Narozeniny na Štědrý den
Osobnosti české opery: Libuše Márová
K sedmdesátinám významné české mezzosopranistky
O dětech, které se narodí na Štědrý den se říká, že se cítí ošizeny, protože jim chybí jeden den, kdy mohou slavit a dostávat dárky. Nevíme, jestli tento pocit měla i malá Libuška Márová. Rozhodně ale k němu neměla důvod, protože sudičky, které stály u její kolébky, jí daly převzácný dar, který dostane jenom málokdo, dar všestranné múzičnosti.
Narodila se v půvabném podšumavském městě Sušice, v kraji proslulém přírodní krásou, historickými památkami a kumštýřskými sklony jeho obyvatel. Plně to platí i o městečku Kolínec, kde Libuška Márová prožila své dětství a kde také navštěvovala základní školu. Rod Márů, z něhož vzešla, byl dlouhá léta proslulý vynikajícími muzikanty. Platilo to i o jejím tatínkovi, učiteli Františku Márovi, který svou dceru zasvěcoval do tajů hry na housle, a o mamince, na což Libuše Márová později vzpomínala. V Hudebních rozhledech z roku 2007 se svěřila Lence Šaldové:
„Velkou zásluhu, že jsem něco v životě dokázala, měla moje maminka. Byla velká muzikantka, sama pro sebe si komponovala a učila mě harmonii, abych udělala zkoušky na HAMU. Chodila na každé mé představení – ale ne jako milující maminka, která se jde podívat na svou holčičku, ale jako nemilosrdný kritik.“
První pěvecké školení získala na Lidové škole umění v Klatovech, po maturitě na tehdejší Jedenáctileté střední škole v Plzni byla přijata na HAMU, kterou úspěšně absolvovala pod pedagogickým vedením profesora Přemysla Kočího. Herectví ji na škole vyučoval tehdejší režisér operního souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni Bohumil Zoul. Protože jednou ze základních vlastností Libuše Márové byla a je píle a cílevědomost, pokračovala i posléze v pěveckém školení u profesorky Štěpánky Štěpánové a Marie Vojtkové. Na škole si zazpívala Olgu v Čajkovského Evženu Oněginovi a účinkovala rovněž v televizní inscenaci Janáčkových Výletů páně Broučkových.
Mladé talentované altistky si všiml legendární šéf plzeňské opery Bohumír Liška a ještě během studií jí nabídl hostování v roli Vlasty ve Fibichově Šárce v Divadle J. K. Tyla a brzy poté následoval další závažný úkol, Azucena ve Verdiho Troubadouru (tehdy se titul této opery tak psal).
V těchto náročných partiích mohla Libuše Márová prokázat všechny své přednosti, vrozenou muzikálnost, široký rozsah hlasu, nádherné altové zabarvení, herecký talent, schopnost přesné pěvecké i herecké charakteristiky role a především své nesmírné zaujetí pro zpěv a operní umění a snahu po maximální preciznosti a dokonalosti. Díky tomu se stala sólistkou plzeňské opery. Zde vystoupila v řadě dalších rolí, které nastudovala anebo z nichž vstoupila do inscenací, jež už byly dříve na repertoáru. Zopakovala si Olgu v Evženu Oněginovi, v inscenaci Libuše byla představitelkou Radmily, v Dvořákově Rusalce ztvárnila Ježibabu, už jako členka Opery Národního divadla vytvořila roli Andronika v Händelově Tamerlánovi.
