Nebojme se současného tance, VerTeDance chystá manuál

Týden s tancem (43) – od 23. do 29. října 2017. V dnešním vydání najdete: Nebojme se současného tance - VerTeDance chystá manuál. Nový projekt Lenky Vagnerové Amazonky. Brněnský balet hostuje v Číně. Britové oslavují MacMillana.

Nebojme se současného tance, VerTeDance chystá manuál
Soubor VerTeDance a režisérka Petra Tejnorová jsou opět tady s novým projektem: Pojďme na tanec! Má premiéru 30. října v divadle Ponec. Titul představení zní jako otevřená výzva stávajícím i novým fanouškům tanečního umění. Snad se nějaké opravdu podaří nalákat. Současný tanec nekouše, ale jeho nepochopitelnost a neuchopitelnost bohužel většinové publikum ještě stále odrazuje. „Dá se tak abstraktní umění, jako je tanec, vysvětlit? A dá se vysvětlit třeba rovnou tancem?“ To je otázka, která stojí v centru dění. Petra Tejnorová, režisérka, která setrvale překračuje žánry a ve své tvorbě hledá vždy to nejlepší médium na vystižení svého tématu, se spojila se skupinou VerTeDance – a vznikl „stručný manuál pro vystrašené diváky“. Neboli pokus, jak těm, kteří se tance obávají, poskytnout „návod“ na překonání strachů. Ironie, s níž Petra Tejnorová (ostatně jako i skupina VerTeDance) ráda pracuje, se skrývá i v další vysvětlující větě anotace: „Několik lekcí o jednom ohroženém druhu.“ Co si máme od inscenace slibovat? Především to, že překročí hranice několika žánrů a můžeme očekávat neočekávané. Dokument, osobní zpověď, hru s divákem, tím vystrašeným i tím tanečně velmi zběhlým. Na projektu autorsky spolupracují Tereza Ondrová, Helena Arenbergerová, Martin Talaga, Helena Araújo a Halka Třešňáková.

Tanec je možné nazírat jako médium, jako jazyk, jakkoli toto označení v sobě obsahuje velké omezení, protože vytváří dojem, že komunikovat lze jen pomocí slov. Přesto známe i pojem „řeč těla“ a tanec můžeme považovat za znakový systém, tedy kód, za předpokladu, že diváci mají klíč k jeho dekódování. Tedy náš výše jmenovaný „vystrašený“ divák je zpravidla v pozici, kdy mu chybí patřičné prostředky k tomu, aby dekódování provedl, a proto se cítí zmatený. Vím, že se hodně mluví o tom, že tanec je především o emocích, pocitech, energii, a že mnoho choreografů se ohrazuje proti tomu, aby se divák vůbec snažil přistupovat k viděnému racionálně. Jenomže i vnímání tance pouze na úrovni smyslové a pocitové je druhem dekódování. Základem je dohoda mezi tvůrcem a publikem, na jaké úrovni má být sdělení přijímáno – ano, přijímáno v tom nejširším slova smyslu, protože v komunikaci také hovoříme pro zjednodušení o vysílači a přijímači: přijímači, nikoli „rozuměči“, přijímat nemusí nutně znamenat analyzovat a rozvažovat. Ačkoli ani zprostředkování intelektuálních sdělení se choreograf nemusí zříkat. Sdílení je alfou a omegou procesu, ve kterém si tvůrce, interpret a divák v ideálním případě rozumějí. Nevím, do jaké míry se chystaný projekt dotkne právě tohoto tématu, ale myslím, že problém ne-komunikace současného tance s divákem má mnoho složek, z nichž některé si možná tvůrci neuvědomují, například:

* Divák má kulturně zakotvené estetické vnímání krásy založené na určitém ideálu – tento ideál současný tanec zpravidla nepodporuje, ale neguje, takže konfrontace s touto novou estetikou je až fyzicky nepříjemná. To platí i pro zobrazování násilí či nahoty, kde ale probíhají určité generační změny, které hodně vycházejí také z konzumace mediálních obsahů. Paradoxně tady současnému umění pomáhá popkultura.

