Soňa Červená – fascinující příběh české umělkyně

První prázdninové dny roku 1957 si můžeme připomenout jako významné datum v historii českého poválečného operního divadla. Poprvé po roce 1945 se na dvou českých scénách objevila díla hudebního velikána, který až do té chvíle byl českými muzikology ocejchován jako přisluhovač nacismu a skladatel, jehož umění nasadilo na dekadentní tendence svého času, Richarda Strausse. 30. června se v Olomouci pod taktovkou tehdejšího šéfa souboru, hudebního skladatele Iši Krejčího, konala premiéra Salome a o tři dny později, 3. července, se za řízení brněnského šéfa Františka Jílka rozezněly kouzelné tóny Růžového kavalíra. A v titulní roli se tehdy skvěle prosadila mladá altistka Soňa Červená.

Prolog
Vraťme se ale o více než sto let zpět, ke kořenům. V polovině devatenáctého století byl východočeský Hradec Králové jedním z nejvýznamnějších center našeho národního obrození. Jedním z jeho předních představitelů byl podnikatel a vlastenec Václav František Červený, který založil a vybudoval továrnu na výrobu dechových hudebních nástrojů, která se stala záhy čelným závodem svého druhu v Evropě. Dějepisci nám uchovali roztomilou historku z návštěvy Františka Josefa I. na Jubilejní výstavě v Praze v roce 1891. Když císař procházel expozicí firmy Červený a synové, kterou osobně navštívil již o dvaadvacet let dříve, oslovil majitele firmy: „Těší mne, že vidím starého známého.“ Soňa Červená věnovala svému pradědečkovi milou knížku, která nese název Můj Václav; vydalo ji nakladatelství Opus Musicum.

Vnuk Václava Františka Červeného Jiří vystudoval práva a ve druhé části svého života se tomuto oboru úspěšně věnoval jako populární pražský advokát. Do historie ale vstoupil především jako jedna z nejvýraznějších osobností v dějinách české zábavy. Založil kabaret Červená sedma, jehož byl více než dvacet let přední osobností. 9. září 1925 se jemu a jeho manželce Žofii narodila dcera Soňa, kterou sudičky obdařily snad všemi dary, které zdobily už její rodiče.
Dějství první
Zrání
Rodinné prostředí, kde se v hojném počtu střídaly návštěvy předních uměleckých osobností oné doby, mělo pochopitelně mimořádný vliv na dospívající dceru. Ve spojení s vrozeným talentem vedlo k tomu, že mladá Soňa se začala cílevědomě věnovat studiu zpěvu a herectví. Zpěv nejdříve studovala u profesorky Fassati, posléze u profesora Roberta Rosnera a herectví u profesorky Lydie Wegenerové-Salmonové. Mladé talentované adeptky herectví si záhy všimli filmaři. V roce 1947 si ji režisér Slavinský obsadil do postavy dcery hlavního hrdiny, kterého hrál Jaroslav Marvan, ve filmu Poslední mohykán, natočeném podle svého času velmi populární komedie Františka Xavera Svobody Poslední muž. Záhy následovaly další filmy, jako byl Únos anebo dobová komedie Písnička za groš. Vyzvedl bych ale především Radokův film Divotvorný klobouk.

Už během svých pěveckých studií účinkovala Soňa Červená v opeře. Poprvé to bylo v šumavské Volyni při zájezdovém představení Prodané nevěsty dne 24. května 1947. Vystoupila v něm v roli Ludmily. Dirigentem představení byl Alois Klíma a inscenace se pak opakovala v několika představeních v dalších českých městech.

Významný moment v kariéře Soni Červené nadešel, když si ji pánové Voskovec a Werich ve spolupráci s dirigentem Karlem Vlachem obsadili do hlavní české role Káči v muzikálu Divotvorný hrnec, jehož premiéra se uskutečnila 6. března 1948 v Osvobozeném divadle. Soňa Červená se rázem stala jednou z nejpopulárnějších uměleckých osobností tehdejší Prahy, především pro svou skvělou interpretaci písně Jakpak je dnes u vás doma? V inscenaci se setkala s řadou dalších významných osobností, jako byli Rudolf Cortés, Ljuba Hermanová či choreograf Saša Machov. Připomeňme si, že scénu k tomuto představení navrhl Jiří Trnka. V Osvobozeném divadle účinkovala Soňa Červená rovněž v inscenaci Pěst na oko.

Po skončení činnosti Osvobozeného divadla byla inscenace Divotvorného hrnce přenesena do tehdejšího Divadla Umění lidu (nynější Hudební divadlo Karlín). Celkem Divotvorný hrnec dosáhl více než tří stovek velmi úspěšných repríz. V Karlíně potom vytvořila řadu dalších úspěšných postav, jako byla Líza v operetě Akulina sovětského autora Kovnera, kde byl jejím partnerem Vlasta Burian. S Oldřichem Novým se setkala v rolích komedií amerického autora Plukovník chce spát a v titulní postavě hry Moje žena Penelopa. V inscenaci Nebe na zemi ztvárnila postavu Catastrofy. V Karlíně měla možnost pracovat s asi nejvýznamnějším českým režisérem té doby, Jiřím Frejkou, kterého noví poúnoroví mocipáni poslali do vyhnanství v karlínském divadle.

Soňa Červená byla na vrcholu popularity. Ona sama ale toužila po opeře a s energií a elánem sobě vlastními dělala vše pro to, aby se její přání splnilo. A tak se stalo, že 7. června 1950 poprvé vystoupila na scéně „kamenného“ divadla. Bylo to v Plzni a v roli, která se poté stala doslova její rolí životní. Ztvárnila titulní roli v Bizetově Carmen v inscenaci, kterou dirigoval Vašata a režíroval Karel Berman. Dirigent Vašata nejspíše upozornil svého bratra Rudolfa, který v té době končil svou první úspěšnou sezonu v ostravské opeře, na mladou zpěvačku, a tak si v listopadu téhož roku svou Carmen zopakovala i v Ostravě. A poté už následovala další pozvání. Ukázalo se, že Soňa Červená je pro postavu vášnivé cikánky ideálně po všech stránkách disponovaná jak hlasově, tak představitelsky, a když k těmto zásadním předpokladům připočteme její vrozenou píli, koncentraci a patřičnou míru zaujetí a chuti překonávat překážky, bylo jasné, že v českých zemích se zrodila znamenitá operní pěvkyně.

V roce 1959 uvedlo Národní divadlo Carmen na hradě Lokti. Organizátoři akce slyšeli a viděli Soňu Červenou rok předtím v roli Káči. Podařilo se jim přesvědčit inscenátory, kterými byli dirigent Václav Kašlík a režisér Hanuš Thein, aby ji obsadili do titulní role opery. Přes odpor některých sólistů se jim to podařilo. Soňa Červená ale přesvědčila svým výkonem, že role jí patří právem. Patrně zde někde bylo rozhodnuto o dalším osudu umělkyně, jež se těšila nesmírné popularitě v jiném žánru.

Cesta k budoucí slávě byla ale velmi trnitá. Takzvaný Vítězný únor přinesl její rodině značnou míru perzekuce. Její matka, která byla v době okupace vězněna v koncentračním táboře Ravensbrück, zemřela v roce 1948 za záhadných okolností na Pankráci, když ji tam vyšetřovala Státní tajná bezpečnost. Soně Červené se rozpadlo manželství a ona sama se stala objektem intenzivního zájmů estébáků, kteří ji nutili ke spolupráci. Houževnatá Soňa Červená se přes všechny nástrahy a překážky prosadila. Po hostování v roli Carmen v brněnské opeře ji její tehdejší šéf Zdeněk Chalabala nabídl angažmá.

