Verdiho Requiem zakončilo sezónu FOK
Jako program závěrečného koncertu sezóny Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK vybrala dramaturgie velkolepé Verdiho Requiem. Hrálo se 23. a 24. června, navštívil jsem druhý koncert.
Šéfdirigenta orchestru Jiřího Kouta již jako dirigenta této Verdiho skladby v Praze známe, v roce 2004 ji nastudoval pro scénické uvedení v Národním divadle. K tehdejší inscenaci uvedl : „Celá myšlenka Verdiho Requiem (je) : ,… a převeď nás od smrti k životu.´ Osvoboď nás. Pomoz nám v tom srabu, ve kterém žijeme. To je dnes také ještě velice aktuální… K Verdiho Requiem je možné přistupovat tradičním způsobem – poslechnout si koncert a jít smutný a dojatý domů. Ale já bych si přál, aby lidé šli domů posíleni.“ Na otázku, v jakých barvách cítí inscenaci, Jiří Kout tehdy odpověděl: „Rozhodně ne v černé…“ a dále uvedl: „Já osobně vyžaduji od zpěváků detailní znalost textu. Musí přesně vědět, co znamenají slova, která zpívají…“ (uveřejněno v programu k inscenaci Národního divadla, dále např. v rozhovoru pro Hudební rozhledy č.4/2004). Od té doby prodělal Jiří Kout těžkou nemoc (nejen o ní hovořil v rozhovoru, který najdete zde) a všechny myšlenky díla, o kterých tenkrát hovořil, jako by vystoupily na povrch s ještě větší intenzitou.
Koutovo provedení Requiem se v první řadě vyznačovalo důkladnou prací s dynamikou: pianissimové pasáže Introitus ostře kontrastovaly s Dies irae, až mrazivé byly části Confutatis – Oro supplex tvořící přechod k opakování Dies Irae. Jako by se tu přela duše s tělem, život se smrtí: „v popel hroutí se mé srdce, rač smrt dobrou poskytnouti“ a potom vpád celého orchestru a sboru: „Slzavým dnem bude ten, o němž viník k Soudu vstane…“ Orchestr podal naprosto špičkový výkon na světové úrovni, stejně jako Pražský filharmonický sbor (sbormistr Lukáš Vasilek). Ten dostal – a využil – příležitost ve dvojsboru Sanctus nebo v závěru, kdy a capella zpívá se sopránovým sólem. To byl skutečně nezapomenutelný zážitek – po monumentálním závěru přišel projasněný a zklidněný závěr, vysvobození. Pan šéfdirigent do provedení Requiem vložil obrovské množství energie, po skončení bylo vidět, jak jej výkon vyčerpal – však jeho práci ocenilo mimořádně bouřlivým potleskem nejen obecenstvo nabité Smetanovy síně, ale i sbor a orchestr.
K vynikající úrovni večera přispěli i mimořádně kvalitní sólisté. Soprán Luby Orgonasové byl poněkud tmavší, než jak ho znám, ale výšky (např. v Salva me) byly zářivé, nádherný byl již zmiňovaný závěr Libera me. Její hlas se navíc příjemně pojil (duet Recordare) s mezzosopránem Eleny Zhidkové. Ten je naopak světlejší, ohebný, taktéž se spolehlivými výškami a krásnou barvou. Za tenoristu Roberta Saccu na poslední chvíli zaskočil Ital Valter Borin, který však má s Requiem již bohatší zkušenosti. Part zazpíval spolehlivě, a i když u Requiem někdy bývá zdůrazňována jeho „opernost“, od čistě operního projevu se oprostil. Zvučný hlas Maurizia Muraradodal basovému partu náležitou hrozivost. Porozumění pro text bylo u účinkujících patrné např. v tercetu Quid sum („Co mám, běda, promluviti? Kdo mi býti má obhájce, když i dobrý cítí hrůzu.), z níž byl jasně patrný onen tzv. citový vklad, nebo z kvartetu v Offertoriu, kde se navíc jejich hlasy krásně proplétaly.
Závěrečná pochvala a dvě malé opravy směřují k programu. Paní Vlasta Reittererová napsala obsáhlé a přitom velmi čtivé a informacemi nabité pojednání , mne zejména potěšily méně známé informace o prvním pražském provedení v roce 1876. To datuje na 17. ledna 1876, encyklopedie Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. Století však na několika místech uvádí 27. ledna. Sopránové sólo tehdy zpívala tehdejší pražská hvězda Marie von Steinitz – Moser. Autorka tvrdí, že k angažování této zpěvačky do Bayreuthu nedošlo, protože po sňatku ukončila kariéru. Zřejmě zde vychází z encyklopedie Grosses Sängerlexikon, kde je tato nesprávná informace uvedena. Marie von Moser se ale za Eduarda Ritter von Steinitze provdala již v roce 1868 a její kariéra se tehdy teprve rozbíhala. Až po té se dostala do Prahy a k účasti na Bayreuthských slavnostních hrách nedošlo právě kvůli angažmá v Praze. Na tento – a mnoho jiných – omylů v Sängerlexikonu upozornila Jitka Ludvová v recenzi této knihy v roce 2003, vyplývá to i z článku o této zpěvačce, který naleznete zde.
Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK
Luba Orgonasova – soprán
Elena Zhidkova – mezzosoprán
Valter Borin – tenor
Maurizio Muraro – bas
Pražský filharmonický sbor
Sbormistr: Lukáš Vasilek
Smetanova síň Obecního domu 24. června 2010
Program:
Giuseppe Verdi: Messa da Requiem
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
