Osobnosti české opery: nedožité devadesátiny Jana Hlavsy

10. prosince letošního roku by se dožil devadesáti let významný český tenorista, dlouholetý sólista Národního divadla v Praze - Jan Hlavsa.

Patří do slavné generace zlaté éry opery Národního divadla, jak se označuje období let od roku 1945 po konec let šedesátých. Byla to etapa jednak zvláště výrazných talentů, které se rodí vzácně (například Beno Blachut, MariaTauberová, MiladaŠubrtová, Václav Bednář, Eduard Haken, Ivo Žídek za celou řadu dalších…). Ale bylo to také období mnoha výborných dělníků jeviště. To jest těch pěvců, kteří nestáli popularitou zcela v první řadě, ale odváděli znamenitou službu Národnímu divadlu v denní oddané práci. Dívám-li se na kariéru Jana Hlavsy s odstupem času, pak musím říci: Kéž by dnes česká pěvecká škola na tolika učilištích, která má k dispozici, vychovala pár tenoristů typu Jana Hlavsy… Pěvec, narozený 10. 12. 1922 ve Vrbnu nad Lesy, obci poblíž města Louny, studoval na pražské konzervatoři (1942 – 1949) u barytonisty Jana Konstantina. Po absolutoriu konzervatoře si prožil učednický rok jako sólista v Ústí nad Labem, podstatná léta pěveckého růstu pak strávil, jako mnozí, v ostravské opeře. Tady už bylo zřejmé, že Hlavsa je výrazný talent v oboru lyrického, výškového tenoru, s velmi nosným, barevně lesklým a průrazným hlasem. Disponoval jistými, znělými výškami. Však již v roce 1952 hostoval poprvé v Praze v Národním divadle Prince ve Dvořákově Rusalce! V době, kdy alternovali v této roli Beno Blachut a Ivo Žídek, bylo ale hodně nesnadné se zde prosadit. Po osmi letech v Ostravě přešel Hlavsa do Státního divadla v Brně (1958 – 1960).

Teprve v roce 1960 je Jan Hlavsa přijat, ve svých osmatřiceti letech, do Národního divadla v Praze. Zde se ale rychle prosazuje jednak v klasickém českém repertoáru jako Smetanův Jeník, Vít, Ladislav, Lukáš, Dvořákův Jiří. Také se významně uplatňuje v tvorbě Janáčkově jako výrazný Tichon v Kátě Kabanové, Rechtor v Lišce Bystroušce, ale i Števa v Její pastorkyni.  Především se však stává důležitým “provozním” tenoristou ve světovém, zejména italském lyrickém repertoáru, kdy střídal budovy Národního, Tylova a Smetanova divadla (dnes Stavovské a Státní opera). Byl výborným Alfredem ve Verdiho Traviatě, výškově disponovaným Vévodou v Rigolettovi, Gounodovým Faustem, Offenbachovým Hoffmanem, Pucciniho Rudolfem i Pinkertonem, Čajkovského Lenským či prvním Jurijem v Čarodějce téhož autora, pamatuji ho i jako dobrého Šujského v Musorgského Borisi Godunovovi (v titulní roli na konci šedesátých let zpívali Antonín Švorc a Karel Berman). Výškový typ tenoru představoval tehdy s Janem Hlavsou v Národním divadle zejména charismatický Zdeněk Švehla, ale i Viktor Kočí a Miroslav Frydlewicz, v repertoáru děl Bedřicha Smetany jan Hlavsa často alternoval s velmi populárním Ivo Žídkem. Není proto divu, že zdánlivě nestál plně na výsluní slávy, v té úplně první linii, spíše byl provozním typem spolehlivé úrovně. Osobně si dodnes vybavím jeho hostování v plzeňské opeře v roli Vévody v Rigolettovi, jak překvapil krásně znělými a jistými výškami, které zpíval s nadhledem.

Zlatá generace Národního divadla měla ovšem jedno jediné negativum… Pěvci byli narozeni v podobné době, obvykle ve druhé dekádě dvacátého století. Společně zazářili v letech padesátých a šedesátých, ale také společně sestupovali za své zenity v letech sedmdesátých, natož osmdesátých. Bylo to i příčinou nejprve zářící zlaté garnitury Národního divadla, ale později značné krize, když společně zestárli a náhrada za tuto generaci pěvců se přetěžko hledala a nenacházela (výškový obor za Jana Hlavsu přebíral v letech sedmdesátých dodnes dobře známý Miroslav Švejda).

Jan Hlavsa postupně přecházel na charakterní a druhooborové partie (tak jak ukázal mladším kolegům již o pár let dříve legendární Beno Blachut). Zdeněk Košler jako šéf opery Národního divadla v osmdesátých letech musel být, na rozdíl od svých slavných předchůdců,  ve složité situaci. Oč víc zlatá éra zářila, o to víc pak pohasínala. Jan Hlavsa byl de facto typickým představitelem obou protipólných epoch, do penze odešel až v roce 1990 jako osmašedesátník. Jeho mladší i slavnější kolega Ivo Žídek (narozený roku 1926) již nezpíval, byl ve funkci ředitele Národního divadla.

Jan Hlavsa již v roce 1972 získal místo na Státní konzervatoři v Praze jako profesor zpěvu, tedy na té škole, která ho poslala v roce 1949 do přetěžké operní profese, ve které se ctí obstál. Je narozen ve stejném roce, jako jeho kolega, tenorista Zdeněk Jankovský. Ten se dostal do angažmá v Národním divadle ale později, až v roce 1974. Ale onu vzácnou devadesátku letos ve zdraví oslavil! Jan Hlavsa se dožil úctyhodného věku šestaosmdesáti let, když zemřel 2.března 2008. Za třicet let členství v Národním divadle odvedl velké množství cenné umělecké práce, byl výborným dělníkem jeviště. Proto připomínám tuto osobnost české opery, aby se zcela nezapomnělo, kdo nejen onu zlatou éru Národního divadla významně spoluvytvářel.

Foto archiv Národního divadla