Úspěchy mladé plzeňské sólistky neušly pochopitelně pozornosti vedení Opery Národního divadla, jejíž sólistický ansámbl v té době prožíval určitou generační proměnu. Zástupce šéfa opery, vynikající pěvec, režisér a pedagog Hanuš Thein nabídl Libuši Márové hostování ve dvou rolích z operní tvorby Petra Iljiče Čajkovského, v Olze v Evženu Oněginovi a v Pavlíně v Pikové dámě. Na základě hostování a úspěšně vykonaného konkurzu se stala v roce 1966 sólistkou Národního divadla. Sama o tom ve výše zmíněné osobní zpovědi v Hudebních rozhledech řekla:
„…vůbec bych si nebyla pomyslela, že se tam třeba někdy dostanu – dnes se na to hledí trochu jinak, ale tehdy bylo Národní divadlo skutečně Mekkou zpěváků.“
Členství v Národním divadle bylo a je pro Libuši Márovou něčím mnohem více než angažmá ve špičkovém operním souboru. Od počátku je brala jako nejvýznamnější poctu, které se může dostat českému herci či zpěvákovi. První inscenací, do níž byla v Národním divadle obsazena od počátku studia, byla Suzuki v Pucciniho Madame Butterfly, v níž poprvé vystoupila při druhé premiéře dne 2. října 1966. Poté následovaly úkoly v soudobých dílech. V dětských operách Jiřího Pauera Červená Karkulka a Žvanivý slimejš to byly role Kozy, Bělky a Saiši a v „antiopeře o 2 dílech“ Most Jarmila Burghausera role Šenkýřky a Barové zpěvačky.
Vedle toho rychle vstupovala do velkých rolí kmenového repertoáru. Jmenujme za všechny vedle Olgy v Evženu Oněginovi, Pavlíny v Pikové dámě (kterou později vyměnila za Hraběnku), Ježibabu v Rusalce, Záviše ve Smetanově Čertově stěně, Varvaru v Janáčkově Káti Kabanové či Cherubína v Mozartově Figarově svatbě, jehož v pozdější inscenaci vystřídala role Marceliny. A samozřejmě chybět nemohla Bizetova Carmen.
Ještě jednou si dovolím ocitovat přímo Libuši Márovou:
„Do Carmen jsem vstoupila hned ve dvaceti dvou letech. Vlastně náhodou. Jednou večer jsem seděla doma, jedla oříšky – a najednou se ve dveřích objevil šéf opery Ladislav Šíp. Že prý umím Carmen, tak jestli bych ji tedy nejela dozpívat za indisponovanou kolegyni. Tak jsem o pauze přijela do divadla, nalíčila se, dostala kožené kalhoty a bundu a šla na jeviště – je pravda, že jsem Kašlíkovu moderní inscenaci znala, chodila jsem na ni pořád, jak to šlo.“
Myslím si, že toto osobní vyjádření pěvkyně nejlépe vypovídá o jejím hluboce niterném a dokonale profesionálním vztahu ke své profesi a k potřebám instituce, v níž působí.
Šedesátá léta byla dobou, kdy se postupně začínaly objevovat skulinky v železné oponě, jež nás do té doby oddělovala od západního světa. Logicky přišlo pozvání „do světa“. A byla to právě Carmen, kterou Libuši Márové nabídlo vedení Královské opery v norském hlavním městě Oslo. Následovala nabídka k angažmá, kterou pěvkyně, věrná svému Národním divadlu, odmítla, ale v Oslu Carmen odzpívala osmatřicetkrát. A jak tomu tenkrát bylo zvykem, tak se roli musela naučit v jazyce hostitelské země, to jest v norštině.
Opera v Oslo nebyla jedinou významnou scénou, jež nabídla Libuši Márové spolupráci. V sedmdesátých letech přišla nabídka od samotného velikána tehdejšího operního divadla Waltera Felsensteina. V berlínské Komické opeře zpívala a hrála Ulriku ve Verdiho Maškarním plesu a především se skvěle prosadila v roli Dulciney v Massenetově Donu Quijotovi. Spolupráce s vynikajícími režiséry jí přinesla mnoho podnětů především pro hereckou tvorbu, i když jí příliš „neseděl“ německý dril. Přes nabídky k angažmá zůstala věrná Národnímu divadlu a situace se posléze zopakovala při pozvání do Královské opery v nizozemském Amsterdamu, kde slavila velký úspěch jak v roli Varvary v Kátě Kabanové, tak zejména v titulní roli Händelovy opery Orlando. Účinkovala i v dalších metropolích jako například v Madridu a v Lisabonu.
Na scénách Národního divadla vystoupila ve více než sto inscenacích, v některých operách vytvořila i více různých postav. Kromě již zmíněných to byla například v Rusalce vedle Ježibaby Třetí žínka, v Borisi Godunovovi careviče Fjodora v pozdější inscenaci vyměnila za Marinu Mníškovou, roli, do níž bývají pravidelně obsazovány dramatické soprány, což svědčí o značné šíři interpretačních možností a schopností pěvkyně.
Niterný vztah k Národnímu divadlu našel svůj odraz rovněž ve zpěvaččině vztahu k české opeře. Zpívala téměř všechny čelné altové role v operách Smetanových – kromě již zmíněných to byly Háta v Prodané nevěstě, Martinka v Hubičce a především Panna Róza v Tajemství. S dílem Antonína Dvořáka se setkala rovněž v roli Homény při koncertním představení jeho minimálně hrané opery Vanda, stejně jako v její televizní inscenaci režiséra Tomáše Šimerdy. Zpívala mezzosopránové a altové role v operách Leoše Janáčka. Při prvním uvedení jeho Osudu na scéně Národního divadla v roce 2004 ztvárnila postavu Staré Slovenky. Do historie české opery vstoupila její Isabella v Nevěstě messinské (můžeme ji slyšet na nahrávce, kterou pořídil pro Supraphon dirigent František Jílek). Pod Jílkovou taktovkou zpívala i roli Zuzky ve Foersterově Evě, jíž předtím vytvořila na scéně Národního divadla. Řadu rolí vytvořila rovněž v operách Bohuslava Martinů, prvními byly Hadač v Juliettě a Katuška v Divadle za branou, následoval archanděl Gabriel a Kovářova dcera ve Hrách o Marii a Eva ve Veselohře na mostě. Byla vynikající interpretkou postav v dílech soudobých autorů. Zpívala Kateřinu v Pauerově Zuzaně Vojířové, v moliérovské opeře Zdravý nemocný téhož autora ztvárnila postupně dvě postavy – Toinettu a Belinu, v Burghauserově Sluhovi dvou pánů Beatrici Rasponi a v Krútňavě Eugena Suchoně Zuzku. V roli Třetí dámy v opeře Ilji Hurníka Dáma a lupiči ji můžeme slyšet i na nahrávce.
Mezzosopránové a altové role vesměs vyžadují hluboce procítěný dramatický projev, Libuše Márová využila svých přirozených dispozic a v symbióze s dokonalou pěveckou technikou dosahovala mimořádných úspěchů v různých stylech a žánrech. Stejně suverénně zvládala všechny nástrahy mozartovského stylu (vedle již zmíněného Cherubína to byla Fiordiligi v Così fan tutte či Třetí dáma v Kouzelné flétně) jako wagnerovské heroiny (Erda ve Zlatě Rýna, Fricka ve Valkýře, dále pak Mary v Bludném Holanďanovi či Magdalena v Mistrech pěvcích norimberských).
Byla vzornou interpretkou postav z moderní operní tvorby, jako byla například Turkyně v Životě prostopášníka Igora Stravinského, Dueňa v Prokofjevových Zásnubách v klášteře, Abatyše v jeho Ohnivém andělu, Carlotta ve Straussově Mlčenlivé ženě anebo Paní Peachum v Brittenově Žebrácké opeře. Předposlední rolí, kterou vytvořila na jevišti Národního divadla, byla Švýcarská babička v opeře Johna Adamse Smrt Klinghofera. Po ní následovala ještě Káčina máma v novém nastudování Dvořákovy opery Čert a Káča. V té době si také zahostovala v divadle, kde začala svou veleúspěšnou kariéru – v plzeňské opeře v rolích Babičky ve Foersterově opeře Bloud a v roli Matky Boží v Hrách o Marii Bohuslava Martinů.
Libuše Márová je mimořádně aktivní i po svém odchodu z divadla. Pilně se věnuje činnostem spjatým s propagací operní a vážné hudby. Spolupracuje s Jednotou hudebního divadla, Akademií vážné hudby a dalšími organizacemi, je pravidelnou návštěvnicí významných pražských uměleckých akcí.
Popřejme Libuši Márové, velké umělkyni a vzácně skromné dámě, k jejím štědrovečerním narozeninám hodně pevného zdraví, ať si dlouho uchová svůj elán, energii a zaujetí pro dobrou věc – prostě vše nejlepší…
Autor je bývalým dlouholetým ředitelem Divadla J. K. Tyla v Plzni a Národního divadla v Brně
Foto archiv Národního divadla
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