Dějství druhé
Operní začátky a první úspěchy
Soňa Červená se stává v roce 1952 sólistkou Janáčkovy opery v Brně. Ale v souboru byl tehdy mezzosopránový a altový obor silně obsazen a Zdeněk Chalabala odchází z Brna do Bratislavy. Nové vedení není nové zpěvačce příliš nakloněno, a tak je obsazována především do menších rolí typu Kate Pinkertonové v Pucciniho Madam Butterfly, Pavlíny v Čajkovského Pikové dámě, Třetí žínky v Rusalce, Maddaleny ve Verdiho Rigolettovi, Polovecké dívky v Knížeti Igorovi anebo Valji v Mejtusově Mladé gardě. Teprve postupně se začíná setkávat i se závažnými úkoly, jako byla Dorabella v Mozartově Così fan tutte, Cherubín ve Figarově svatbě, Záviš ve Smetanově Čertově stěně, Duňaša v Carské nevěstě Rimského-Korsakova nebo verdiovské role Azuceny v Trubadúru, Amneris v Aidě, paní Meg Page ve Falstaffovi. Její první janáčkovskou rolí byla Varvara v Kátě Kabanové a samozřejmě si i několikrát zazpívala a zahrála Carmen.

Do operního souboru Národního divadla si ji prosadil režisér Bohumil Hrdlička. A obsadil ji do své moderně pojaté a velmi úspěšné inscenace Figarovy svatby. Podle záznamů v archivu Národního divadla ztvárnila tuto postavu na scéně Stavovského divadla pětadvacetkrát. Ve Smetanově divadle se představila i ve své parádní roli Carmen. Na základě těchto výkonů ji chtěl šéf Opery Národního divadla Jaroslav Vogel angažovat. Proti jejímu angažování se ale postavil stranický výbor divadla, a tak z něj sešlo.
Soňa Červená se ovšem velmi úspěšně prosadila na koncertním pódiu. Velkou zásluhu na tom má dlouholetý šéf brněnského rozhlasového orchestru, v roce 1956 proměněného ve Státní filharmonii Brno, Janáčkův žák a vynikající interpret jeho děl, Břetislav Bakala. Okamžitě rozeznal šíři jejích interpretačních možností a Soňa Červená se stala ozdobou koncertů a nahrávek brněnského symfonického orchestru. Ve svých vzpomínkách, jež pod názvem Stýskání zakázáno vydalo v roce 1999 Opus Musicum o Bakalovi o své spolupráci s ní píše: „Umělecky i pěvecky vděčím Břetislavu Bakalovi za mnoho. Lačně jsem se chopila každého úkolu, který mi svěřil a snažila se předvést dílo co nejdokonaleji.“

Z jejích brněnských koncertních vystoupení připomeňme alespoň Beethovenovu Missu solemnis a Ódu na radost z IX. symfonie, Haydnovo Stvoření, Mozartův Requiem, Ostrčilovu kantátu Osiřelo dítě a samozřejmě Janáčkovu Glagolskou mši a Zápisník zmizelého, který zpívala po boku tenoristy Josefa Války za klavírního doprovodu profesora Ludvíka Kundery, otce spisovatele Milana Kundery. V Brně si také zazpívala v koncertním provedení titulní roli ze Saint-Saënsovy opery Samson a Dalila.

Velký úspěch sklízela Soňa Červená rovněž při svých pražských koncertních vystoupeních. Připomeňme alespoň některé: sopránová sóla v kantátě Alexandr Něvský Sergeje Prokofjeva a ve Vycpálkově kantátě České requiem: Smrt spasení op. 24 či Ostrčilovu kantátu Osiřelo dítě (vše pod taktovkou Karla Ančerla), koncertní provedení Mozartovy opery La clemenza di Tito (Annio), Massenetova Dona Quijota (Dulcinea) a titulní roli v Gluckově Orfeovi. V rámci Pražského jara 1958 zpívala sólo v Janáčkově Zápisníku zmizelého, tenorový part zpíval Beno Blachut a na klavír hrál Josef Páleníček a v roce 1961 altové sólo v Ódě na radost při závěrečném koncertu, jehož dirigentem byl Franz Konwitschny.

V roce 1954 získala druhou cenu na Mezinárodní pěvecké soutěži při Pražském jaru a o rok později zvítězila na Mezinárodní pěvecké soutěži ve Varšavě. Téhož roku sklidila velký úspěch při svém vystoupení v Moskvě u příležitosti Československé výstavy. Na klavír ji tehdy doprovázel Vladimír Ashkenazy.

Její výkon v roli Octaviana v Růžovém kavalírovi jí pochválil Bohumír Štědroň: „Ta vskutku dovedla představit hlavní postavu do jemných podrobností, z nichž vyzdvihujeme jako zvláštnost modulační změny hlasu, který se ve výškách krásně sceluje.“ Režisérem inscenace byl jeden z tehdejších významných německých režisérů, Felsensteinův žák a dlouholetý úspěšný intendant divadla v tehdejším Karl-Marx-Stadtu (dnes opět Chemnitz), Carl Riha. Soňa Červená dostala nabídku na angažmá do Státní opery Unter den Linden ve východní části Berlína, v níž tehdy byl uměleckým šéfem Franz Konwitschny. Zpěvačka požádala vedení Janáčkovy opery o dvouletou neplacenou dovolenou. Byla striktně odmítnuta, buď zůstane v Brně anebo musí dát výpověď. Jako vždy nekompromisní Soňa Červená se jednoznačně rozhodla pro výpověď. Jedna etapa jejího života skončila.

Dějství třetí:
Nejmladší komorní pěvkyně
První představení na novém působišti na sebe nenechalo dlouho čekat. Byla jím ještě před koncem sezony, 10. července 1958, role, která ji byla typově blízká. V Končakovně z Borodinovy opery Kníže Igor, kterou dirigoval Horst Stein, mohla uplatnit jak tmavé zabarvení svého altu, tak svůj specifický herecký výraz. Na podzim následovaly další role, šéf Konwitschny si ji obsadil do role Rossveisse ve Wagnerově Valkýře a o měsíc později následovala Olga v Čajkovského Evženu Oněginovi. V dalších operách se úspěšně vyrovnala s jinou repertoárovou polohou: ve Figarově svatbě si zopakovala Cherubína, který se stal jednou z jejích klíčových rolí. Berlínské operní fanoušky okouzlila svými výkony v Händelových operách. Byly to Dalinda v Ariodante, v níž se představila též pražskému publiku při hostování Státní opery Berlín v rámci Pražského jara 1959 a Onoria v opeře Ezio. V opeře Claudia Monteverdiho Korunovace Poppey ztvárnila titulní roli.

Z jejích další postav na jevišti opery Unter den Linden připomeňme alespoň Erdu ve Wagnerově Zlatě Rýna i v Soumraku Bohů a Kurtizánu v Dessauově Odsouzení Lukullově. V Berlíně pokračovala ve své bohaté koncertní činnosti. Setkala se zde s díly skladatele, jenž ji posléze provázel dlouhá léta, s Gustavem Mahlerem (III. symfonie, Píseň o zemi, Písně o mrtvých dětech). Velký úspěch sklidila svou interpretací písňového cyklu Pokušení sv. Antonína Wernera Egka, který byl proveden za řízení skladatele.

Úspěchy Soni Červené rychle vešly ve známost. O spolupráci projevil zájem tehdejší režisérský mág berlínské operní scény Walter Felsenstein. V jeho Komické opeře vytvořila roli Flory ve Verdiho La traviatě. kterou potom ztvárnila v řadě dalších inscenací. Felsensteina pojilo s Červenou společné úsilí po naprosto dokonalé perfektnosti výkonu.

Přišlo i pozvání z bayreuthského Zeleného vrchu. V roce 1960 si ji obsadil tehdejší vládce bayreuthské scény Wieland Wagner do postav Erdy v inscenacích Zlata Rýna a Soumraku bohů do festivalových představení. Tato představení byla prvními z řady dalších. Soňa Červená účinkovala celkem v pěti ročnících Bayreuthských letních slavností.
Vznikla ale také přímá spolupráce mezi dalšími ze zakladatelů moderní operní režie Wielanda Wagnera se zpěvačkou, kterou přerušila až Wagnerova předčasná smrt v roce 1966. O pěvecké umění Soni Červené projevil zájem i sám Herbert von Karajan. Díky jemu účinkovala v roce 1961 Soňa Červená na salzburském festivalu. Ztvárnila roli Horní královny v prvním uvedení opery Rudolfa Wagnera-Régenyho Das Bergwerk zu Falun (Důl ve Falunu) podle stejnojmenné hry Hugo von Hofmannstahla, kterou její autor napsal na námět povídky Ernsta Theodora Amadeuse Hoffmanna. Představení dirigoval Heinz Wallberg.

V březnu 1961 ztvárnila v novém nastudování titulní roli v Gluckově Orfeovi. Úspěch byl mimořádný. Soně Červené byl udělen jako tehdy nejmladší německé zpěvačce titul Komorní pěvkyně.

Soňa Červená hostuje v řadě dalších divadel v obou částech rozděleného Německa. V mnoha se představila v roli Carmen jako například v Drážďanech, Hamburku, Kolíně nad Rýnem či Dortmundu. Z téže doby pochází také nahrávka v lipském rozhlasovém studiu dirigovaná Herbertem Kegelem, kterou jsme mohli slyšet v sobotu 5. září na stanici Vltava. Zpěvačka přijímá nabídku Herberta von Karajana k angažmá ve vídeňské Státní opeře.

Věci se ale vyvíjejí jinak. 13. srpna 1961 vyrostla během noci Berlínská zeď. Soňa Červená se rozhodne pro emigraci. Na Nový rok 1962 zpívá ještě sólo v Beethovenově Deváté pod taktovkou Václava Neumanna, ale 4. ledna, v poslední možné chvíli, se jí podařit odejít do západního sektoru Berlína. Rychle následuje nabídka k angažmá do Deutsche Oper, která působí v Západním Berlíně. Soňa Červená ruší svůj příslib angažmá ve Vídni a stává se sólistkou západoberlínské opery. Už 4. února 1962 zpívá ve svém novém působišti v premiéře Verdiho Maškarního plesu roli Ulriky. V rychlém sledu následují Amneris v Aidě a Carmen, tentokráte je jejím partnerem James King a dirigentem představení Serge Baudo.

Dějství čtvrté
Hvězdou na dvou kontinentech
Zpěvaččino štěstí zkalí smrt jejího milovaného otce 6. května 1962, ona sama ale definitivně zaujímá místo, které jí zákonitě patří. Její neuvěřitelné pracovní zaujetí, energie, elán a pracovní disciplína jí umožňují, že zpívá mnohdy téměř současně na místech od sebe značně vzdálených. Stala se ozdobou operních scén Evropy i Ameriky. Mnichovský kritik Kurt Schumann napsal po jejím představení Carmen v bavorské metropoli v roce 1963, že: „V pojetí její Carmen jsou okamžiky, které zapíší Soňu Červenou do divadelních dějin této opery.“ Ve stejné době slaví v Carmen úspěch i ve Vídni, kde je v představení, jež diriguje Georges Prêtre jejím partnerem Dimiter Uzunov. Znovu vystupuje v Bayreuthu, kde jejími partnerkami v roli Klingsorových Květinek v Parsifalovi jsou mimo jiné například Gundula Janowitz a Anja Silja. S Anjou Siljou pojilo Soňu Červenou pevné přátelství a společně účinkují v mnoha inscenacích. Ve Wiesbadenu byl například jejím partnerem v roli Dona José tehdy už pětašedesátiletý skvělý tenorista třicátých až padesátých let, dánský tenorista Helge Rosvaenge. Svůj bayreuthský repertoár si později rozšiřuje i o Rossweisse ve Valkýře, kterou dirigoval Karl Böhm. V této roli se představí v roce 1968 mimo jiné i divákům v milánské La Scale. Po létech prožije milé setkání s Ludmilou Dvořákovou, která tam zpívala Brünnhildu. Na jaře téhož roku zpívá v Mnichově pod taktovkou Rafaela Kubelíka na koncertě místních filharmoniků, kterým v té době veleúspěšně šéfoval, altové sólo ve Stabat Mater polského autora Karola Szymanowského.

Soňa Červená poprvé cestuje za oceán. S operou v San Franciscu pak spolupracuje až do roku 1980. Jejím prvním představením v krásném kalifornském městě byla v září 1962, jak jinak, Carmen (dirigoval János Ferencsik, Dona José zpíval Mario Del Monaco).
Následovala Markýza v Donizettiho Dceři pluku, kde prokázala své výsostné komediální schopnosti. Představila se rovněž ve dvou verdiovských rolích, v paní Quickly ve Falstaffovi a v Azuceně v Trubadúrovi, kterého dirigoval Francesco Molinari Pradelli. Její první sanfranciská sezona obsahovala ještě roli Matky Goose ve Stravinského Životě prostopášníka. Všechny zmíněné opery zpívala Soňa Červená v originále, což tehdy nebylo zdaleka běžné. Vzhledem k jejím značným jazykovým znalostem a perfekcionalismu v jakékoli činnosti, byl výsledek vždy výborný. Později, když i Janáčkovy opery začaly být uváděny v češtině, působila obvykle jako velmi důsledná, svědomitá, ale také chápavá učitelka svých kolegů, kterým náš jazyk často činil potíže.

Svůj wagnerovský repertoár si doplnila Brangänou v Tristanovi a Isoldě v Ženevě. Představení režíroval Wieland Wagner, Tristana zpíval Wolfgang Windgassen, Isoldu Anja Silja. V roce 1963 ji čekal festival ve skotském Glyndebourne a role Clairon ve Straussově Capricciu. Při druhém pobytu v San Franciscu dokázala mimo jiné, že není velkých a malých rolí, tím, jak suverénně se vypořádala s drobnější úlohou Berty v Rossiniho Lazebníkovi sevillském.

V roce 1964 mění Soňa Červená Berlín za Frankfurt. Do Carmen si ji tam obsadil režisér Bohumil Hrdlička, který se jí – než ho rovněž potkal osud emigranta – kdysi snažil prosadit do Národního divadla. Její výkon vysoce ohodnotil čelný německý kritik Wolf-Eberhard von Lewinski v prestižním deníku Die Welt: „Zde upoutával každý odstín, zde působila Carmen jako femme fatale s ničím neporovnatelnou přesností a sugescí ve zpěvu i ve hře“ a münsterský kritik W. J. Herbort ji ohodnotil jako velkou herečku a vynikající pěvkyni, která se ovládá až do konečku prstů a koutku očí.

Svou první frankfurtskou sezonu zahájila Azucenou v Trubadúru pod taktovkou Lovro von Matačiće a dvěma operními novinkami, kterými byla Dáma skřítek od Gerharda Wimbergera a Malíř Mathis Paula Hindemitha v režii Otto Schenka. Následovala postava, která se stala další z ikon, jež provázely dráhu Soni Červené jako operní sólistky, a která současně dobře dokumentuje postupný přesun jejího interpretačního zájmu k opeře dvacátého století – Klytaimnestra ve Straussově Elektře.

Následující čtvrtstoletí je prudký sled střídajících se rolí, štací, interpretů, s nimiž se Soňa Červená své cestě setkávala. Jenom je vyjmenovat je zcela mimo možnosti tohoto článku. Omezme se proto jen na některé, dle našeho soudu nejdůležitější střípky a u ostatních se jubilantce i všem ostatním omluvme za to, že jsme je opomenuli.

Jednou z nejvýraznějších rolí Soni Červené byla Hraběnka von Geschwitz v Bergově Lulu, kterou nejdříve ztvárnila v září 1965 v San Franciscu. Na přelomu let 1965-1966 studoval tuto operu ve Stuttgartu Wieland Wagner s Anjou Siljou v titulní roli. Soňa Červená si svůj úspěch zopakovala. Postava Hraběnky von Geschwitz se stala jednou z profilových rolí Soni Červené. Vystoupila v ní na řadě prestižních scén (festival ve skotském Edinburghu, Amsterdam, Brusel, Vídeň a další).

Přesně ve stejné době připravoval další z jejích “osudových” režisérů Bohumil Hrdlička ve Frankfurtu premiéru Šostakovičova Nosu. Tak se stalo, že pěvkyně prakticky denně přejížděla mezi Frankfurtem a Stuttgartem. Úspěch se dostavil v obou případech. Krátce na to nastudoval Wieland Wagner s dirigentem Pierrem Boulezem ve Frankfurtu Bergova Vojcka. Hlavní ženskou roli Marie ztvárnila Anja Silja a Soňa Červená byla představitelkou role Margaret. Několik měsíců po premiéře jeden ze zakladatelů moderní operní režie Wieland Wagner podlehl ve věku čtyřiceti devíti let zákeřné chorobě.