* Současný tanec jen zcela výjimečně vypráví souvislejší příběh, avšak člověk je naučen uvažovat o světě a poznávat jej právě prostřednictvím příběhů, od noticky v novinách po vlastní rodinnou historii – současný tanec mu tento zažitý systém nabourává, a pokud mu neposkytne estetické uspokojení, jde opět o problematický zážitek – choreografové by si měli při vší úctě uvědomit, jaký je pro neznalého diváka šok, když je po něm žádáno, aby zahodil způsob přijímání informací, na který je zvyklý od první pohádky, kterou slyšel jako dítě, až po poslední příspěvek ve vysílání televizních zpráv (o technikách využití narace v mediálních obsazích jsou popsány stohy odborných publikací, a to je jen jeden výsek žité každodennosti našich dnů, kdy se k nám informace dostává ve formě příběhu).

* Další kulturně zakotvenou představou je dosud pro mnoho lidí divadlo jako prostor, který je jasně strukturovaný na hlediště a jeviště, s příslušnými sociálními rolemi lidí na obou stranách, divák také očekává vysokou míru stylizace a virtuózní nedostižný výkon interpreta, zatímco je jednak uváděn do situací, kdy role interpret-divák přestávají být jasně určeny, a jednak je zahlcen civilními znaky: současný tanec často vůbec nepracuje se scénografií, tančí se v obyčejném každodenním oblečení, využívá se mnoho civilních pohybů a tak dále, divák proto nechápe, proč by se měl chodit do divadla dívat na něco, co vidí kolem sebe v běžném životě.

* Chybí pohybová výchova a vůbec pěstování vztahu k vlastní tělesnosti, takže kromě tanečníků (a ještě snad sportovců), kteří od dětství pracují se svým tělem a jsou zvyklí také na fyzický kontakt, je pro zbytek populace v naší kulturní oblasti obtížné vnímat fyzicky a skrze tělo, oprostit se od zvyku informace přijímat a analyzovat jen racionálně.

* Současný tanec je polysémický. Jeho znaky jsou nejednoznačné, interpretovatelné mnoha způsoby. Mnohost znejišťuje. Divák je však už od dětství vychováván v duchu racionalismu, kdy konkrétní příčiny mají konkrétní následky, vše má svá jasná pravidla.

A tak bychom mohli pokračovat, zastavit se ještě u soudobé hudby nebo vůbec u zvukové krajiny sestavované zhusta z ruchů, zvuků a prvků, které způsobují fyzické nepohodlí. S mnoha totožnými problémy se potýká alternativní divadlo (versus realistické drama), soudobá hudba (versus melodická a harmonická hudba starších epoch), současné výtvarné umění… Tanečníci a choreografové mají někdy pocit, že jsou ve svém nepochopení sami, ale stejným procesem procházejí i ostatní současná umění usilující o současného diváka.

Pokud jde o taneční oblast: je logické, že mnoho diváků dá přednost sledování klasického baletu (zahrňme sem i neoklasiku a klasiku ovlivněnou moderními směry dvacátého století) před současným tancem. Odpovídá estetickému ideálu krásy, obvykle přináší příběh, i když to není pravidlem, je však vždy vysoce stylizovaný a nedostižnost výkonů je pro diváka nezpochybnitelná (my víme, že současný tanec vypadá jen zdánlivě jednoduše, ale jde o prvotní výškový dojem – dvaatřicet fouettés prostě na první pohled divák definuje jako nedosažitelný výkon, zatímco floor work je pro něj válení se po zemi). Na druhou stranu je také zbytečné, aby tuto oblast představitelé současného tance považovali za konkurenci nebo nepřítele, protože divákovi je potřeba popřát čas, až se nabaží estetických dojmů – mnohý potom také zatouží po změně a otevře se syrovosti (a mnohdy surovosti) současných směrů. A je mnoho diváků, pro které je už emocionální prožitek důležitější než forma, diváků, kteří mnohost významů vyhledávají a kteří překračování hranic obdivují, a ti si dříve či později cestu k současnému tanci najdou.

Jsem zvědavá, zda v představení Pojďme na tanec! zarezonují některé oblasti, které jsem tu naznačila jen zcela spontánně z pozice diváka, který několik let hledal k současnému tanci cestu. Ale teď zpět k tanečnímu zpravodajství!

Nový projekt Lenky Vagnerové Amazonky
Premiéry připravuje každý rok a zatím neztrácí invenci. Lenka Vagnerová se tentokrát vydala zkoumat národ mytických žen Amazonek, válečnic, „jejichž zuřivá síla a nemilosrdnost daly vzniknout bizarním příběhům“. Premiéra nového projektu se koná 1. listopadu v La Fabrice.

K mýtům a archetypům se vrací Lenka Vagnerová pravidelně, od chvíle, kdy vytvořila téměř mystickou inscenaci La Loba (recenzi jsme přinesli zde), přes Padlé anděly pro britskou 2Faced Dance Company a dál přes vánoční podobenství ukryté v české poezii. Mytický národ bojovných žen nás zavede k řecké mytologii, je však pravděpodobné, že jejich předobraz je ještě starší. V mýtu o Héraklovi vystupuje královna Amazonek Hippolyta. V devátém úkolu, který Héraklés dostával od krále Eurysthea, měl přinést pás královny Hippolyty, která jej silnému hrdinovi chtěla sama věnovat. Intrikující bohyně Héra však zapříčinila boj mezi Héraklovou družinou a Amazonkami, ve kterém královna padla. Jednou z vůdkyní Amazonek byla Antiopa, kterou Hérakles zajal. Stala se manželkou hrdiny Thésea a padla v boji rukou vlastních sester.

Řeckým mýtem se inspirovali i Kosmas a Dalimil, a tak se pověst o válečnickém ženském kmeni dostala i do českého panteonu, i když v našich končinách má spíš příchuť feministického vzdoru. Dívčí válka je popsána v Dalimilově kronice a traduje se dál, až se nakonec příběh Vlasty, Šárky a Ctirada stává součástí národních pověstí. Slovo amazonka zdomácnělo v přeneseném významu. Od antiky i národně obrozeneckého příběhu je možné téma přenést do současnosti a postavit do centra zájmu bojovnici za ženská práva, se všemi protichůdnými názory, které se dnes střetávají kolem otázky feminismu. Vystupuje zde především otázka, jestli feminismus v západní civilizaci nezašel za hranici, kdy revoluce požírá své vlastní děti.

Zatím nevíme, kterou cestou se vydala Lenka Vagnerová, ale myslím, že se nemýlím, že můžeme očekávat jak vhled do historické a psychologické podstaty mýtu, tak nastolení aktuálních otázek, a že nás čeká výlet do minulosti i současnosti. V inscenaci určitě dojde i na boj, na inscenaci spolupracuje specialista na bojová umění Radek Mačák. Účinkují Fanny Barrouquére, Markéta Frösslová, Simona Machovičová, Barbora Rokoszová, Tomáš Vychytil a Hynek Obst.

Brněnský balet hostuje v Číně
Baletní soubor Národního divadla Brno je od 17. října na čtrnáctidenním turné v Číně. Na zájezdu odehraje šest představení baletu Black and White Mária Radačovského (naši recenzi z premiéry najdete zde), uměleckého šéfa baletu, ve městech Šanghaj, Chang-čou, Čchung-čching a Fuling. V Šanghaji vystoupil soubor v rámci festivalu Shanghai China International Arts Festival také s galapředstavením pod širým nebem, ve kterém představil průřez repertoáru Baletu Národního divadla Brno, včetně ukázek z připravované taneční show West Side Story, která má premiéru 25. listopadu na brněnském výstavišti. Na programu byl také Duet Beethoven na hudbu Ludwiga van Beethovena v podání sólistů Eriko Wakizono a Ivana Popova, bílý duet/adagio z inscenace Black and White, pas de deux ze třetího jednání inscenace Spící krasavice a choreografie Spolu z inscenace Petite Mort (recenzi z jedné z repríz najdete zde). Na festivalu se soubor Národního divadla Brno ocitl v té nejlepší společnosti – vystupuje zde například Béjart Ballet Lausanne, Cloud Gate Dance Theatre, L.A. Dance Project nebo Nederlands Dans Theater 1. Celkem odcestovalo do Číny téměř šedesát zaměstnanců Národního divadla Brno a během turné, které se koná od 17. do 30. října 2017, absolvují letadly, vlaky i autobusy více než devatenáct tisíc kilometrů. Fotografie přímo z cest baletu si můžete prohlédnout v následující galerii.

Ze zahraničí: MacMillan – A National Celebration
Na konci října se šest britských tanečních souborů spojilo ke společnému připomenutí odkazu velkého choreografa Kennetha MacMillana. Záminkou k oslavě je pětadvacáté výročí jeho úmrtí (11. prosince 1929 – 29. října 1992). V abecedním pořadí a v anglických názvech jsou to Birmingham Royal Ballet, English National Ballet, Northern Ballet, The Royal Ballet, Scottish Ballet a Yorke Dance Project. Program probíhá od 18. října do 1. listopadu a my máme u několika představení svého dopisovatele, takže se můžete těšit i na reflexi přímo z místa!

Birmingham Royal Ballet nastudoval choreografii Concerto. Vznikla v roce 1966 pro berlínský baletní soubor a brzy se stala jedním z nejčastěji nastudovávaných baletních čísel britské provenience. Je vytvořená na druhý klavírní koncert Dmitrije Šostakoviče. Scottish Ballet připravil nové nastudování baletu Le Baiser de la fée (Polibek víly) Igora Stravinského, který měl premiéru v roce 1960 pro Royal Opera House. Inscenace je inspirovaná pohádkou Sněhová víla Hanse Christiana Andersena. Kenneth MacMillan, který se jen zřídka nechal inspirovat pohádkovými náměty, byl fascinován Stravinského hudbou a v inscenaci vzdal hold tradici ruského klasického baletu.

Pro choreografii Elite Syncopations z roku 1974 se při této příležitosti spojili tanečníci z hned pěti souborů. Tanečníci Royal Ballet nastudovali balet The Judas Tree, který je posledním MacMillanovým dílem z roku 1992, zabývá se vážnými tématy kolektivní viny, nebezpečnými důsledky vlády strachu. English National Ballet uvádí Song of the Earth z roku 1965, na hudbu Gustava Mahlera, jeho známou Píseň o zemi. Už od premiéry je choreografie uznávaná za jedno z MacMillanových mistrovských děl. Northern Ballet nastudoval choreografii Gloria, která je poctou padlým v první světové válce, inspirovanou knihou Very Brittain Testament of Youth z roku 1933, ve které tato spisovatelka, feministka a pacifistka vzpomíná na zážitky z velké války.

Royal Ballet dále nastudoval balet Jeux (Hry), původně dílo Václava Nižinského z roku 1913 na hudbu Clauda Debussyho. V roce 1980 vytvořil Kenneth MacMillan pro film Herberta Rosse Nižinský rekonstrukci částí Her a Svěcení jara, na základě kreseb, fotografií a vlastní snahy o zachycení předpokládaného choreografického stylu Václava Nižinského. Z Her zchoreografoval jen několik fragmentů, a i když měl balet pozitivní ohlasy, nedokončil jej celý (toho se odvážil až v roce 2012 Wayne Eagling pro English National Ballet). A konečně soubor Yorke Dance Project nastudoval inscenaci Sea of Troubles, která vznikla v roce 1988 pro soubor bývalých členů Royal Ballett, Dance Advance. Byl vytvořen pro šest tanečníků, na hudbu Antona Weberna a Bohuslava Martinů. Kenneth MacMillan se inspiroval Shakespearovým Hamletem, jeho vnitřním světem a touhou po pomstě otcovy vraždy. S nastudováním baletu mladému souboru pomáhali tanečníci, pro které dílo vzniklo, a Deborah MacMillan, choreografova žena a výtvarnice, která k baletu původně vytvořila výpravu.