: Il divino Boemo, opera slepého skladatele Stanislava Sudy: Il divino Boemo). Režisér Petr Václav již natočil Zpověď zapomenutého (2015), česko-francouzský dokument, zpracovávající zejména přípravy pražského nastudování Myslivečkovy opery L’Olimpiade ve Stavovském divadle na scéně Národního divadla v roce 2013 (naši recenzi najdete zde). Výpravný filmový projekt by mohl upozornit na Myslivečkovu osobnost a jeho dílo, jež například objevila také česká mezzosopranistka Magdalena Kožená na albu Le belle immagini.
Nahrávka týdne
Metropolitan Opera New York. The Inaugural Season – Extraordinary Met Performances 1966-67. Warner Music 2016 (22 CD). Výpravný box obsahuje deset kompletních operních nahrávek z prvé sezony Metropolitní opery v budově Lincoln Center, tedy otevírací sezony v novém působišti, tehdy jedné z nejmodernějších divadelních budov světa. Deset špičkových záznamů vzniklo digitalizací a rekonstrukcí rozhlasových záznamů ze sobotních rozhlasových přenosů (mimochodem tento zvyk setrvává dodnes). Soubor nabízí vedle osmi oper základního repertoáru (Mozart, Donizetti, Verdi /3/, Strauss, Puccini /2/) také dvě opery poválečného repertoáru: Petera Grimese Benjamina Brittena, který se stal součástí světového repertoáru, a také cenný záznam zakázkové opery pro otevření newyorské sezony. Opera Antonius a Kleopatra Samuela Barbera podle stejnojmenného Shakespearova dramatu se přes velké ambice a hudební kvalitu nikdy nestala repertoárovou operou a je inscenována velmi vzácně. Ostatně opera i inscenace přinesla první americké operní scéně řadu problémů – nejen při vlastním inscenování, kdy došlo k rozporům s tvůrci, ale nakonec vznikla také závažná porucha nového technického zařízení, když došlo k přetížení točny.
Všech deset záznamů obsahuje historické výkony nejvýznamnějších pěvců druhé poloviny dvacátého století. Hvězda Metropolitní opery, sopranistka Leontyne Price, zpívá titulní roli v Aidě a je také první Kleopatrou v uvedené Barberově opeře. Další světově proslavené sopranistky vystupují ve svých nejslavnějších partech (Birgit Nilsson jako Pucciniho Turandot; Renata Scotto jako Čo-čo-san; Leonie Rysanek jako Císařovna v Straussově Ženě beze stínu; Joan Sutherland jako Donizettiho Lucia z Lammermooru; Mirella Freni jako Liù). Roberta Peters, americká koloraturní sopranistka, jejíž sláva byla spíše omezena na její domovinu, pak vystupuje jako Královna noci a Gilda ve Verdiho Rigolettovi. Montserrat Caballé nezpívá koloraturní part, ale Desdemonu ve Verdiho Otellovi. Stejně oslnivý je seznam tenoristů: Franco Corelli (Kalaf), James King (Císař v Ženě beze stínu), Jon Vickers jako fenomenální představitel Petera Grimese, James McCracken jako Otello, Nicolai Gedda jako Vévoda mantovský nebo Carlo Bergonzi jako Radames. Mezi dirigenty nalezneme nejvýznamnější osobnosti starého i nového kontinentu (Karl Böhm, Josef Krips, Francesco Molinari-Pradelli, Lamberto Gardelli, Colin Davis, dvakrát Zubin Mehta, Richard Bonynge a dvakrát americký dirigent, který odešel příliš brzy – Thomas Schippers).
Soubor je doplněn o bonusové CD s výběrem z dalších raných produkcí v Met, jako byla Ponchielliho La Gioconda, Mozartův Don Giovanni, Wagnerův Lohengrin, Pucciniho Bohéma (s mladičkou Teresou Stratas), Verdiho díla La traviata (s Annou Moffo) a Trubadúr, Straussova Elektra (s fenomenálním výkonem Birgit Nilsson) a závěr tvoří zajímavá ukázka z dalšího zakázkového díla pro Met – Levyho opery Mourning Becomes Electra (Smutek sluší Elektře) podle tragédie Eugena O’Neilla, která se také nestala součástí repertoáru ani v USA, ani v Evropě. Výpovědní hodnota souboru je obrovská, ale umělecký a posluchačský požitek ještě mnohem větší. Box je vybaven obsáhlým bookletem s řadou zajímavých informací a fotografií. Pro operní melomany je jistě velkým lákadlem, také proto, že některé nahrávky se jako celek (nebo po kompletním restaurování) objevují poprvé na oficiálním trhu. Soubor nahrávek samozřejmě vychází k uctění padesátého výročí působení souboru Metropolitní opery v novém sídle.
Operní úsměv
Slavný italský tenorista Mario Del Monaco (1915–1982), legendární představitel řady rolí italského repertoáru (i některých francouzských partů), mezi nimi také nepřekonatelného Verdiho Otella, jednou žertoval o tom, jak je těžké uspokojit nároky publika na herecké ztvárnění závěrečné scény v této Verdiho opeře: „V Itálii se bodnu, padnu na podlahu a pak se s nadlidskou silou vyškrabu na postel, políbím Desdemonu a pomalu se zhroutím a život ze mě postupně odchází. Tady v New Yorku to ale takhle dělat nemohu. Když jste v Americe mrtev, tak jste mrtev a nevstáváte. Takže tady se bodnu, padnu na postel a pomalu se sunu z postele na zem až do poslední Otellovy noty. Ale v Teatro Colon v Buenos Aires, kde mě platí dvakrát více než v Itálii nebo v New Yorku, tam umírám dvakrát.“
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
