Kostýmní výtvarník Josef Jelínek: Z jevišť se dnes vytrácí historie, poezie a iluze

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
Jeho kostýmy jsou vždy zárukou vysoké a nezpochybnitelné estetické kvality a hodnoty inscenace. Ať se jedná o operu, balet nebo činohru. Je držitelem celé řady našich i mezinárodních ocenění – mimo jiné zlaté medaile z trienále v Novém Sadu i Pražského Quadriennale. Jako jediný výtvarník získal jak Cenu Thálie (2012, zvláštní cena kolegia), tak i Českého lva (2002 za kostýmy k filmu Andělská tvář). V jeho kostýmech vystupovali umělci na scénách nejen napříč celou naší republikou, ale po celé Evropě i mimo ni – Berlín, Monte Carlo, Leeds, Bergen, Sevilla, Buenos Aires, Santa Fé, Bombaj…

Josef Jelínek (foto Operabalet)
Josef Jelínek (foto Operabalet)

Navrhoval kostýmy k devíti stům šedesáti inscenacím všech divadelních žánrů, pro televizi a film. Stačí, když si s tímto drobným, laskavým mužem chvíli povídáte, a je vám jasné, proč si jeho návrhy po tolika letech zachovávají stále stejně vysokou estetickou úroveň, sdělnost a svébytnou originalitu. Zná naprosto přesně a detailně všechna historická období a styly odívání, samozřejmě se všemi nuancemi století 20. Jeho rukopis je zřejmý – vysoká kvalita, elegance, noblesa, vypracování do posledního detailu. Jeho zásady jsou jasné – preciznost, důslednost, dokonalá znalost kontextu daného díla a znalost proporcí umělců, pro něž své kostýmy navrhuje. V plejádě jeho návrhů bychom marně hledali ustrnutí.

Všechny tyto aspekty, které diváci obdivují v jeho kostýmech, má zakódovány i v sobě samém. A nehodlá z nich slevit. „Když se režisér rozhodne při inscenování pro něco nestandardního, musí vždy pečlivě zvážit, co a do jaké míry dílo snese. A jak zachovat dílu jeho hodnoty umělecké a estetické. Aby dílo fungovalo, musí být v souladu všechny jeho složky. Nelze je přesadit do jiné doby, samoúčelně převléknout jen proto, abyste přitáhla pozornost, šokovala. Násilné přístupy vedou k jeho deformaci, a nakonec se to vymstí – dílo už pak zkrátka jako celek nefunguje,“ říká. Když s Josefem Jelínkem hovoříte o divadle, kostýmech, výtvarném umění a chápání estetiky a modernismu jako takového, velmi rychle se dostáváte k obecným úvahám o stavu dnešní společnosti a o jejím směřování. V době umrtvené koronavirem se mnohé z postřehů světově respektovaného a uznávaného umělce stávají jakýmsi mementem.

Vzpomínáte si na první představení, které jste viděl na jevišti jako divák?
Byla to Smetanova Libuše s Marií Podvalovou v titulní roli. Je to zajímavé – rodiče většinou berou děti do divadla na jiné typy představení – dříve, když se ještě hodně hrál, byl takovým typickým představením krásný balet Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky. Ale moji rodiče šli se mnou na Libuši. Byl to pro mě nesmírný zážitek. Setkával jsem se pak s dalšími významnými osobnostmi v zákulisí, když jsem jako dítě chodil do baletní přípravky Národního divadla. Nosil jsem s sebou svůj památníček, kam jsem si zapisoval všelijaké své nápady, a tito umělci se mi do něj, malému klukovi nadšenému divadlem, podepisovali. A pěvec Karel Kalaš mi tam dokonce napsal vzkaz ´budoucímu návrháři kostýmů´. Měl jsem velkou radost, že mě vnímali. Kdepak by mě bylo tehdy napadlo, že je budu jednou oblékat. A když k tomu po letech došlo, vnímal jsem to jako velkou poctu.

P. I. Čajkovskij: Labutí jezero - Národní divadlo 2019 (foto Serghei Gherciu)
P. I. Čajkovskij: Labutí jezero – Národní divadlo 2019 – kostýmy Josef Jelínek (foto Serghei Gherciu)

Kdo se vám jako klukovi podepsal do památníčku a vy jste pro něj později navrhoval kostýmy?
Milada Šubrtová, Marta Krásová, Eduard Haken, Miloslava Fidlerová, Ivo Žídek, z baletu Olga Skálová. Byla to celá plejáda skutečných a mimořádných osobností uměleckého světa.

V jakých představeních jste v Národním divadle jako dítě účinkoval?
Jako malé děti jsme statovali jako pážata, hráli děti v operních představeních. Statoval jsem v Rusalce, mé milované opeře, v Prodané nevěstě jsem byl tím dítětem, které varuje vesničany před medvědem, který se utrhl. Pážetem jsem byl v Labutím jezeře, v Othellovi, v Romeovi a Julii. Přičichl jsem tak k divadlu sám za sebe, stal jsem se jeho součástí – pohyboval jsem se v zákulisí, cítil vůni šminek, měl jsem kostým, paruku… Byl to jiný svět, pro dětskou duši samé přeludy, únik od reality. Strašně se mi to líbilo! A už tehdy, v těch deseti, jedenácti letech, jsem si začal sám oblékat postavy. Kresbičky jsou i v tom památníčku, o kterém jsem mluvil. A když skončilo představení a byl jsem doma, pořád jsem divadlem žil. Měl jsem loutkové divadlo, do něj jsem si sám vyráběl loutky nové, maloval si kulisy. Svět představení, v nichž jsem účinkoval, jsem si vytvářel a přetvářel doma ve svém loutkovém divadle k obrazu svému. A už tehdy jsem se divadlu upsal. V baletní přípravce jsem se seznámil také se Zdeňkem Prokešem, Danielem Wiesnerem a Jaroslavem Slavickým, se kterými jsem později spolupracoval jako s choreografy.

Volba ´čím budu´ nebyla ve vašem případě tedy nijak složitá… Ale pomýšlel jste spíše na profesi tanečníka nebo výtvarníka?
Když mi bylo asi tak deset let, chodil jsem do malířského kurzu do ateliéru v prostorách Obecního domu, tam jsem dostal malířské základy. Kreslili jsme, malovali, zátiší i exteriéry. Když se rozhodovalo, čím budu, rodiče už viděli, k čemu inklinuji. Svou roli sehrál i zdravý rozum mého otce, který usoudil, že tanec je záležitost příliš krátkodobá na to, aby se mu člověk upsal na celý život. Na Žižkově existovala umělecko-průmyslová škola s oborem jevištní technika. Na této škole se mi otevřela možnost, jak si rozšířit obzor v oblasti scénografie. Školu jsem absolvoval v roce 1968, v tomto roce jsem odmaturoval a zároveň úspěšně složil zkoušky na DAMU k profesoru Františku Trösterovi. Měl jsem radost, že jsem udělal zkoušky na prestižní školu a budu moci studovat něco, co mě baví a naplňuje. Ale přišli Rusové a nastal velký zlom.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


4.7 7 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments