Verdiho Requiem zakončilo sezónu FOK

25.6.2010 11:20 Pavel Šimáček

Jako program závěrečného koncertu sezóny Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK vybrala dramaturgie velkolepé Verdiho Requiem. Hrálo se 23. a 24. června, navštívil jsem druhý koncert.

Šéfdirigenta orchestru Jiřího Kouta již jako dirigenta této Verdiho skladby v Praze známe, v roce 2004 ji nastudoval pro scénické uvedení v Národním divadle. K tehdejší inscenaci uvedl : „Celá myšlenka Verdiho Requiem (je) : ,… a převeď nás od smrti k životu.´ Osvoboď nás. Pomoz nám v tom srabu, ve kterém žijeme. To je dnes také ještě velice aktuální… K Verdiho Requiem je možné přistupovat tradičním způsobem – poslechnout si koncert a jít smutný a dojatý domů. Ale já bych si přál, aby lidé šli domů posíleni.“ Na otázku, v jakých barvách cítí inscenaci, Jiří Kout tehdy odpověděl: „Rozhodně ne v černé…“ a dále uvedl: „Já osobně vyžaduji od zpěváků detailní znalost textu. Musí přesně vědět, co znamenají slova, která zpívají…“ (uveřejněno v programu k inscenaci Národního divadla, dále např. v rozhovoru pro Hudební rozhledy č.4/2004). Od té doby prodělal Jiří Kout těžkou nemoc (nejen o ní hovořil v rozhovoru, který najdete zde) a všechny myšlenky díla, o kterých tenkrát hovořil, jako by vystoupily na povrch s ještě větší intenzitou.

Koutovo provedení Requiem se v první řadě vyznačovalo důkladnou prací s dynamikou: pianissimové pasáže Introitus ostře kontrastovaly s Dies irae, až mrazivé byly části Confutatis – Oro supplex tvořící přechod k opakování Dies Irae. Jako by se tu přela duše s tělem, život se smrtí: „v popel hroutí se mé srdce, rač smrt dobrou poskytnouti“ a potom vpád celého orchestru a sboru: „Slzavým dnem bude ten, o němž viník k Soudu vstane…“ Orchestr podal naprosto špičkový výkon na světové úrovni, stejně jako Pražský filharmonický sbor (sbormistr Lukáš Vasilek). Ten dostal – a využil – příležitost ve dvojsboru Sanctus nebo v závěru, kdy a capella zpívá se sopránovým sólem. To byl skutečně nezapomenutelný zážitek – po monumentálním závěru přišel projasněný a zklidněný závěr, vysvobození. Pan šéfdirigent do provedení Requiem vložil obrovské množství energie, po skončení bylo vidět, jak jej výkon vyčerpal – však jeho práci ocenilo mimořádně bouřlivým potleskem nejen obecenstvo nabité Smetanovy síně, ale i sbor a orchestr.

K vynikající úrovni večera přispěli i mimořádně kvalitní sólisté. Soprán Luby Orgonasové byl poněkud tmavší, než jak ho znám, ale výšky (např. v Salva me) byly zářivé, nádherný byl již zmiňovaný závěr Libera me. Její hlas se navíc příjemně pojil (duet Recordare) s mezzosopránem Eleny Zhidkové. Ten je naopak světlejší, ohebný, taktéž se spolehlivými výškami a krásnou barvou. Za tenoristu Roberta Saccu na poslední chvíli zaskočil Ital Valter Borin, který však má s Requiem již bohatší zkušenosti. Part zazpíval spolehlivě, a i když u Requiem někdy bývá zdůrazňována jeho „opernost“, od čistě operního projevu se oprostil. Zvučný hlas Maurizia Muraradodal basovému partu náležitou hrozivost. Porozumění pro text bylo u účinkujících patrné např. v tercetu Quid sum („Co mám, běda, promluviti? Kdo mi býti má obhájce, když i dobrý cítí hrůzu.), z níž byl jasně patrný onen tzv. citový vklad, nebo z kvartetu v Offertoriu, kde se navíc jejich hlasy krásně proplétaly.

Závěrečná pochvala a dvě malé opravy směřují k programu. Paní Vlasta Reittererová napsala obsáhlé a přitom velmi čtivé a informacemi nabité pojednání , mne zejména potěšily méně známé informace o prvním pražském provedení v roce 1876. To datuje na 17. ledna 1876, encyklopedie Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. Století však na několika místech uvádí 27. ledna. Sopránové sólo tehdy zpívala tehdejší pražská hvězda Marie von Steinitz – Moser. Autorka tvrdí, že k angažování této zpěvačky do Bayreuthu nedošlo, protože po sňatku ukončila kariéru. Zřejmě zde vychází z encyklopedie Grosses Sängerlexikon, kde je tato nesprávná informace uvedena. Marie von Moser se ale za Eduarda Ritter von Steinitze provdala již v roce 1868 a její kariéra se tehdy teprve rozbíhala. Až po té se dostala do Prahy a k účasti na Bayreuthských slavnostních hrách nedošlo právě kvůli angažmá v Praze. Na tento – a mnoho jiných – omylů v Sängerlexikonu upozornila Jitka Ludvová v recenzi této knihy v roce 2003, vyplývá to i z článku o této zpěvačce, který naleznete zde.

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK
Luba Orgonasova – soprán
Elena Zhidkova – mezzosoprán
Valter Borin – tenor
Maurizio Muraro – bas
Pražský filharmonický sbor
Sbormistr: Lukáš Vasilek
Smetanova síň Obecního domu 24. června 2010

Program:
Giuseppe Verdi: Messa da Requiem

www.fok.cz

Související články

Komentáře: 2

Anonymous dne 25.6.2010 v 12:44

Byl jsem na Requiem o den dřív a zřejmě jsem slyšel úplně jiný koncert…
Všichni čtyři sólisté byli zklamáním, snad jen ruská mezzosopranistka bude jednou dobrá zpěvačka, až na koncertě nebude číst noty a pokusí se vyjádřit v projevu něco z textu, který zpívá. Tenorův výkon byl téměř ostudný, paní Orgonášová měla hezké piáno, ale bylo to piano neustálé…Basista měl nejlepší herecký projev. FOK nehrál špatně ale ani dirigentovi formátu Jiřího Kouta se nepodařilo ho ztlumit tak, aby občas sbor nehrál zbytečnou roli němého statisty…

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Jana B. dne 25.6.2010 v 12:57

Já se tedy bohužel nedostala ani na jeden den, ale moje dlouholetá zkušenost je taková, že ve Smetance je velmi, velmi ošidná akustika. Často se mi stává, že když se s přáteli bavíme o pauze, každý to slyšel jinak. Jana B.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.