Fotograf Vojtěch Brtnický: Když se bojíte, donutí vás to dělat věci dobře

Týden s tancem (58) – od 5. do 11. února 2018. V dnešním vydání najdete: Několik otázek pro Vojtěcha Brtnického. Mezinárodní baletní soutěž Prix de Lausanne 2018. Taneční filmy v Brně.

 

Několik otázek o fotografování tance pro Vojtu Brtnického
Se zahájením instalace fotografií pod širým nebem na náměstí Václava Havla se sama nabídla příležitost zeptat se fotografa Vojtěcha Brtnického na jeho cestu k zachycování tance. Výstava na prostranství mezi historickou budovou a Novou scénu Národního divadla k sobě připoutala i mediální pozornost, což u tance vůbec není obvyklé. Ani u těch, kteří ho zachycují a umožňují sdílení zážitku, jenž je jinak tím nejprchavějším z prchavých…

 

Kdy jsi poprvé fotografoval tanec – vzpomeneš si na první představení?

Na to „úplně poprvé“ si asi nevzpomenu, ale vzpomínám si velice dobře na pocity z prvního focení současného tance dvanáct let nazpět. Moje tehdejší přítelkyně věděla o mé vášni pro divadelní fotografii a vzala mě s sebou na studentské představení na konzervatoř Duncan Centre. Byl jsem unešený.

Proč jsi u fotografování tance zůstal – co tě na něm fascinuje?

Současný tanec je mi velice blízký. Ne v tom smyslu, že bych se já sám snad dokázal nějak esteticky rozpohybovat. Spíš proto, že vyjádření pohybem mi přijde mnohem jasnější než vyjadřování slovy. Myslím, že jsem u něj jako u tématu zůstal, protože má tolik forem a podob, že se to jednomu do hlavy nevejde. Navíc při něm můžete velmi snadno zkoumat svoje vlastní pocity a myšlenky. Někdy třeba i velmi niterné nebo třeba takové, které jsou ve společnosti považovány za tabu. Neznám jinou uměleckou formu, která by dovedla v takové míře a intenzitě tyto věci kombinovat. A často to dělá s velkou měrou jakési přirozenosti.

Do toho vstupuje fotografie jako něco, co ovládám, a chtěl bych křičet do světa, jak moc jsou některé věci, které jsem fotil, zajímavé. A nakonec myslím, že současný tanec speciálně u nás potřebuje víc jakýchsi pojících můstků s okolním světem.

Díváš se předem na zkoušky, nebo fotíš takříkajíc „z listu“?

Nejraději nevím vůbec nic, nedívám se na zkoušky, ani nečtu anotace. Na začátku představení mám pak mysl jako nepopsaný papír a jsem i náležitě „ve stresu“. Což je dobrá věc. Když se bojíte, donutí vás to dělat věci dobře.

Jak se u současného tance pozná ten pravý okamžik, kdy zmáčknout spoušť?

Nejsem si jist, že znám odpověď na tuto otázku. Myslím, že se to částečně odvíjí od toho, co člověk od své práce chce a jaká má očekávání. A částečně je to jen předvídavost a intuice dohromady. U mě převládá touha po pocitu, který máte, když se trefíte. Přičemž slovo „trefit“ nelze brát tak docela s nadsázkou. Zásadně nepoužívám sériové snímání. V dnešní době je sice možné vyfotit víc jak deset fotek za vteřinu, ale to je pěkná nuda. Nemluvě o tom, že to zase tak moc nepomáhá.

Dokážeš si při fotografování vůbec představení užít a vnímat ho v jeho celistvosti?

Často se při práci jen dívám, a utvářím si dojem. Myslím, že to je jedna ze základních složek. A užít si představení s foťákem na krku pro mě není sebemenší problém. Dokonce bych řekl, že s foťákem na krku je to o něco lepší. Jako divákovi mi při představení z návyku chybí zdolávání výzev.

Největší zážitek z fotografování performance Momentum?

Jednoznačně úplné finále. Přišlo mi, že přechod z performance do normálního tempa trval celou věčnost. Navzdory tomu jsem cítil, jako bych takový pocit důvěrně znal. Bylo to okouzlující a dojemné.

Jak funguješ v praxi – vyhledáváš si inscenace, které tě zajímají, nebo produkce zavolá se zakázkou? A odmítl jsi někdy vyfotit nějaký projekt?

Nevyhledávám, nerad se vnucuji. Jsem však štěstím bez sebe, že můžu pracovat s lidmi, se kterými pracuji. A jsem ohromně vděčný, že i ti největší profesionálové, se kterými pracuji, mě nechávají pracovat tím mým způsobem.

Běžně odmítám nabídky aranžovaných focení na plakáty. Lidé si často neuvědomují, jak propastný je rozdíl při práci s aranžovanou fotografií a při dokumentování.

Dá se fotit tanec na plný úvazek, aby to bylo k uživení?

Dostat se do fáze, kdy se tím dá živit, trvalo mnoho let, ale jde to. A ve výsledku je to velmi příjemné. Také si nedovedu představit, že by se tím dalo u nás živit kdekoliv jinde než v Praze.

Určitě jsi absolvoval i různé workshopy. Je nějaký fotograf, který tě hodně ovlivnil, ukázal nějakou úplně novou cestu?

Byl jsem na dvou workshopech a trochu mě mrzelo, jak dalece se autoři dílny zabývali svým vlastním přístupem a jak málo se věnovali základům řemesla. Rozumět technice toho, co děláte, je elementární. Spousta lidí má za to, že vědí dost. Často tomu tak není a workshop jim v takovém případě nedá absolutně nic. Mým vzorem v přístupu k lidem a práci je Standa Krupař.

Canon, nebo Nikon? A proč?

Canon, kvůli ergonomii. Fotím neustále na úplný manuál, do ruky dobře padnoucí fotoaparát je tedy poměrně zásadní.

Co ty a černobílá fotka?

Studium fotografie jsem stihl dokončit těsně před nástupem digitální fotografie a jsem za tu skutečnost nesmírně rád. Strávil jsem bezpočet hodin v temné komoře, fotil na negativy formátu 13×18, retušoval štětečky a verzatilkou a tak dále. Bylo to krásný období, ale jako každý rozumný člověk jsem za nástup digitálu rád. Analogová fotografie je tak časově náročná, že bych nestihl už asi vůbec nic jiného.

Nezkoušíš ji někdy přece jen i dnes? Omezený počet snímků by byl výzva, hlavně u tance…

Snil jsem o přechodu na klasickou Leicu. Bohužel ani moje oblíbené černobílé kinofilmy už se nevyrábějí. Nicméně vlastním dva starší kinofilmové Canony (EOS 1N) a jednou za čas si na ně pro radost něco vyfotím.

Kdybys nefotil tanec, kam by tě to nejvíc táhlo?

Nedávno jsem přičichl k astro-fotografii, která je mi čas od času příjemným odpočinkem, ale jinak bych se víc věnoval reportáži a dokumentu. Témata jsou všude kolem nás.

Díky za povídání a přeji pevnou ruku do dalších projektů!