Orff z Národního na titulní straně Opernweltu. I o tom v Operním kukátku

Král Artur vítězí v Mnichově
Jen pochvalné kritiky sklízí inscenace Purcellovy semiopery King Arthur (Král Artur, 1691) v Mnichově. Většina recenzentů je nadšena zvoleným vyváženým tvarem, který spojuje operní čísla, mluvenou prózu i balet. Námětem je jeden ze středověkých příběhů okruhu „kulatého stolu“, tedy rozsáhlé legendy o Artušovi a jeho rytířích i kouzelníku Merlinovi, který je také důležitou postavou inscenace. Německý režisér Torsten Fischer připravil podívanou v současných kostýmech z anglo-saské války, do které se prolíná milostná zápletka lásky princezny Emmeliny z Cornwallu ke dvěma rozdílným mužům. Nemalou roli v příběhu hrají Merlinova kouzla i nadpřirozeno.

Z díla je proslulá především árie Cold Song (se sugestivní evokací mrazu), kterou na svém recitálu letos na Pražském jaru hned ve dvou verzích skvěle přednesl přední kontratenorista Andreas Scholl (recenzi jsme přinesli zde). Režisérova vlastní verze, připravená pro druhou mnichovskou operní scénu, tedy pro Staatstheater am Gärtnerplatz, se ale hraje nikoliv v tradiční divadelní budově, nýbrž v Reithalle. Trojici hlavních hrdinů ztělesňují s velkým nasazením Simon Zihag (Arthur), Judith Rosmair (Emmeline) a Markus Gertken (Oswald). Ostatní interpreti vystupují ve více rolích a parádní hudební číslo Cold Song připadlo barytonistovi Tobiasovi Greenhalghovi, který vedle Merlina a Ducha chladu vytváří ještě další tři role. Premiéra 8. prosince 2016 proběhla v hudebním nastudování místního šéfdirigenta Marca Comina.

Vzrůstající zájem o Purcellovy semiopery je znatelný i v dalších zemích, například Theater an der Wien již na leden zařadilo jeho The Fairy Queen (Královna víl). Tentýž titul je v současnosti k vidění i ve Stuttgartu. A v těchto dnech (8., 9. a 11. prosince) slaví také velké úspěchy soubor Hervého Niqueta v královském divadle ve Versailles právě s Králem Arthurem v Niquetově vlastní adaptaci. Zábavná persifláž historické látky vznikla v úzké spolupráci s duem Corinne a Gilles Beniziovi (alias Shirley a Dino), velmi populárním francouzským párem divadelních komiků.

Madama Butterfly s rekordem sledovanosti
Středeční otevření operní sezony v milánském Teatro alla Scala, které bylo k dispozici na mnoha televizních stanicích celého světa, překonalo v samotné Itálii dosavadní rekord ve vysílání přímého přenosu operního díla. Televizní přenos Pucciniho opery v původní premiérové dvojaktové verzi sledovalo v jeho domovině neuvěřitelných 12,5 miliónů diváků, tedy více než pětina veškerého obyvatelstva Itálie. Toto fantastické číslo potěšilo nejen intendanta této významné světové operní scény Alexandera Pereiru. Čísla sledovanosti v dalších zemích budou k dispozici zřejmě až příští týden.

Láska zdaleka – přenosový zážitek z Met a inscenační příslib z Brna
Zcela mimořádným zážitkem pro diváky více než sedmdesáti zemí z šesti kontinentů (jak zní část úvodního sloganu) byl sobotní přenos pětiaktového hudebního dramatu L’Amour de loin (Láska zdaleka) z Metropolitní opery – více se o této inscenaci dozvíte v překladu článku z The New York Times (zde). Symbolistické libreto, skvělá partitura vycházející z hudebního odkazu Clauda Debussyho v kombinaci s elektronickými nástroji v jednoduché, ale nesmírně účinné režii Roberta Lepageho na fantastické scéně Michaela Curryho. Toto scénické „moře světel“ nebylo již tradiční scénografií, ale jednalo se o dynamickou světelnou instalaci.

Vynikající zpěváci ve třech hlavních (a také jediných) rolích zajistili společně s nádherným výkonem orchestru pod vedením finské dirigentky Susanny Mälkki naprosto mimořádný operní zážitek, přístupný i opatrným návštěvníkům operních domů, kteří se obávají moderních kompozic. Tentokráte spojení poetiky a technicistní scénografie (s přiznanými technickými zařízeními) fungovalo znatelně lépe než ve Wagnerově tetralogii také v Lepageho režijním vidění. Potěšující byla i vysoká návštěva přenosu v pražském kině Světozor (cca 85 procent zaplněnosti), jiná města již takový zájem nevykazovala. I další operní bašta Plzeň, která tento přenos připravila do menšího sálu, hlásila hodně volných míst… Stává se trochu paradoxem, že část diváků žádá nové operní tituly, ale když jsou k dispozici, návštěvnost není zrovna valná. Bezesporu byla Láska zdaleka Kaiji Saariaho jedním z milníků přenosové dramaturgie z jeviště Met. Navíc potěšily rozhovory s tvůrci a také se skladatelkou a libretistou, kteří byli na představení přítomni.

Teď už nám nezbývá než se těšit na budoucí brněnskou inscenaci pod (jazykově logičtějším) titulem Láska na dálku s českou premiérou 24. března 2017 v Janáčkově divadle. V hudebním nastudování Marka Ivanoviće vystoupí ve dvou obsazeních Roman Hoza nebo Pavol Kubáň (Jaufré), Markéta Cukrová nebo Veronika Hajnová Fialová (Poutník) a Lucie Hájková nebo Pavla Vykopalová (Clémence). Scénografické podoby se ujme Tomáš Rusín, kostýmy navrhne Zuzana Štefunková-Rusínová a světelný design bude dílem Daniela Tesaře. Série představení do 5. dubna 2017 obsahuje ještě dalších pět repríz. A nejlepší na konec – režii díla bude mít Jiří Heřman, kterému mimořádně vyhovují operní látky mystického, rituálního a výtvarného charakteru. Jako recenzent se opravdu těším… V mezičase nezbývá, než se alespoň pokochat nádhernou poezií Jaufrese Rudela de Blaia, trubadúra ze dvanáctého století a hrdiny Lásky zdaleka, která je bohužel jen omezeně přístupná v českém výboru Vzdálený slavíkův zpěv z roku 1963. A vůbec nevadí, že příběh jeho cesty k Hodierně z Tripolisu byl patrně „jen“ legendou a nikoliv skutečným příběhem.

Opernwelt o českých inscenacích
Přední odborný časopis pro německy mluvící oblasti Opernwelt uveřejnil dvojstránkovou recenzi současných operních inscenací v Praze (Orffovy aktovky Chytračka a Měsíc, naši recenzi najdete zde) a Brně (Bartókův Hrad knížete Modrovouse a Schoenbergovo Očekávání, naši recenzi a videoreportáž najdete zde a zde). Kritik Albrecht Thiemann v článku Grosses kleines Welttheater (Velké malé divadlo světa, s narážkou na žánrový podtitul Orffovy opery Měsíc) na 22. a 23. stránce prosincového čísla podrobně hodnotí obě představení, navíc je titulní strana časopisu obsazena fotografií z Orffova Měsíce s populární figurkou Sandmänchana, ikonou bývalého televizního vysílání pro dětského diváka v Německé demokratické republice.

Pod maskou se na fotografii Patrika Boreckého zřejmě skrývá tenorista Jaroslav Březina. Opravdu nečekaná propagace, osobně nepamatuji, že by časopisy Opernglas nebo Opernwelt zařadily v posledních letech jako obálkovou fotografii snímek z české produkce.

Ale i prosincový Das Opernglas uveřejňuje recenzi věnovanou mezinárodnímu dvořákovskému festivalu, věnující se především koncertu Pavla Černocha s klavíristou Ivem Kahánkem (Das Opernglas, 2016, XII., strana 38. Recenzent: T. Kliche).

Hänsel und Gretel ovládli prosincový repertoár
Operním scénám v Německu a Rakousku opět v prosinci vládne Humperdinckova opera Hänsel und Gretel. Stále setrvává zvyk navštívit operní představení tohoto titulu s dětmi nebo vnoučaty.

Na letošní prosinec zařadily operu podle klasické pohádky bratří Grimmů, u nás častěji uváděnou pod titulem Perníková chaloupka, operní scény v Bad Elster, v Deutsche Oper Berlin, koncertně v berlínské Philharmonii (kde 23. prosince vystoupí i Riccarda Merbeth), Brémách, Chemnitzu, Cottbusu, Darmstadtu, Dessau, Dortmundu, Drážďanech, Düsseldorfu a Duisburgu (totožný operní soubor pro dvojměstí), Halle, Hamburgu, Hannoveru, Heidelbergu, Hofu, Innsbrucku, Kaiserslauternu, Karlsruhe, Kasselu, Landau (Pfalz), Lipsku, Linci, Ludwigshafenu, Lübecku, Mannheimu, Meiningenu, Mönchengladbachu, Mnichově (Bayerische Staatsoper), Neustrelitzu, Norimberku, Oldenburgu, Radebeulu, v nové inscenaci Landestheater Salzburg na velkém jevišti Felsenreitschule, Schwäbisch-Gmündu, Schweinfurtu, Trieru, Villingenu, tradičně na obou vídeňských scénách (Wiener Staatsoper a Volksoper) a Wiesbadenu. V rekapitulaci se jedná o více než tři desítky německých jevišť a několik rakouských souborů. Hezká tradice, která přivádí dětského diváka k opeře.

Štěpánka Pučálková v Salcburku

Mezzosopranistka Štěpánka Pučálková je ohlášena v obsazení Wagnerovy Valkýry na prestižním Osterfestspiele Salzburg 2017. Ve dvou představeních pod taktovkou Christiana Thielemanna vytvoří sice jen menší roli jedné z valkýr – Siegrune, ale jde o významnou a světově sledovanou produkci. Pěvkyně je ostatně se salcburským regionem svázána nejen jako s místem svého studia, ale i rolí Sesta, kterou vytvořila v Mozarteu Salzburg na jaře 2014. Velký rozhovor se Štěpánkou Pučálkovou jsme před nedávnem přinesli zde.

Nahrávka týdne

Johann Simon Mayr – Medea in Corinto. Orchestra Internazionale d’Italia, Philharmonic Orchestra of Cluj-Napoca, Chorus of Transylvania State, dirigent Fabio Luisi. Dynamic 7735. (2 CD) Současná snaha vzkřísit hudební dílo skladatele Johanna Simona Mayra (1763–1845), sice rodáka z bavorského Mendorfu a nositele ryze německého příjmení, ale komponisty a dirigenta, spjatého pozdějším studiem a působením převážně s italským prostředím, je nyní přístupná nejen ve více nahrávkách firmy Naxos. Naxos uzavřel exkluzivní smlouvu s neúnavným propagátorem jeho uměleckého odkazu, s dirigentem a muzikologem Franzem Haukem. Ale Mayrova zřejmě nejzdařilejší operní kompozice Medea in Corinto (premiéra 1813 v Teatro San Carlo v Neapoli) již od sedmdesátých let dvacátého století budí zájem inscenátorů i nahrávacích společností. Především hlavní role vášnivé Medei na sebe poutá velkou pozornost a vedle velké vokální náročnosti žádá i vynikající jevištní představitelku, schopnou monumentálního výrazu antické antihrdinky. Není divu, že se v této roli se vystřídalo několik představitelek (ač různorodých hlasových oborů), které disponovaly především výrazným dramatickým hlasovým i jevištním potenciálem. Ostatně první představitelkou mstící se Medei byla slavná sopranistka (zřejmě ale ve skutečnosti šlo o výborně cvičený mezzosoprán) Isabella Colbran, manželka Gioacchina Rossiniho i první a nezapomenutelná představitelka několika jeho operních partů, zkomponovaných přímo pro její hlasové prostředky.

Inscenace v Bernu 1975 nabídla výkon dnes poněkud polozapomenuté, ale vynikající americké dramatické sopranistky Ruth Falcon, neapolská inscenace z roku 1975 pak tureckou belcantistku Leylu Gencer, jež byla považována za nástupkyni Marie Callas. Její živý záznam je k dispozici na labelu Myto Records. V roce 1993 operu v širší mezinárodní známost uvedla nahrávka firmy Opera Rara s přesvědčivým výkonem Jane Eaglen v titulní roli a dalšími pěveckými hvězdami (Yvonne Kenny jako Creusa a koloraturní tenorista Bruce Ford v roli Giasona). Turínské Teatro Regio uvedlo tuto Mayrovu operu v sezoně 2008/2009 v titulní roli s jednou z největších operních představitelek naší doby, s italskou divou Annou Caterinou Antonacci, která dala roli strhující podobu, ale i svébytnou hlasovou kvalitu, jež je dána jejím specifickým hlasovým fondem. Inscenace je dostupná v záznamu na DVD. Hned v následujícím roce byla opera uvedena na dvou významných scénách.

Menší divadlo v St. Gallenu uvedlo inscenaci v hlavní roli s Elzbietou Szmytkou, polskou sopranistkou, kterou jsme poznali jako charizmatickou Vitellii v Mozartově La clemenza di Tito. Pěvkyně je bezesporu vynikající herečka a charismatická představitelka, ale její vystoupení v živé nahrávce představení (label Oehms Classics) bohužel získalo převážně negativní ohlasy. Pěvkyně již byla za zenitem své kariéry, ale o to větší ohlas sklízel výkon koloraturního tenoristy Lawrence Brownleeho. Senzací se pak stalo vystoupení německé sopranistky Nadji Michael (původně mezzosoprán) v mnichovské inscenaci v poněkud rozporuplné režii Hanse Neufelse, ale ve skvělém hudebním nastudování Ivora Boltona. Psychologizující portrét Medei jako cizinky nepochopené nepřátelským prostředím ve fenomenálním pojetí Nadji Michael podpořený dalšími vynikající zpěváky (Michael Vargas jako Giasone a prudce stoupající hvězda lyrické sopranistky Eleny Tsallagove jako Creusy) učinil z mnichovské inscenace operní událost sezony.

Loňské inscenaci na italském festivalu v Martina Franca, jež je základem současné posuzované nahrávky firmy Dynamic, kraloval vokální výkon Davinie Rodriguez, rodačky z Las Palmas, která připomíná hlasově právě slavnou Marii Callas.

Vokální prostředky atraktivní zpěvačky, disponující strhujícím divadelním projevem, budí ale u části posluchačů často trochu smíšené pocity. Vokální ekvilibristika se mísí s ruletou, zda nejvyšší tóny vyjdou či nikoliv. Osobně jsem byl přítomen jejímu poněkud hazardérskému výkonu v roli Lucrezie ve Verdiho opeře I due Foscari po boku Plácida Dominga v Theater an der Wien a obdobně zněla i její letošní Verdiho Lady Macbeth s týmž partnerem na témže jevišti (naši recenzi najdete zde). Pro Mayrovu hrdinku se jí podařilo více zkáznit svou hlasovou eruptivitu a snad i díky sestřihu z více představení její podání působí velmi komplexně. Za poslech určitě stojí velmi obtížná a obávaná árie Sommi Dei z prvního dějství, doprovázená sólovými houslemi. Partnery v nahrávce jsou jí tenorista s velmi přesvědčivým vokálním výkonem Michael Spyres (s výbornými zářivými výškami) a výrazově poněkud matná Mihaela Marcu jako Creusa. Dynamismus a velké kontrasty partitury plně vyhovují dirigentovi Fabiovi Luisiovi. Precizní je výkon orchestru i technická kvalita nahrávky. Současně se zvukovou nahrávkou je k dispozici i DVD, jež poněkud odhaluje určité slabiny inscenace (režie Benedetto Sicca). Silné propojení s baletní složkou by byl možná dobrý nápad, kdyby choreografie byla kvalitnější a invenčnější. Přesto Mayrova Medea in Corinto patří mezi velké objevy operního repertoáru, ale inscenace bude vždy zcela závislá na výkonu hlavní představitelky.

Hudební úsměv
Zpěvák a dlouholetý pedagog Pražské konzervatoře Egon Fuchs (1886–1958) pořádal písňový recitál v Komorním spolku, kam zařadil i píseň Huga Wolfa na text Michelangelovy básně v českém překladu „Vše, co počlo, všecko hyne“. Sazeč, tehdy ještě samozřejmě ruční sazby, se poněkud přehlédl a text upravil na „Všecko pošlo, všecko hyne“. Interpret, který opravdu neměl k žertu daleko, to tedy tak zazpíval…