Olga Jelínková: Verdiho fráze nesou hlas samy!

Česká opera a lidé kolem ní online (10): Olga Jelínková – Další úspěšnou premiéru na své domovské scéně v Moravském divadle Olomouc má za sebou sopranistka Olga Jelínková. Na sklonku loňského roku tam byla poprvé uvedena raná opera Giuseppe Verdiho Ernani, v níž ztvárnila roli Elvíry. Ta se ocitá uprostřed souboje tří mužů, kteří soupeří o její lásku a zároveň o moc. Hovoříme o neobvyklém čtyřúhelníku hlavních postav, o milostném citu jako prostředku politického boje, o skladatelově pochopení pro pěvecké zákonitosti, porovnáváme verdiovské sopránové hrdinky.

 

Jakou cestou proběhlo vaše seznámení s Verdiho operou Ernani?

Ernaniho jsem si nejdřív půjčila na CD – s Joan Sutherland, která je mi hlasově nejblíže, v roli Elvíry. Poslouchala jsem všemožné nahrávky, které jsou k dosažení na YouTube a zcela upřímně jsem se děsila, k čemu že jsem se to upsala. Poprvé jsem zažila, že jsem nehledala v notách, jaké že to tam jsou výšky, právě naopak jsem počítala, kolik je v mém partu tónů v malé oktávě. Když jsem dle výše zmíněné divy některé úseky svého partu tak zvaně “oktávovala“, zdály se mi noty už mnohem milosrdnější. Snažila jsem se načíst z různých pramenů obsah opery a zorientovat se ve velmi spletitém a komplikovaném příběhu.

Jaké pohnutky určují jednání hlavních postav? A dá se na tuto otázku odpovědět jednoznačně – uvážíme-li, že jde dílem o milostný příběh, částečně o politické drama a dílem o drama založené na rytířské cti, která v určitých momentech zásadně určuje směr děje?

Přesně tak, odpověděl jste za mě; základem příběhu je milostný vztah tří mužů k jedné ženě, ať už naplněný, nebo pouze doufající. Její touha či její odmítnutí pak zásadně určí směr rozhodování těchto hlavních mužských postav. Na pozadí všeho stojí mocenský konflikt mezi těmito postavami a v zásadních okamžicích dějem příběhu neočekávaným směrem pohne právě ona rytířská čest. A ta je z hlediska vnímání současného člověka už poněkud nepochopitelná a archaická.

Elvíře se v dramatu dostává prakticky ze všech stran ponížení, opovržení; každý ze tří mužů by ji chtěl pro sebe, ale žádný z nich bezvýhradně. Místy jako by Elvíra byla jen prostředkem jejich politického boje. Do jaké míry je tu ona sama strůjkyní svého osudu svým jednáním, myšlenkami, tím, co se snaží naplnit – tedy do jaké míry si za svůj osud „může sama“?

To je, myslím, zcela výstižný profil Elvířiny postavy. Ona sama tuto svou těžko snesitelnou pozici naplňuje vnitřní silou a odhodláním, pevně si stojí na své lásce k Ernanimu, ač ten se k ní skutečně mnohokrát během opery nezachová příliš ohleduplně a láskyplně. Projevuje soucit i k nenáviděnému Silvovi ve chvíli, kdy je mu ubližováno. Mám pocit, že její mravní síla ještě víc vydráždí všechny tři hlavní mužské postavy k zásadnímu jednání. Velice se mi líbí záměr paní režisérky neponechat Elvíru jako pouhou zoufalou přihlížitelku nezvratných událostí. Je jí přenecháno poslední slovo, poslední odvážný a zoufalý čin je pouze v jejích rukou.

Zdá se, jako by Carlos, Silva i Ernani měli ve svém profilu určité pozérství, pocit, že před ostatními musí neustále hrát nějaké divadlo… Kdo z ústřední skupiny postav je podle vás nejpřirozenější?

Jednoznačně Elvíra. Ernanimu šaškovský nos padne jako ulitý – je to pozér a jeho velkolepá gesta bohužel vyznívají do prázdna, protože jsou vzdálena pravdě a upřímnosti.

Elvíra v Ernanim se počítá do ranku takzvaných raných Verdiho postav a je to po Gildě z Rigoletta a Nanettě z Falstaffa – pokud mám správné informace – teprve třetí verdiovská postava, kterou máte v nastudování. Verdiovské nabídky vás zatím míjely nebo jste je cíleně odmítala jako role, které by doposud mohly představovat určité nebezpečí?

Tak i onak. Ale že mě míjela Traviata, to nebyl záměr, to byl prostě pech, protože o tu bych rozhodně stála. (smích)

Gildu jste ztvárnila před časem v Šaldově divadle v Liberci a později také na vaší domovské scéně v Olomouci, Nanettu máte v repertoáru od roku 2012. Mají tyto hrdinky nějaké společné rysy a vede cesta od Gildy a Nanetty k Elvíře přímo?

Nanetta i Gilda mají společnou určitou čistotu, morální, duševní. Stejně tak je tomu i u Elvíry, ač zde už je znatelný rozdíl ve zkušenostech – Elvíra je, příliš brzy a poněkud násilím, zbavena naivity svého bezprostředního mládí.

Co určuje tyto postavy po hudební stránce?

Řekla bych, že v Ernanim Verdi ještě příliš nedbal na charakterizaci postav hudebními motivy. Jednotlivé árie mají čitelné emocionální ladění, s „leitmotivy“ se tu ale příliš nepracuje. Melodie jsou však kouzelné. A čím víc do díla člověk proniká, tím víc je stržen jeho úchvatnou hudební dynamikou.

Řadí se Elvíra mezi interpretačně vděčné úlohy? Jaké nároky klade na interpretku z hlediska rozvržení sil?

A to je právě ta otázka, kterou jsem se sama mučila, když jsem se rozhodovala, zda roli přijmout. Elvíra nespadá tak úplně do oboru, který běžně zpívám, je takzvaně trošku „nad“. Jak jsem se ale naštěstí přesvědčila, ne nad mé síly. Mohu tedy hovořit z pozice interpretky, která se nejvíc doma cítí ve vstupní koloraturní árii, jíž se kolegyně s mohutnějším a těžším hlasem spíše obávají. Když se hlubší části partu přenesou o oktávu výš, což už bylo dříve vyzkoušeno, patří Elvíra k rolím, jichž se z mého – koloraturně-sopránového hlediska není třeba obávat. Svým hlasovým témbrem nenaplním některé hudební úseky tak, jak by se slušelo a jak bych si představovala, role však rozhodně není tak vypjatá jako některé jiné Verdiho party mého oboru.

Někteří jazykové říkají, že Verdi působí jako kolovrátek, jiní tvrdí, že pod touto zdánlivou jednoduchostí se ovšem skrývá velice rafinovaná skladatelská práce a vyzvedávají jeho dramatický a dramaturgický cit. Jak náročné je pro pěvce proniknout do autorova stylu, myšlení, způsobu zhudebňování slova?

Ve Verdiho případě to jde tak nějak samo. Píše nanejvýš pěvecky, fráze jsou logické a nesou hlas samy, pomáhají mu a nechávají dostatečný prostor k nadechnutí, ke správnému rozvržení sil. Je pravda, že kdyby se Ernani uváděl bez škrtů a vide, bude místy působit zdlouhavě – mnohé části se opakují a melodie se několikrát vrací. Zkrácená verze jistě pomohla lepší „stravitelnosti“ opery pro diváky a ulevila pěvcům. Ne nadarmo se většinou toto dílo pojímá režijně velmi staticky – dlouhé a velice náročné ansámbly a sólová čísla jsou vyčerpávající už samy o sobě, natož v nějaké příliš rozpohybované režii.

V jednom rozhovoru jste řekla, že rozdíl hudebních stylů spatřujete krom jiného ve způsobu využití hudebního jazyka a textu k docílení dramatického efektu… Do jaké kategorie podle této optiky patří Verdiho Ernani a role Elvíry?

Nechci křivdit maestru Verdimu, ale přeci jen se mi zdá, že v této opeře si spíše hrál s krásnými melodiemi a hudební řečí, než že by se příliš zabýval tím, jak se hudba spojuje s obsahem. Není tomu tak vždy, například finále opery je až mrazivě dokonale podtrženo hudební řečí a evokuje tak dramatické finále Rigoletta. A vlastně vůbec – v Ernanim najdeme spoustu názvuků z ostatních Verdiho oper…

Uplatňuje podle vás Verdi tento princip ve svých operách obdobně nebo se to liší případ od případu…?

Řekla bych, že tendence je vzestupná… Poslední velké opery jsou plné příznačných motivů a můj milovaný Falstaff, poslední Verdiho opera, otevírá dveře ještě dál – ke Straussovi, Wagnerovi a tak dále.

Autor hudebního nastudování Miloslav Oswald zdůrazňuje, že přestože v Ernanim chybí divácký trhák typu sboru Židů z Nabucca, je Verdiho rukopis znát z každé noty. V čem vlastně „Verdiho rukopis“ spočívá?

To by se dost dobře dalo bagatelizovat… No, ale zase – jeho originální rukopis se vepsal díky své srozumitelnosti do mnoha uší. I těch, které na operu zavítají jen v případě, že vstupenky dostanou od příbuzných k Vánocům. (smích)

Vrátíme-li se na začátek příprav nové olomoucké inscenace Ernaniho, jak vám popsala svá východiska režisérka Karla Štaubertová? A teď mám na mysli především rozhodnutí uvést protagonisty této opery v cirkusové stylizaci s klaunskými nosy a s jasnou stopou comedie dell’arte?

Velice logicky, do detailů a srozumitelně. Nenechala se zmást jakoukoliv záludnou otázkou. To znamená, že o díle do hloubky přemýšlí. A toho si vždy u režisérů velice cením.

Jevily se vám zpočátku případné rozpory v místech, kde by třeba tato stylizace mohla jít proti původním dramatickým předpokladům?

Ty vysvítaly samozřejmě hned, ale paní režisérka dokázala vše vyložit tak, že situace nakonec měla svou logiku. A pokud neodpovídá text tak zcela tomu, co se odehrává na jevišti, je možno se odvolat na divadelní licenci, na určitou symboliku, která se skrývá leckde a v lecčems, jen ji odhalit.

Jak se klaunským nosem zpívá – z technického hlediska? Chce to zvyk, zvláštní trénink?

To se budete muset zeptat mých mužských pěveckých kolegů, mně červený nos nebyl přidělen.

Jak z vašeho pohledu fungují ve vaší inscenaci prvky pouličního divadla, groteska, akrobacie?

Naprosto nečekaně a naprosto nečekaně skvěle! Odezvy jsou zatím vesměs kladné, od diváků i kritiky. Myslím, že ač je některý konzervativnější divák zprvu zaražen, nakonec ho lapí zvědavost a klauniádu si rád vyposlechne až do dramatického konce. Je stále na co se dívat, a to ve spojení s překrásnou hudbou a přesvědčivými interprety je ten pravý koktejl pro operní příznivce.

Prozradila jste mi, že máte aktuálně za sebou v krátké době a na několika jevištích bezmála patnáct představení Mozartovy Kouzelné flétny. Tato série zasáhla i do zkoušek na Ernaniho. Dají se Královna noci a Elvíra zpívat paralelně, nebo je třeba mezi nimi mít pauzy na hlasovou hygienu…?

Táži se svých hlasivek, teď když vše úspěšně zdolaly… Dá se to zvládnout, ale pravda je, že to byly extrémně náročné měsíce. Vše jsem měla ztíženo ještě tím, že jsem prodělala úraz na kole, při němž jsem si pochroumala krční a hrudní páteř. Měla jsem se velmi nemilosrdným způsobem dozvědět, jaké všechny svaly a kosti je nutné mít v pořádku, aby člověk mohl bez problému zpívat tříčárkovanou oktávu. Sáhla jsem si opravdu hodně hluboko do svých fyzických i psychických sil. Ale jedeme dál. Co člověka neporazí, pošle ho dopředu, a ještě mu otevře mnoho nových cest.

Dotýkáme se tu i otázky vašich povinností coby stálé členky ansámblu Moravského divadla Olomouc. Na programu tu jsou v těsném sledu romantické a veristické opery, několik klasických operet, opery vzniklé ve dvacátém století, stále hrajete Mozartovu Kouzelnou flétnu či Piskáčkovy Perly panny Serafínky. Jaké schopnosti si umělec musí vypěstovat, aby se tyto ostré střihy daly bez problému zvládat?

Na to bych taky ráda přišla…

Děkuji za rozhovor.

 

VIZITKA
Olga Jelínková absolvovala Pražskou konzervatoř u Antonie Denygrové a Hudební fakultu pražské AMU ve třídě Miloslava Podskalského. V červnu 2011 se stala finalistkou prestižní pěvecké soutěže Concorso di canto lirico internazionale per cantanti lirici – Giacomo Puccini v italské Lucce a v listopadu 2011 získala první cenu na Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech. Jako Rosina se představila v Jihočeském divadle České Budějovice, Eurydiku v Offenbachově Orfeovi v podsvětí zpívala v Divadle J. K. Tyla v Plzni a v Městském divadle v Brně. Madame Herz (Wolfgang Amadeus Mozart: Divadelní ředitel) zpívala v Městském divadle v Brně, Královnu noci v opeře Petera Shaffera Amadeus ve Slezském divadle Opava. Adélu ze Straussova Netopýra a Mozartovu Královnu noci ztvárnila v Národním divadle Brno, Gildu, Olympii a Aminu v libereckém Divadle F. X. Šaldy; za ztvárnění Aminy se dostala do širší nominace na cenu Thálie 2010. Do svého repertoáru si posléze připsala titulní roli Donizettiho Lucie z Lammermooru a později Nanettu, ve Slezském divadle Opava pak Despinu v Mozartově opeře Cosi fan tutte.

Pro Český rozhlas natočila s violistkou Jitkou Hosprovou nový písňový cyklus Zdeňka Lukáše Quis? pro soprán a violu, který jim autor dedikoval, Mimus magicus Jana Nováka nebo písňový cyklus Jaroslava Křičky První touhy s klavíristou Eduardem Spáčilem. Nazpívala hlas hlavní hrdinky do filmu Jaroslava Brabce Aplaus. Autor hudby k tomuto filmu Jan Jirásek jí dedikoval svůj nový písňový cyklus Voice on Canvas, který spolu s klavíristou Martinem Levickým nahráli opět pro Český rozhlas.

Její spolupráce s pražským Národním divadlem začala v roce 2014 rolí Mégacla (Josef Mysliveček: L’Olimpiade), následovala Královna noci ve Stavovském divadle, Slavík (Igor Stravinskij: Le Rossignol) a Chytračka (Carl Orff: Chytračka) na prknech hlavní scény Národního divadla.

Od ledna 2015 je angažovaná v Moravském divadle Olomouc. Zde se objevila v roli Lízy (Emmerich Kálmán: Hraběnka Marica), Barčete (Bedřich Smetana: Hubička), Gildy, Královny noci, Serafínky (Rudolf Piskáček: Perly panny Serafínky) a Musetty (Giacomo Puccini: La bohème). V Jihočeském divadle České Budějovice vystoupila v trojroli Ohně-Princezny-Slavíka v opeře Maurice Ravela Dítě a kouzla. Za roli Stravinského Slavíka se dostala do užší nominace na cenu Thálie za rok 2015 a získala cenu Opery Plus 2015. V září 2016 se představila v roli Xenie (Antonín Dvořák: Dimitrij) se společností Odyssey Opera a Boston Symphony Orchestra pod taktovkou Gila Rose v americkém Bostonu.