FAMA Quartet se zaskvěl při maďarském večeru

Určitý otazník, či zvednuté obočí může vyvolat spojení „soudobá hudba“, když program leží na ose Kodály-Ligeti. Tak se totiž stalo. Zoltán Kodály a György Ligeti jsou každému studentu konzervatoře známými autory, v jejich případě se jedná o záležitost standardního školního kurikula. Použití výrazu „soudobá hudba“ mi tedy připadalo jako určitá nadsázka. Možná i proto byla durata koncertu doplněna o další dvě jména: György Kurtág a Peter Eötvös – zde se skutečně jedná o dosud žijící skladatele.

Večer 5. dubna se započal Ligetiho skladbou Sonáta pro violoncello sólo, kterou – což lze považovat za přidanou hodnotu – provedl hráč maďarského původu, zástupce koncertního mistra PKF Balázs Adorján. Nesmírně těžkou skladbu, o které se však snad nedá říct, že je posluchačsky neskousnutelná, provedl s dostatečnou dávkou suverenity. Skladba byla doplněna zajímavým výkladem paní dramaturgyně, v němž bylo řečeno například to, že na světlo světa se dostávala přes třicet let, aby nakonec skutečně získala světové uznání. Názvuky maďarské lidové hudby byly slyšitelné, lépe vyzněly kantabilní, pomalejší pasáže – kde se místy odvíjela též dvojhlasá polyfonie (nesmírně náročná k zahrání) – než ty rychlé virtuosní. Co se týče přednesu, nutnost virtuosního hraní snad trochu zastínila snahu o umělcovo pojetí. Příležitostí k osobnímu vkladu hráče přitom kus nabízí dosti svou dialogickou povahou a charakterem určité rozpolcenosti. Výkon byl však celkově skvělý, k výbornému provedení chyběly jen detaily.

Večer bez přestávky pokračoval druhým číslem (pořadové číslo vždy odpovídalo počtu umělců na scéně), kdy byla provedena skladba Györgyho Kurtága S. K. Remembrance Noise, op. 12 (7 písní pro soprán a housle) sopranistkou Emou Katrovas a houslistou Davidem Danelem. Jde o sled sedmi miniatur (každá z písní má kolem minuty) na texty dadaistického charakteru. Hudební dílo je v angličtině, a tak Hana Dohnálková využila situace a požádala přítomného Balázse Adorjána o přednes maďarské verze, tedy původního textu. Slyšet Maďara mluvit maďarsky sice samo o sobě „má něco do sebe“, avšak tato pasáž volala po uvedení překladu dále do češtiny. Takto zůstala věc „napůl cesty“ – divák neměl šanci zachytit význam textu a porovnat si ho alespoň zpětně s hudebním zpracováním.

Smyčcové trio pro housle, violu a violoncello Pétera Eöstvöse obstarali zmiňovaní Danel a Adorján a navíc se k nim přidal violista Ondřej Martinovský. Tuze atonální skladba, jistě mimořádně náročná na rytmickou souhru, představila spíše než trio hráčů tři hráčské individuality. Toto však nebylo dáno jejich nedostatečnou komunikací na pódiu, jako spíše charakterem díla. Každý part si „jede svou“ a vznikající zvukové výslednice (častý princip náhlých prudkých crescend, flažoletů a výrazných glissand) jsou mnohdy pozoruhodné, pocitově však jakoby náhodně vznikající. Jistě nejvíce „nepřístupné“ dílo programu.

Dohnálková zaslouží dík a uznání za poctivou přípravu věci, avšak v tomto místě trochu vyvstala na povrch určitá přílišná, možná kalkulovaná, ale stále patrná, improvizovanost. Z mého pohledu by večeru slušela pevnější struktura – paní dramaturgyně se nejednou zeptala: „Tak jak to uděláme, Balázsi? Chceš Davide něco povědět před produkcí, nebo až po? Které básně přečteme?“ Vznikaly tak trochu rozpačité pauzy napjatého ticha. Večer byl sympatický, rodinného charakteru, avšak místy trochu nedotažený. Určité aspekty mohly být určeny předem pro jistý běh programu.

V posledním, čtvrtém čísle večera konečně vystoupili všichni čtyři členové uskupení FAMA Quartet. Na závěr se tedy připojil poslední ještě nevystoupivší: houslista Roman Hranička. Zazněl Smyčcový kvartet č. 2, op. 10 Zoltána Kodály a posluchači byli svědky nádherně kompaktního, plného zvuku tělesa. Adorjánovo cello co do hlasitosti ostatní mírně převyšovalo, ale možná to tak bylo dobře – sonorní, sytý zvuk jeho nástroje byl balzámem na duši. David Danel předváděl celý večer naprosto pevný výkon s jasnou dikcí a ani ostatní hráči nijak nezaostávali. Příjemný Kodályho kus navozoval navýsost libé pocity, hladké hraní neuvěřitelně příjemně hladilo „po srsti“. Pokud bych hledal výtky, řekl bych, že některá závratná tempa trochu obnažila hráčské limity tělesa (místy se ztrácela čitelnost) a že fortissimo si v druhé větě hráči „vystříleli“ trochu předčasně (závěrečná gradace tak nedosáhla možné vyšší síly účinku). I tak se však závěrečná lidově podunajská „párty“ vydařila a efektní tečka koncertu tak ani náznakem nechyběla.

Maďarsko: Zoltán Kodály a György Ligeti
5. dubna 2022, 19:30 hodin
Experimentální prostor NoD

Program:
György Ligeti: Sonáta pro violoncello sólo
Zoltán Kodály: Smyčcový kvartet č. 2, op. 10
György Kurtág: S. K. Remembrance Noise, op. 12
Peter Eötvös: Smyčcové trio pro housle, violu a violoncello

Účinkující:
FAMA Quartet
Ema Katrovas – soprán