Znám jednu historii krásnou o tom, že žil kdysi mladý postilión

Osobnosti české opery
K padesátému výročí předčasného úmrtí tenoristy Antonína Votavy

V padesátých letech minulého století byl stále nejrychlejším informátorem veřejnosti, alespoň u nás, rozhlas. Televize se teprve chystala na svůj útok a na mnoha místech byla ještě nedostupná. Velké oblibě se tehdy těšily kulturní programy, divadelní hry pro dospělé i pro děti a relativně značnou popularitu si díky neúnavné propagátorce hudby, především opery, získaly pořady redaktorky Anny Hostomské, její pravidelná týdenní setkání s operou.

V nich paní Hostomská svým charakteristickým způsobem usilovala o to, aby opera vstoupila do povědomí mnohých, pro něž byla do té doby neznámou oblastí, a výtečně se jí to dařilo. A posluchači měli množnost seznámit se s hlasy pěvkyň a pěvců, a to nejen těch, kteří byli na výsluní popularity v dobách, kdy pojem „celebrita“ ještě nikdo neznal a nepoužíval. Byly takové doby. Nejsem staromilec a rozhodně nikdo soudný nechce, aby se tyto doby vrátily. Bez některých novinek, které přinesly roky pozdější, bychom se ale jistě klidně obešli.

Mezi hlasy, které bylo poměrně často slýchat, byl jeden tenor charakteristického témbru, zvučný, nádherně melodický, lehce zapamatovatelný, tvárný, lyrický hlas. Dodnes mi zní v uších, s jakou radostí si prozpěvoval o tom, že „zná jednu historii krásnou o tom, že žil kdysi mladý postilión“. Ten zpěvák se jmenoval Antonín Votava a v těchto dnech si připomínáme padesáté výročí jeho předčasného úmrtí.

Antonín Votava se narodil 5. května 1909 v Praze. Jeho cesta k opeře nebyla, jako v oněch dobách u řady jeho kolegů, přímá. Vyučil se číšníkem, tuto profesi také vykonával a rád zpíval.

Na rozdíl od popěvku hrdiny Adamovy opery Postilion z Lonjumeau, o němž jsme se zmínili, si ho sice nevšiml sám pan král, ale ve třiadvaceti letech se stal posluchačem zpěvu na Pražské konzervatoři, kde o pár let později u známého pedagoga, profesora Ladislava Kadeřábka také absolvoval. Den před svými devětadvacátými narozeninami, 4. května 1938, vystoupil na jevišti Stavovského divadla v představení absolventů konzervatoře, které připravili dirigent profesor Pavel Dědeček a režisér profesor Ferdinand Pujman. Večer tvořily dvě jednoaktové opery. Tou první byla opera Josefa Myslivečka Ezio, v níž se Antonín Votava představil v titulní roli. Druhou část programu tvořila Mavra Igora Stravinského, ve které zpíval a hrál postavu Dědečka.

V té době zpíval Antonín Votava v rozhlase a v roce 1939 byl angažován do plzeňské opery. Plzeňský operní soubor stál přes mimořádné úsilí výborného dirigenta a koncepčního tvůrce Antonína Bartáka a od počátku třicátých let také působení ředitele (a vynikajícího muzikanta) Oty Zítka, režiséra prvních uvedení Janáčkových oper, poněkud ve stínu slavnější činohry s velkou budilovskou tradicí. Bylo to způsobeno zejména velkou finanční náročností opery, jejíž existence byla v době hospodářské krize několikráte vážně ohrožena. Nicméně zejména díky iniciativě výše uvedené dvojice tvůrců v Plzni působili kvalitní umělci a vznikla zde řada velmi dobrých inscenací. Pro začínajícího sólistu to byla vynikající škola. Zkušený znalec opery Antonín Barták věděl, jakými úkoly mladého tenoristu pověřit a jak jej nasměrovat, režisér Zítek mu poskytl potřebnou jevištní školu. K tomu přidejme evidentní přirozený Votavův herecký talent a začínající sólista nepochybně na jevišti zúročil i zkušenosti z číšnické profese, které vnímavému adeptu herectví mohly přinést mnohé cenné poznatky a zkušenosti.

Votava byl v Plzni pověřován především rolemi lyrického charakteru, pro něž byl hlasově výtečně disponován. V době okupace byl na českých operních scénách kladen maximální důraz na český operní repertoár. Votavovi se dostala příležitost seznámit se s čelnými smetanovskými či dvořákovskými rolemi, ale samozřejmě účinkoval i v operách zahraničních autorů.

Už v dubnu 1941 se představil publiku v Národním divadle v postavě Víta ve Smetanově Tajemství a v letech 1943 jej Václav Talich pozval k hostování v rolích Dona Josého v Carmen a hraběte Almavivy v Rossiniho Lazebníku sevillském. A ještě před koncem války si v Národním zazpíval i Jeníka v Prodané nevěstě.

Okamžitě po osvobození se stal Antonín Votava sólistou Opery Národního divadla. Ještě v červnu a v červenci 1945 vystoupil několikrát v roli, jež se stala jednou z jeho profilových, v postavě Vítka ve Smetanově Daliborovi.

Hned od počátku šel z role do role. A bylo charakteristickým rysem doby, že v první poválečné sezoně to s jedinou výjimkou hraběte Almavivy v Lazebníkovi sevillském byly všechno postavy v operách českých autorů. Z osmnácti premiérovaných operních titulů bylo totiž v této sezoně šestnáct českých. Výjimkou byly pouze již zmíněný Rossiniho Lazebník sevillský a pak ještě Musorgského Boris Godunov.

Votavovou první premiérou na novém působišti byla v září 1945 Fibichova Nevěsta messinská, kde ztvárnil další postavu, jež ho věrně provázela po celou dobu jeho dalšího působení v divadle, a to roli Bohemunda. Pár týdnů poté, 8. října, následovala premiéra další. Tentokráte to byla postava Warnemana ve Smetanových Braniborech v Čechách. V tehdejší emociálně vlastenecky silně vypjaté atmosféře se Smetanova první opera objevila v Národním divadle, kde ji v klasickém stylu nastudovali nový šéf Opery Otakar Jeremiáš a režisér Ferdinand Pujman. Několik týdnů byla tato opera ovšem už na repertoáru nově vzniklé Opery 5. května. Inscenace mladého souboru, která byla dílem dirigenta Karla Ančerla a režiséra Václava Kašlíka, v níž postavu Warnemana vytvořil Votavův pozdější alternant v této roli v Hrdličkově inscenaci z roku 1952 Rudolf Vonásek, byla koncipována naopak značně provokativně a přímo reagovala na prožitá okupační léta.

Dalšími Votavovými rolemi v jeho první pražské sezoně byli Vojtěch ve Škroupově Dráteníkovi, Zajíček v Novákově Lucerně či Lukáš ve Smetanově Hubičce a znovu Vítek v Daliborovi a Jeník v Prodané nevěstě. Třikrát se setkal s Dvořákovou tvorbou, v postavách Jeníka v opeře Šelma sedlák, Toníka v aktovce Tvrdé palice a v samotném závěru sezony s Jiřím v Jakobínovi. Nejzávažnějším úkolem, který jej v této sezoně čekal, byl ale nepohybně Lízal v prvním pražském provedení Burianovy Maryši. K této postavě se Votava znovu vrátil v novém nastudování v šedesátých letech.

Ve Smetanových operách se skvěle uplatnil v roli Michálka v Čertově stěně a v četných reprízách zpíval tenorovou partii Žence za scénou v Libuši. Z dvořákovských rolí připomeňme jeho Ovčáka Jirku v Čertovi a Káče, rytíře Duda v Armidě, hluboce lidského Bendu, kterého vystřídal v Jakobínovi po desítkách představení, v nichž byl představitelem Jiřího, a zejména jeho neodolatelného Hajného v Rusalce. V Chalabalově a Kašlíkově inscenaci z roku 1960, která dosáhla neuvěřitelného počtu 642 představení, byl spolu s Bohumírem Víchem a Jiřím Joranem jeho nejčastějším interpretem.

Jmenujme dále jeho Krištofa z Raedernu ve Fibichově Blaníku, Adama Ecla v Kovařovicových Psohlavcích či Vévodu Petra v Novákově Karlštejnu. Díky svým pěveckým i hereckým dispozicím byl výborným představitelem janáčkovských postav, ať to byl Rechtor v Příhodách lišky Bystroušky, Starý vězeň v opeře Z mrtvého domu, dvojrole Harfoboj-Miroslav Zatník ve Výletech páně Broučkových a zejména dvě postavy ve Věci Makropulos, solicitátor Vítek a jedna z jeho posledních rolí, Hauk-Šendorf.

Pro svou adaptabilitu a schopnost přesné charakteristiky role byl Antonín Votava často pověřován úkoly v operní tvorbě dvacátého století. Tyto úkoly se množily zejména od poloviny padesátých let, kdy Antonín Votava víceméně opouštěl takzvané prvooborové role. Do Národního přišla řada nových tenoristů, Brno za Prahu vyměnil Jaroslav Stříška, ostravský rodák Lubomír Havlák to vzal oklikou přes Bratislavu, z Plzně přišli postupně Antonín Zlesák a Viktor Kočí a na severní Moravě se chystali přes Plzeň postupně dobýt Prahu Oldřich Spisar a Miroslav Frydlewicz.

Antonín Votava byl nepostradatelným představitelem mnoha středních a menších rolí. A k tomu mu právě moderní operní tvorba dala hojně příležitostí. Připomeňme jeho Ivana v Ostrčilově Honzově království, doktora Herzenstubeho v Jeremiášově Bratrech Karamazových a Krále v Enšpíglovi, Hostinského a Prvního žida v Kubelíkově Veronice, Strážníka v Karlově Smrti kmotřičce anebo Janka v Bořkovcově Palečkovi. V závěru své kariéry se setkal s tvorbou Bohuslava Martinů v postavách Učitele ve Veselohře na mostě a úředníka v Juliettě.

Účinkoval ve slovenských novinkách v roli Krúpy v Suchoňově Krútňavě a Vražce ve Svätoplukovi, v Cikkerově Begu Bajazidovi byl představitelem Gazdy, ve světové premiéře Vzkříšení zastal roli obhájce Maslovové. V Bergově Vojckovi ztvárnil postavu Setníka a v operách Richarda Strausse to byla role Prvního žida v Salome a Pěvce v Růžovém kavalírovi.

Štědrá byla k Antonínu Votavovi tvorba ruských autorů. Byl po léta šarmantním Triquetem v Evženu Oněginovi a především byly vysoce hodnoceny jeho dvě role, které vytvořil v Chalabalově a Dombrovského inscenaci Musorgského Borise Godunova v roce 1954, úlisného politického intrikána Šujského a roli Jurodivého, pro níž byl perfektně vybaven jak hlasově, tak představitelsky. Jmenujme dále kouzelníka Fina v Glinkově Ruslanovi a Ludmile, Ovlura v Borodinově Knížeti Igorovi, Cara Berenděje ve Sněguročce Rimského-Korsakova a Stařečka v Caru Saltanovi. V prvním uvedení Prokofjevovy Vojny a míru vystoupil v postavě Fjodora, v Příběhu opravdového člověka v roli Děda Michajla a v Zásnubách v klášteře s postavou Otce Eustacha. Mezi jeho posledními rolemi byl Otrhánek v Šostakovičově Kateřině Ismajlové.

Výtečně se Votava uplatnil v operách Mozartových, které byly jeho pěveckým schopnostem i představitelskému naturelu velice blízké, a tak jsme se s ním mohli brzy setkat v postavách Fernanda v Così fan tutte, Belmonta v Únosu ze serailu či Dona Ottavia v Donu Giovannim. Jednou z jeho nejčastějších a také nejúspěšnějších postav na naší první operní scéně byl Don Basilio ve Figarově svatbě, kterého ztělesnil v desítkách představení ve třech různých inscenacích.

V prvních letech svého angažmá se Votava setkal dokonce s pro něj netypickou rolí Florestana ve Fideliovi. Ve Wagnerových operách Votavu diváci mohli zažít v rolích Jindřicha Písaře v Tannhäuserovi a Kunze Vogelgesanga v Mistrech pěvcích norimberských, v operách Giacoma Pucciniho v postavách agenta Spoletty v Tosce, Alcindora v Bohémě a Maestra Spinelloccia v Gianni Schicchim. V Lazebníkovi sevillském účinkoval po desítkách přestavení v roli hraběte Almavivy v přemnohých dalších reprízách v roli Prvního důstojníka.

S Operou Národního divadla se zúčastnil dvou prestižních zájezdů oné doby. V roce 1955 to bylo několikatýdenní hostování v Moskvě, kde ztvárnil role Vítka v Daliborovi, Hajného v Rusalce a Bohemunda v Nevěstě messinské, a památný zájezd na festival do skotského Edinburghu v roce 1964.  Systematicky se Antonín Votava věnoval soudobé písňové tvorbě.

Je paradoxní, že kromě dvou pohostinských vystoupení v roli Dona Josého v Carmen v době okupace se Antonín Votava nesetkal na jevišti s operou francouzskou, pro jejíž mnohé role byl velmi dobře disponován. Ale tehdejší repertoár českých operních divadel vypadal zcela jinak než ten dnešní, jako koneckonců celý způsob práce a profil tehdejších operních souborů. Jediným úkolem byla drobná role Vetešníka v Charpentierově Louise, která byla spolu s rolí Ambroise v novince Otmara Máchy Jezero Ukereve posledními postavami, jež na jevišti Národního divadla vytvořil.

Třetí představení Louisy dne 28. června 1966 bylo Votavovým úplně posledním vystoupením v Národním divadle.

12. srpna se předčasně uzavřel jeho život v maďarském městě Bélatelep při návratu domů z pobytu v Jugoslávii.