Kompletní Wagnerův Prsten Nibelungův znovu v Drážďanech

Perlou v aktuální programové nabídce drážďanské opery jsou dva kompletní cykly Richarda Wagnera „Prsten Nibelungův“. Inscenace je staršího data, pochází z let 2000–2003 a jejími tvůrci byli režisér Willy Decker, scénograf Wolfgang Gussmann, kostýmy jsou rovněž tak od Wolfganga Gussmanna a Frauke Schernau. Současný hudební ředitel Semperoper a dirigent této série představení Christian Thielemann je ve světě uznáván za wagnerovského specialistu první třídy. Po nástupu do své funkce v sezoně 2013/2014 postupně celý drážďanský „Ring“ znovu hudebně nastudoval a pak jej uvedl v blocích po jednotlivých částech. A teprve až teď se „Ring“ objevil kompletně ve čtyřech večerech pohromadě.

Hudební stránka produkce byla dle očekávání mimořádná, a to především díky nesmírně pečlivému hudebnímu nastudování. Staatskapelle Dresden předvádí neobyčejně plastický zvuk velké dynamické šíře. Christian Thielemann věnuje vždy nastudování díla hodně času a trvá na sebemenším detailu – při vlastním provedení před diváky pak orchestr řídí už poměrně střídmými gesty, pouze v pár případech (například třetí jednání Siegfrieda, druhé a třetí jednání Soumraků bohů) se nechá svést k velkým gestům.

Na jevišti Semperoper se ve čtyřech večerech vystřídala plejáda vynikajících až standardně dobrých zpěváků, kteří své role mají už dobře zažité a zpívají je po celém světě. Velkou ozdobou cyklu byla účast švýcarsko-ukrajinského basisty Vitalije Kowaljowa, vzorového představitele Wotana. Kowaljov přesvědčil mimořádně krásným hlasovým materiálem, výbornou německou dikcí beze stopy cizího přízvuku. V případě role Wotana je na prvním místě i hlasová výdrž vzhledem k enormnímu rozsahu role (navíc Valkýra následovala hned další večer po Rýnském zlatu) – tu Kowaljov prokázal na výtečnou, jeho hlas v závěrečném loučení s Valkýrou ve třetím aktu druhého slavnostního večera zněl stále svěže a monumentálně. Herecky působil tvárně, má charisma a vyzařování. Vedle německých rolí se též soustavně věnuje basovým rolím italského repertoáru.

Brünnhildou nového cyklu byla německá pěvkyně Petra Lang, která svoji kariéru začínala jako lyrický mezzosoprán (existuje CD nahrávka s jejím Cherubínem pod taktovkou Nikolause Harnoncourta). Léty vyzrála do dramatického mezzosopránu, řadu let zpívala na největších světových scénách zejména role německého repertoáru jako Ortrud v Lohengrinovi, Brangäne v Tristanovi a Isoldě či Kundry v Parsifalovi. Zejména jako ztvárnění role Ortrudy (zachycené i na DVD snímcích například z Bayreuthu) je přímo ukázkové. Již před patnácti lety dostávala první nabídky do sopránového oboru (například Isolde), ale důsledně vedena svojí mentorkou a učitelkou Ingrid Bjoner (slavnou norskou vysokodramatickou sopranistkou) nechávala svůj hlas záměrně uzrát a pak i vlastní detailní příprava rolí jako Brünnhilde či Isolde jí zabrala téměř jedno desetiletí. Takto zodpovědný přístup je v dnešní době opravdovou vzácností a Petře Lang se rozhodně vyplatil. Dnes je již zdomácnělá ve wagnerovském oboru, má neobvyklou hlasovou vytrvalost a ovládá svoje rozsáhlé party beze stopy únavy.

Kdybychom měli srovnat Petru Lang s jinými velkými interpretkami stejných rolí, jako je například Nina Stemme či Evelyn Herlitzius – Nina Stemme disponuje mimořádnou krásou svého hlasového orgánu, Evelyn Herlitzius je strhující zpívající herečka; Petra Lang v tomhle směru za nimi pokulhává – zvuk, který plyne z jejího hrdla, rozhodně není žádným ideálem vokální krásy, je to v podstatě pořád lyrický (mezzosoprán) a dramatismus vytváří spíše hrou a barvou svého hlasu. Lyričtější pasáže v jejím podání mají občas nádech falešnosti. V čem je tedy její silná stránka? Určitě ve výrazu, v tom, jak pracuje s textem role; Petra Lang dává každému zpívanému slovu obsah a význam. Závěr Soumraku bohů, slavná scéna Starke Scheite schichtet mir dort, vedena Christianem Thielemannem v nezvykle pomalém tempu, zněla v jejím podání úchvatným dojmem právě proto, jak kladla důraz na každé slovo závěrečného Brünnhildina poselství. Čeští diváci budou mít možnost se seznámit s uměním Petry Lang v rámci letošního Pražského jara, kdy je ohlášeno její vystoupení jako Bartókovy Judith v koncertní verzi Hradu knížete Modrovouse.

