Osobnosti české opery: Josef Munclingr

  1. 1
  2. 2

Dnes již jen nejzapálenějším operním fanouškům a zájemcům o historii české opery je známé jméno operního pěvce, režiséra, divadelního pedagoga, ale také nadaného výtvarníka, divadelního teoretika, umělce, který se znamenitě orientoval v evropské kultuře a společenském dění, jedné z nejvýznamnějších osobností především Ostrčilovy éry v Národním divadle, Josefa Munclingra.František Josef Munclingr (jak zní celé jeho jméno) se narodil 13. září 1888 v hanácké vsi Nížkovice nedaleko Kroměříže. V útlém dětství přišel o oba rodiče a vychovával ho strýc František, člen orchestru lvovského Mětského divadla. Dnešní západoukrajinské centrum Lvov ale má zcela jiný charakter, než mělo tehdejší páté největší město podunajské monarchie (po Vídni, Budapešti, Praze a Terstu), hlavní město takzvaného Haličského království zahrnující jihovýchodní část dnešního Polska a velkou část západní Ukrajiny. Lvov byl tehdy rychle se rozvíjejícím multikuturním centrem s národnostně smíšeným obyvatelstvem, středisko především polského (a také ukrajinského) kulturního a uměleckého života. V Městském divadle, které zahájilo svou činnost v roce 1900, působila řada významných sólistů, svou kariéru ve Lvově začínal například jeden z nejvýznamnějších představitelů basového oboru své generace, Adam Didur.

Kultivované prostředí mělo na Josefa Munclingra mimořádný vliv. Úspěšně absolvoval svá studia na filozofické fakultě místní univerzity a vedle toho rovněž studium zpěvu a hry na housle na konzervatoři. Soukromě studoval rovněž kreslení a malířství. Již jako student gymnázia publikoval pod šifrou Beppo své literární pokusy, poté psal články do kulturních časopisů a přispíval do novin rovněž svými karikaturami.

Jeho průrazný, jadrný, hluboký bas a vrozený herecký talent způsobily, že ve svých třiadvaceti letech v roce 1911 vystoupil v roli Collina ve lvovském Městském divadle, načež byl angažován jako sólista pro basový obor. O rok později se 21. prosince 1912 setkáváme s jeho jménem na divadelní ceduli pražského Národního divadla, kde účinkoval v postavě velekněze Ramfise ve Verdiho Aidě. Později tuto roli střídal s postavou Egyptského krále.V letech 1913–1914 byl členem opery v Poznani, jež tehdy byla součástí Německé říše a hostuje na řadě německých operních scén, v roce 1915 také v Městském německém divadle v Brně. Z Poznaně odchází do Varšavy, tehdy součásti ruského záboru Polska. Zde se stává členem Operního studia Piotrowského, načež je angažován do vysoce prestižního varšavského Teatru Wielkego. V roce 1919 přechází do menšího, ale pro mladého všestranného umělce, který se aktivně zabývá výtvarným uměním, literaturou a teorií umění, inspirativnějšího Teatru stolecznego (Divadla hlavního města), kde může uplatnit v mnohem větší míře svůj široce rozvětvený umělecký talent. Především svůj nesporný talent režijní. První úspěšnou operní režii absolvoval už v Operním studiu Piotrowského, když tam uvedl německým expresionismem ovlivněnou inscenaci Offenbachových Hoffmannových povídek.

Pilně se věnuje rovněž společenským aktivitám. Je spoluzakladatelem a funkcionářem Svazu umělců polské scény, který byl založen po obnově polské Rzeszypsopolité.

V roce 1921 se vrací do vlasti a v roce 1922 se stává na popud dirigenta Milana Zuny členem opery Slovenského národního divadla v Bratislavě. V divadle, do jehož čela přichází krátce poté Oskar Nedbal, vytvořil řadu pozoruhodných rolí světového repertoáru (s mnohými z nich se setkal už v předtím) a přidává k nim české operní role, především dvořákovské (Marbuel v Čertu a Káči, Purkrabí v Jakobínu a Vodník v Rusalce). Své dokonalé propojení pěveckého a hereckého mistrovství zdokumentoval skvělým výkonem v bratislavské premiéře Janáčkovy Káti Kabanové v roli Dikoje.

Poté spolupracuje Josef Munclingr s olomouckým divadlem a absolvuje s ním v roce 1924 velmi úspěšný zájezd operního souboru mezi vídeňské české krajany. Dostalo se mu velmi pochvalného ocenění. Wiener Neuer Tagblatt ze dne 31. května 1924 napsal o jeho žalářníku Benešovi z Dalibora: „Pan Munclinger – žalářník Beneš připomíná chvílemi hlubokou velkolepost slavných slovanských basů.“ V Neue Freie Presse ze dne 12. června kritik zhodnotil jeho výkon v roli Vodníka v Rusalce: „…nade všechny vynikal, jak již v minulých večerech, mohutný bas pana Munclingera.“ A kritik M. M. ve večerníku Der Abend téhož dne napsal, že skvělý basista pan Munclinger by měl být angažován ve Vídni. Nabídka z vídeňské státní opery skutečně přišla a zdálo se, že vyústí v oboustrannou spokojenost. Během jednání ale přišla nečekaná nabídka z Prahy. Otakar Ostrčil slíbil kromě sólistického angažmá také možnost pravidelné režie. A tak se Josef Munclingr stal od 1. ledna 1925 členem opery Národního divadla, kde setrval až do svého odchodu do důchodu v roce 1950. Ještě v lednu se představil svou první režií, kterou byla Fibichova opera Pád Arkuna.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat