Osobnosti české opery: Jiří Olejníček

Vzpomínka na tenoristu brněnské opery

14. ledna letošního roku v Brně proběhlo poslední rozloučení s výraznou osobností české opery panem Jiřím Olejníčkem, dlouholetým vynikajícím sólistou Státního divadla v Brně. Tenorista Jiří Olejníček působil v Brně od roku 1964. Narozen 11. února 1937, studoval brněnskou a poté i pražskou konzervatoř u profesora Jana Berlíka. Tento legendami opentlený český pěvec tenorista, vychoval obdivuhodnou řadu zdatných pěvců. Vedle Jiřího Olejníčka také například Miroslava Frydlewicze, Radmila Kvírence nebo Antonína Švorce. Po dvou letech působení v Opavě pokračoval v roce 1964 Jiří Olejníček v Brně, angažován skvělým šéfem Františkem Jílkem (1913–1993). Vstoupil do úžasné éry opery v Brně, kdy měl František Jílek k dispozici mimořádnou sestavu pěvců. Ta soupeřila rovnocenně s operou Národního divadla v Praze, zejména po otevření nové, atraktivní budovy divadla v roce 1963. Jiří Olejníček měl v tenorovém oboru kolegy Viléma Přibyla a Vladimíra Krejčíka. S nimi působila Hana Svobodová-Janků, famózní sopránový mladý talent, která hostovala tehdy v La Scale jako Turandot.

Jiří Olejníček, původně typicky lyrický tenor, se postupně prosadil do oboru spinto, ba i dramatického oboru. Jeho hlas byl nosný, barevný, voluminózní s lesklými a pevnými výškami. V Brně brzy obsáhl široký repertoár v národní tvorbě – Smetanův Jeník, Vít, Lukáš, Jarek, Jíra a Dalibor, kterého mu František Jílek svěřil v inscenaci díla již v roce nástupu 1964. Alternoval s Vilémem Přibylem! Byl přesvědčivým Gounodovým Faustem, Dvořákovým Princem v Rusalce i Dimitrijem. Obsáhl ohromně široký obor od Mozartova Tamina, přes Beethovenova Florestana (1976), prakticky to byl celý italský repertoár od Vévody v Rigolettovi, přes Alfreda v Traviatě, Alvara v Síle osudu až po dramatickou partii Otella (1980, v alternaci s Vilémem Přibylem!). V Pucciniho tvorbě vynikl jako Rudolf i Cavaradossi, Pinkerton i Kalaf. Právě Kalaf v Pucciniho Turandot, v premiéře v roce 1968, byl obrovským Olejníčkovým úspěchem. Hudebníci z Brna dodnes vzpomínají na jeho představení, kdy exceloval v Turandot spolu s Hanou Svobodovou, která se vrátila aktuálně s mimořádným úspěchem z La Scaly! Byl úspěšný i jako Boris v Janáčkově Káti Kabanové, v Její pastorkyni zpíval Števu i dramatičtějšího Lacu.

Osobně jsem viděl v Brně Jiřího Olejníčka ve Smetanově Daliboru a mohu potvrdit, že to byl skvělý, vášnivý výkon, s jistými výškami.Co jsme tehdy měli Daliborů! Vedle Beno Blachuta Oldřich Spisar, Jaroslav Stříška, Jaroslav Kachel, Jan Malík, Ivo Žídek, Zdeněk Jankovský. A samozřejmě V. Přibyl, nu a sledovaný Jiří Olejníček. Dalibor Olejníčkův stál hodně vysoko. Předčil tehdy, dle mého nestranného soudu, pražské představitele (Beno Blachut byl tehdy v roce 1964 již poněkud za svým zenitem). Jenže Olejníček v podstatném roce 1964 nebyl tak říkajíc ve správný čas na správném místě. Tehdy se opera Národního divadla chystala s Daliborem na slavný operní festival ve skotském Edinburgu. Ředitel festivalu lord Harewood přijel do Prahy upřesnit podrobnosti se šéfem opery Národního divadla v Praze Hanušem Theinem. A protože se zrovna ten den hrál Dalibor v Brně, projevil zájem vidět brněnskou inscenaci. Zrovna zpíval tehdy ještě neznámý Vilém Přibyl. Lord Harewood byl nadšen jeho výkonem a stanovil Hanuši Theinovi podmínku, že bude s operou Národního divadla v Edinburgu titulní roli zpívat Přibyl v alternaci s Blachutem. Tento moment odrazil Přibyla do evropské kariéry, stal se hostem slavné Covent Garden a německých scén. Kdyby ale tehdy v Brně účinkoval alternující Olejníček, byl by patrně vyžádán lordem Harewoodem obdobně a byl by tak vržen do širší, evropské kariéry. Uvádím tuto story proto, abych ukázal, jak ta pověstná kapička štěstí je někdy tolik podstatná!

Druhou osobní vzpomínkou je vyprávění mého otce, který byl na kongresu v Brně v roce 1969. Tehdy byl ředitelem divadla profesor Miroslav Barvík, hudební vědec a publicista. Pozval otce do divadla, znali se dobře. Byla Carmen a dona Josého tehdy zpíval Jiří Olejníček. Byl prý skvělý, a tak Miroslav Barvík s patriotickým výrazem vyprávěl otci, jak právě hostoval v Brně Ivo Žídek ve své „glanzpartii“ Prince ve Dvořákově Rusalce a projevil zájem zahostovat si v Brně Josého. Barvík ho vzal na večerní Carmen, kde zpíval Josého Olejníček s obrovskými ovacemi publika. Po představení Barvík údajně řekl Žídkovi: „Ivo, tak jsi slyšel, jakého máme dona Josého. A to zítra bude zpívat Přibyl a ten je ještě lepší. Myslíš, že bys u nás vedle nich jako José mohl uspět?“ Žídek prý nic neřekl a již o dané hostování neusiloval. Nevím, zda Barvík otci nenadsazoval, v divadle jest to běžné, ale je to praktický doklad, jak bylo Brno pyšné na svoji tehdejší úroveň.

Snad jsou podobné vzpomínky oživením výčtů partií, jejichž soupis by zde mohl být nekonečný. Olejníček byl úžasný univerzalista. Zvládl obrovskou oborovou šíři, tak jako v Praze jmenovaný Ivo Žídek nebo plzeňský Zdeněk Jankovský, angažovaný v roce 1974 do Národního divadla v Praze.

Připomenu ještě Olejníčkovu interpretaci Janáčkovy Glagolské mše nebo účinkování v československé premiéře Kateřiny Izmajlové Dmitrije Šostakoviče v roli Zinoje Borisoviče. Pro televizní inscenaci Janáčkovy Věci Makropulos nahrál mladistvého Janka, ale v Brně imponoval rolí Alberta Gregora v Jílkově nastudování. V šedesátých letech vysílala dnešní stanice Vltava přenosy live představení z Brna. Byla jich celá řada. A pamatuji se dodnes, jak jsem tehdy v mladistvém věku poslouchal z Brna řadu oper, kde vynikal krásný, plnozvučný tenor s italským pelem Jiřího Olejníčka. Ty přenosy oper ze scén mimo Prahu byly ohromné!  Napadá mne otázka pro osoby povolané: nešlo by je obnovit?

Jiří Olejníček patří k nejlepším tenoristům v Čechách let šedesátých až osmdesátých.  Patrioti v Brně by dobře učinili, kdyby vydali CD pod názvem Tři brněnští tenoři s trojicí hvězd Přibyl – Olejníček – Krejčík. Jako protiváhu vydaného CD v Praze Radioservisem a Společností Beno Blachuta, ve složení  Blachut – Žídek – Kovář. Tohle CD z dosažitelných nahrávek by sakramentsky konkurovalo CD slavných tenorů z Prahy! A to hlavní, připomněla by se velká éra šéfdirigenta Františka Jílka, v níž Jiří Olejníček byl dominantní pěveckou osobností. Nevím proč, ale mám pocit, že právě on je dnes hodně zapomenutou osobností. Jeho „stimmkolega“ Vladimír Krejčík získal Cenu Thalie (2009), bohužel, Jiří Olejníček se obdobného uznání nedočkal.+++

===

Foto archiv NDB, Rafael Sedláček