Poměrně dlouhou dobu před uvedením cyklu byli diváci vystaveni čekání na oznámení obsazení mladého Siegfrieda v třetím večeru. Poté, co audience německého tenoristy Vincenta Wolfsteinera u Christiana Thilemanna neskončily zdárně, byl osloven rakouský tenorista Andreas Schager, aby k plánované roli Siegfrieda v Soumraku bohů přidal ještě partii mladého Siegfrieda. Andreas Schager patří k té nejprestižnější světové pěvecké špičce, což měli možnost poznat i čeští diváci, kteří si jej v listopadu loňského roku přišli poslechnout do Fóra Karlín jako Siegmunda v koncertní verzi prvního aktu Valkýry (recenzi Opera Plus přinesla zde). Andreas Schager je ohromující ve zpěvu i výrazu. Ve srovnání s jinými pěveckými kolegy stejného hlasového oboru (například se skvěle zpívajícím Stephanem Gouldem) disponuje bezprostředním hereckým talentem, je štíhlé, pružné postavy, a tudíž jako klukovsky dovádivý Siegfried je opravdový a uvěřitelný.

V nelehké roli Siegfriedova otce Siegmunda se představil matador hrdinného oboru, německý tenor Peter Seiffert, který už zpívá německý wagnerovský obor více než třicet let. Jeho výkon stále budí vysoký respekt, přestože jeho hlas už je částečně poznamenán vibratem a jeho plnější postava brání velkým hereckým akcím. Ale pořád je to výkon, který patří k tomu nejlepšímu v heroickém wagnerovském oboru.

Ve třech večerech se jako Alberich představil Albert Dohmen, basbaryton s dlouholetou mezinárodní kariérou, který zpíval po boku velkých světových dirigentů Claudia Abbada, George Soltiho, Jamese Levinea a dalších. Na jevišti je stále osobností, jeho čistě vokální výkon už ovšem nese stopy únavy a jisté opotřebovanosti.

Vysoce ceněný drážďanský basista Georg Zeppenfeld, dnes přijímající dočasná angažmá na všech velkých scénách světa, ztvárnil v Prstenu Fasolta ve Zlatu Rýna, Hundinga ve Valkýře a Fafnera v Siegfriedovi – opět s plným nasazením.

Stejně tak jeho drážďanská kolegyně mezzosopranistka Christa Mayer, jinak aktuální bayreuthská Frau Mary a Brangäne – ta dokonce ve všech čtyřech večerech postupně zabodovala ve třech rolích jako jedinečná Fricka s pevnými úsečnými tóny, osudově tragicky působící Erda v Siegfriedovi či jako zoufalá Waltraute v Soumraků bohů. Jako bohyni Erdu ve Zlatu Rýna měli diváci možnost vidět a slyšet vídeňskou Janinu Baechle, pěvkyni nedosahující po pěvecké ani představitelské stránce úrovně svých jevištních partnerů.

Příjemným překvapením produkce byla ruská pěvkyně Elena Pankratova, která dnes ve světě zpívá ten nejdramatičtější sopránový obor (Turandot, Elektra, Barvířka v Ženě beze stínu). V prvním dílu tetralogie zpívala o poznání lyričtější part Sieglinde, a to to s nádherným jasným hlasem plným vřelosti.

Ze všech pěvců, kteří vystoupili ve skoro padesáti rolích (!) Ringu bychom neměli ještě opomenout špičkového tenora Gerharda Siegela, jehož hlasový potenciál odpovídá rolím typu Siegmunda či Siegfrieda, leč jeho tělesný typ (je menší, tělnatější postavy) mu přisuzuje typy lidsky zvrácených postav jako Herodes v Salome, Hauptmann ve Vojckovi či Wagnerův Mime, kterého ovšem dovedl do úrovně vzorové interpretace.

Američan Kurt Streit, hojně vystupující na rakouských scénách a v minulosti známý jako skvělý představitel mozartovských postav, ukázal svoji kreaci boha Logeho ve Zlatu Rýna, jeho výkon lze nazvat provozní a uspokojivý, stejně tak jako výkon Martina Gartnera jako Gunthera v Soumraku bohů. Dánský basista Stephen Milling v nesnadné a klíčové roli Hagena v posledním díle tetralogie oslnil pěkným mohutným basem, jemuž lze vytknout snad jen absenci vyšší polohy.

Záměrně věnuji scénickému provedení celého cyklu menší pozornost, protože na rozdíl od nového hudebního nastudování je Deckerova produkce staršího data. V kontextu inscenací Ringu, které jsou dnes vidět ve světě, je toto scénické řešení plně akceptovatelné. Nepřináší žádný zásadní průlom do interpretace Prstenu, ale taky neuráží a nebudí rozporuplné reakce publika. Nejlépe vycházejí místa s poloprázdným jevištěm, dávající interpretům prostor pro vyjádření vztahů mezi jednajícími postavami, použitý jevištní princip neustálé přítomnosti nejrůznějšího uskupení židlí se zdá na počátku inovativní, ale pak už je jen mechanický; trochu úsměvu budí esteticky ne zcela oku ladící tři dcery Rýna (s holými hlavami, dvě plnější postavy, jedna zas spíše anorektická).

Drážďanskému Ringu, resp. některým jeho částem, se Opera Plus v minulosti již věnovala: předloňskou recenzi Zlata Rýna najdete zde,  Valkýry zde, Siegfrieda zde.

Hodnocení autora recenze:
hudební produkce – 90%
scénická podoba inscenace – 70%

 

Richard Wagner:
Der Ring des Nibelungen
13., 14., 18. a 20. ledna 2018 Semperoper Drážďany

Richard Wagner:
Das Rheingold
Dirigent: Christian Thielemann
Režie: Willy Decker
Scéna: Wolfgang Gussmann
Kostýmy: Frauke Schernau, Wolfgang Gussmann
Dramaturgie: Klaus Bertisch
Sächsische Staatskapelle Dresden
(koprodukce Semperoper Drážďany / Teatro Real Madrid)
Premiéra 30. září 2001 Semperoper Drážďany
(psáno z reprízy 13. 1. 2018)

Wotan – Vitalij Kowaljow
Donner – Derek Welton
Froh – Tansel Akzeybek
Loge – Kurt Streit
Alberich – Albert Dohmen
Mime – Gerhard Siegel
Fasolt – Georg Zeppenfeld
Fafner – Karl-Heinz Lehner
Fricka – Christa Mayer
Freia – Regine Hangler
Erda – Janina Baechle
Woglinde – Christiane Kohl
Wellgunde – Sabrina Kögel
Flosshilde – Simone Schröder
***

Richard Wagner:
Die Walküre
Hudební nastudování a dirigent: Christian Thielemann
Režie: Willy Decker
Scéna: Wolfgang Gussmann
Kostýmy: Wolfgang Gussmann, Frauke Schernau
Dramaturgie: Hella Bartnig, Klaus Bertisch
Sächsische Staatskapelle Dresden
(koprodukce Semperoper Drážďany / Teatro Real Madrid)
Premiéra 11. listopadu 2001 Semperoper Drážďany
(psáno z reprízy 14. 1. 2018)

Siegmund – Peter Seiffert
Hunding – Georg Zeppenfeld
Wotan – Vitalij Kowaljow
Sieglinde – Elena Pankratova
Brünnhilde – Petra Lang
Fricka – Christa Mayer
Helmwige – Christiane Kohl
Gerhilde – Johanna Winkel
Ortlinde – Brit-Tone Müllertz
Waltraute – Irmgard Vilsmaier
Siegrune – Julia Rutigliano
Rossweisse – Simone Schröder
Grimgerde – Sabrina Kögel
Schwertleite – Katharina Magiera
***

Richard Wagner:
Siegfried
Hudební nastudování, dirigent: Christian Thielemann
Režie: Willy Decker
Scéna: Wolfgang Gussmann
Kostýmy: Wolfgang Gussmann, Frauke Schernau
Dramaturgie: Klaus Bertisch
Sächsische Staatskapelle Dresden
(koprodukce Semperoper Drážďany/ Teatro Real Madrid)
Premiéra 23. března 2003 Semperoper Drážďany
(psáno z reprízy 18. 1. 2018)

Siegfried – Andreas Schager
Mime – Gerhard Siegel
Der Wanderer – Vitalij Kowaljow
Alberich – Albert Dohmen
Fafner – Georg Zeppenfeld
Erda – Christa Mayer
Brünnhilde – Petra Lang
Waldvogel – Tuuli Takala
***

Richard Wagner:
Götterdämmerung
Hudební nastudování, dirigent: Christian Thielemann
Režie: Willy Decker
Scéna: Wolfgang Gussmann
Kostýmy: Wolfgang Gussmann, Frauke Schernau
Sbormistr: Jörn Hinnerk Andresen
Dramaturgie: Klaus Bertisch
Sächsische Staatskapelle Dresden
Staatsopernchor
(koprodukce Semperoper Drážďany / Teatro Real Madrid)
Premiéra 31. srpna 2003 Semperoper Drážďany
(psáno z reprízy 20. 1. 2018)

Gunther – Martin Gantner
Alberich – Albert Dohmen
Hagen – Stephen Milling
Siegfried – Andreas Schager
Brünnhilde – Petra Lang
Gutrune – Edith Haller
Waltraute – Christa Mayer
1. Norn – Monika Bohinec
2. Norn / Flosshilde – Simone Schröder
3. Norn / Woglinde – Christiane Kohl
Wellgunde – Sabrina Kögel

www.semperoper.de

***
Epilog autora recenze: Jak vám dokáže zkazit radost z hudebně úžasného Wagnerova Ringu v drážďanské opeře rušivý divák takovým způsobem, že závěr Prstenu Nibelungova strávíte na policejní stanici

Český recenzent, který dvakrát přijel z Plzně do Drážďan a strávil tam celkem pět dnů, by byl určitě nadšený a okouzlený tímto opulentním hudebním zážitkem – kdyby ten zážitek nebyl poznamenán velmi nepříjemnou záležitostí, doprovázející tři první večery a zcela zastiňující představení Soumraku bohů.

Stejně jako většina diváků recenzent využil příznivé cenové nabídky a zakoupil si vstupenky na celý cyklus, to jest na stejné místo v hledišti Semperoper. A pak se mu přihodí, že se před něj do první řady posadí zdánlivě poklidný manželský pár středního věku. Manželé si ale do divadla na každé představení přinášejí několik plyšových medvídků, aby se o hudební a scénické prožitky s nimi mohli bezprostředně podělit během představení (a to ne zcela výhradně mimickou formou).

Z první řady na jeviště je opravdu daleko a divačce nesmí uniknout žádný detail na jevišti ani na titulcích, a tak neustále přikládá k oku kukátko, ukládá jej do klína, aby jej vzápětí opět zvedla do výše očí – a to třeba stokrát během jednoho aktu.

Manželský pár nedá na prosby sousedících diváků, chová se neustále rušivým způsobem… Až recenzent sedící za dámou nevydrží a během představení Valkýry jedenkrát a při Siegfriedovi dvakrát se dotkne její levé ruky a nenásilně, nicméně apelativně naznačí: „Das ist genug!“ – já si chci představení také užívat! Německá divačka si vždy poklepe na čelo a ve své rušivé činnosti nepřestává – naopak znásobuje ji.

Poté, co se recenzent potřetí (od začátku cyklu) dotkne ruky německé ctitelky umění –  těsně poté, co se probudí Brünnhilde ze svého spánku – dostává několik mocných úderů do ramene od manžela divačky. Po představení Siegfrieda už následuje jen vysvětlování uvaděči, jaký boj se vlastně udál tentokrát ne na jevišti, ale v hledišti téměř vyprodané Semperoper.

Recenzent si nechce nechat zkazit poslední večer, a tak den před představením Soumraků bohů vyrazí do divadelní pokladny a pokorně žádá o výměnu své vstupenky. Divadelní personál citlivě vyslechne jeho prosby a důvody jeho žádosti, nicméně mu vstupenku nemůže vyměnit, protože je vyprodáno. Trochu s obavou, jak dopadne závěr trilogie v hledišti (!), vyrazí recenzent do divadla, kde už jej očekává inspektor hlediště a oznamuje mu, že vstupenky mu budou vyměněny (ale na horším místě) a že má teď počkat, protože do opery přijde vzápětí policie, které bude muset podat vysvětlení, jelikož německá divačka na něj podala trestní oznámení pro lehké ublížení na těle.

Policie si jen pár minut předtím, než Christian Thielemann zvedne taktovku, bere od českého recenzenta doklady totožnosti a vyzývá jej, aby se bezprostředně po skončení představení, to jest ve 21.30, odebral na policejní stanici. Obviněný pak na policejní stanici vysvětluje vzniklou situaci, v mnoha částech neguje výpověď divačky, svoji výpověď doplňuje o kontakty svědků a fotografie divačky obklopené její zvířecí družinou… A s obavami se vrací domů…

Že se vám to zdá jen jako neskutečný sen? To není sen, i tohle můžete zažít během čtyř večerů v drážďanské opeře. Ale já vám přeju, aby vás při vašich návštěvách čekaly zážitky čistě hudební povahy!