Alespoň telegraficky zmiňme několik dalších rolí z té doby jako byla Begbick ve Weillově a Brechtově Vzestupu a pádu města Mahagonny, Florence Pike v Brittenově Albertu Herringovi v zámeckém divadle ve Schwetzingen, postava paní Claiborne, v níž vystoupila v San Franciscu, v opeře amerického skladatele Schullera The Visitation inspirované Kafkovým Procesem, rozkošná Marta v Gounodově Faustovi a Markétce po boku Mefista v podání Nikolaje Gjaurova, hraběnka v Čajkovského Pikové dámě, Herodias ve Straussově Salome, kterou si poprvé zazpívala po boku Anji Silji v titulní roli v barcelonském Teatro Liceo.

Přišly role janáčkovské, nejdříve to byla Stařenka v Její pastorkyni, kterou v San Franciscu dirigoval Bohumil Gregor. Následovala Kabanicha v Kátě Kabanové, kterou poprvé ztělesnila na festivalu v irském Wexfordu v roce 1972. Představení dirigoval v Irsku působící Albert Rosen a účinkovali v něm i Ivo Žídek a tehdy ostravský basista Jan Kyzlink. Ve Wexfordu vystoupila i o rok později v postavě Babičky v Prokofjevově Hráči. Představení opět dirigoval Albert Rosen, který v roce 1957 dirigoval československou premiéru této opery v Plzni.

S Prokofjevovými operami se setkala Soňa Červená ještě dvakrát. Především to bylo v roli Věštkyně v Ohnivém andělu, v níž se představila i na festivalu v Edinburghu jako Clarissa v Lásce ke třem pomerančům. Z wagnerovských rolí to byly Fricka v Zlatě Rýna i ve Valkýře, z rolí v operách Richarda Strausse hraběnka Adelaida v Arabelle.

Ve Frankfurtu slavila triumf v postavě Kabanichy v inscenaci, která byla dílem prvního německého “oskarového” režiséra Volkera Schlöndorffa, který vzácnou sošku obdržel za svůj film Plechový bubínek podle románu Günthera Grasse.

Významné místo měly v repertoáru Soni Červené opery Hanse Wernera Henzeho. Roli Caroliny v jeho Elegii za mladé milence, kterou považuje za jednu z nejobtížnějších ze všech, s nimiž se kdy setkala, vytvořila ve dvanácti inscenacích na scénách německých a britských divadel. V Malém lordovi byla představitelkou role baronky Grünwiesel a v opeře La Cubana hrála a zpívala titulní roli.

V tomto představení viděla Soňu Červenou šéfka wuppertalského tanečního souboru, v té době už proslulá autorka moderních pohybových kompozicí, Pina Bausch. Zpěvačka ji velice zaujala a Pina Bausch ji angažovala pro svůj projekt na téma Macbeth, který připravovala pro divadlo v Bochumi, vedené tehdy slavným režisérem Peterem Zadekem. Soňa Červená pozvání přijala a spolupráce s Pinou Bausch, s níž si velmi porozuměla, měla pro ni zásadní vliv. Výrazně přispěla k jejímu rozhodnutí, že se bude věnovat modernímu divadelnímu projevu.

Připomeňme alespoň některé z jejích postav v soudobých operách, které ztělesnila na různých scénách v různých obdobích své kariéry. V Životě prostopášníka Igora Stravinského zazářila v postavě Baby Turkyně, výborně se vypořádala s mimořádně náročnou postavou Matky v opeře italského autora Luigi Nona Al gran sole carico d’amore. K jejím výtečným rolím patřila také Madam Flora v opeře Gian Carla Menottiho Medium stejně jako Helena Alvingová v operní adaptaci Ibsenových Strašidel, jejichž autorem je italsko-norský komponista Antonio Bibalo.

Na druhé straně uměla výborně zužitkovat své zkušenosti z mládí, což prokázala ve znamenité postavě Prince Orlofského, kterou vytvořila v desítkách repríz Straussova Netopýra na řadě scén a ve velmi úspěšném představení Monsieur Beaujolais, což byl večer složený ze tří operních aktovek Jacquese Offenbacha. Inscenace byla dílem režiséra Jürgena Tamchina z Hamburku a svým způsobem nasměrovala další osudy Soni Červené, která v roce 1985 oslavila své šedesátiny. Oslavila je skvělým písňovým pořadem, který si sama sestavila pod názvem Zwischen Stühlen singen (Zpívání mezi židlemi).

Město Frankfurt ocenilo velké zásluhy Soni Červené a v roce 1987 jí byl podruhé udělen titul Komorní pěvkyně. Úspěšná umělecká kariéra Soni Červené se ale ani zdaleka neuzavřela.

Dějství páté
Osudové návraty
Po úspěšné premiéře Monsieura Beaujolais přišlo pozvání z hansovního města Hamburku. Ozval se ředitel proslaveného Divadla Thalia Jürgen Flimm a nabídl ji spolupráci. Režisér Tamchina si ji obsadil do role Chůvy ve svém představení Shakespearova Romea a Julie. Soňa Červená nabídku přijala a výsledek byl fantastický. Její Chůva byla bonbonkem na výtečném dortu inscenace. A tak po ukončení pěvecké kariéry ji čekala nová výzva.

Chůva z Romea a Júlie ji otevřela naplno dveře do Divadla Thalia, kde v té době tvořil své skvělé hudebně dramatické produkce Robert Wilson. Wilson si ji nejdříve obsadil titulu Black Rider (Černý jezdec), k němuž hudbu vytvořil Tom Waits. Jednalo se o moderní adaptaci staré legendy o čarostřelci. Inscenace byla triumfálně přijata a velký podíl na úspěchu měla Soňa Červená. Ukázalo se, že je s Wilsonem naladěná na velmi podobnou strunu. Účinkovala v dalších třech Wilsonových inscenacích, kterými byly Waitsův muzikál Alice na námět populární prózy Lewise Carolla a projekty, které vytvořil s Lou Reedem (Time Rocker a Poetry). Inscenace byly uváděny po celém světě a se Soňou Červenou se diváci mohli setkat opravdu na všech kontinentech.
Po pádu Berlínské zdi a sametové revoluci bylo jasné, že dříve nebo později dojde k tomu, že Soňa Červená se dříve nebo později vrátí do své vlasti. Nejdříve se vrátila vlastně jako autorka skvělé autobiografie Stýskání zakázáno, kterou vydal Opus Musicum v roce 1999 a v roce 2014 vyšlo již třetí její vydání. Iniciátorem jejího skutečného uměleckého návratu byl Robert Wilson, který si ji obsadil ve své inscenace Janáčkovy opery Osud, která měla premiéru v roce 2002 do přepsané role Fatum.Krátce na to se ozvalo město jejích předků. Tehdejší umělecký šéf Klicperova divadla Hradec Králové Vladimír Morávek si ji obsadil do titulní role Dürenmattovy Návštěvy staré dámy. Úspěch byl jednoznačný a inscenaci mohli vidět i diváci v Paříži. Město Hradec Králové udělilo Soně Červené čestné občanství a Herecká asociace ji v roce 2004 ocenila Cenou Thálie.

Vitalita, elán, energie a nadšení způsobily, že Soňa Červená se plně zapojila do uměleckého dění v Česku. Mimořádně významná je její spolupráce s hudebním skladatelem Alešem Březinou (inscenace Toufar, Zítra se bude). S mimořádným hlasem se setkala její Emilie Marty v Čapkově Věci Makropulos, do níž si ji obsadil Robert Wilson.

Je spolutvůrkyní Wilsonova velkolepého koprodukčního projektu 1914, v němž hraje hlavní roli, bohatá je její činnost koncertní. Zmiňme se alespoň o její interpretaci melodramatu Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilkeho od skladatele Viktora Ullmanna, oběti holocaustu. S osobností Soni Červené se můžeme setkat ve filmu i v televizi.

V roce 2011 Soně Červené udělil ministr kultury medaili Artis Bohemiae Amicis, v roce 2013 prezident republiky medaili Za zásluhy. Je stále stejně plná mladého elánu jako v dobách, kdy rozdávala radost svou interpretací písně Jakpak je dnes u nás doma? A dává nám najevo, že bychom si měli uvědomit, že přes všechny problémy je u nás dobře, když si zakážeme stýskat.

Foto archiv, Hana Smejkalová