Karel Křemenák, nepřehlédnutelná ikona plzeňské opery

Významný český basbarytonista Karel Křemenák (1929–2007), který byl po dobu čtyřiceti let spjat s plzeňskou operou, by se právě dnes, 24. října, dožil pětaosmdesáti let.Významný pěvec celostátní úrovně pochází z Prahy, kde studoval soukromě operní zpěv u Theodora Schütze a pilně navštěvoval pěvecký sbor Typografia (sám vyučen typografem). Zde, ve sborové praxi, ovládl až neuvěřitelně zpěv prima vista neboli z listu, bez opory o nástroj. Kdo zná trochu pěvecké prostředí, ví, že je to zde kumšt spíše vzácný než obvyklý, ač laik se zpravidla diví. Karel Křemenák zvládl čtení not z listu tak dobře, že budil doslova údiv kolegů i dirigentů! Bez metodik, bez didaktik, bez předmětu intonace, který na konzervatořích obvykle stejně moc efektivní není. Jen a pouze účelnou sborovou praxí s nutností rychle zvládat mnoho basových partů, ale jistěže i vlastním silným talentem a muzikantskou intuicí. Byl i výborný rytmik, nikdy jsem nebyl svědkem, že by se sebeméně rozešel s orchestrem.

Karel Křemenák po krátkém působení v Opavě zakotvil v Plzni od roku 1952. Znělý, sytý, sametový basbaryton dramatičtějšího charakteru, s velkým hlasovým rozsahem do hloubek i výšek, kam si našel svoji spolehlivou cestu s výpomocí určité specificky osobité nazality tónu, která poslechově nevadila. Pěvec byl neobyčejně univerzálním typem, což tehdejší ansámblové divadlo využívalo, až zneužívalo. Karel Křemenák začínal v Opavě jako typický bas Dvořákovým Vodníkem v Rusalce, ale i Filipem v Jakobínovi, Kecalem i Mumlalem světa Smetanových oper. Rovněž do Plzně byl přijat šéfdirigentem opery Františkem Belfínem na basovou roli Vodníka v Rusalce. Ale v následující velké éře Bohumíra Lišky (od roku 1955) se transformoval na popud pana šéfdirigenta na vyšší barytonové role, které po léta alternoval v Plzni s barytonistou Josefem Hořickým (o jeho letošním stoletém výročí jsem psal letos na jaře zde). Musel se tak nově pohybovat ve vysokých barytonových polohách Rossiniho Figara, Verdiho Germonta, Renata, Nabucca, Luny i Rigoletta, Pucciniho Scharplesse a Scarpii, ba i Čajkovského Eugena Oněgina, Dvořákova Bohuše i Šujského (v Dimitriji), Fibichova Prospera i Přemysla. A jistě ve všech velkých postavách tehdy hojně hraných oper Smetanových, z nichž nadmíru přesvědčivý byl zejména jeho majestátní král Vladislav v Daliborovi a Kalina v Tajemství.

Kdyby zde byl dnes mezi námi Karel Křemenák v letech své kariéry, člověk velmi inteligentní a zároveň skromný a prostý, určitě by se těšil na svého vášnivého krále Amonasra ve Verdiho Aidě, která měla v Plzni novou premiéru před pár dny. A poté by zopakoval plzeňskému publiku Alfia v Mascagniho Sedláku kavalírovi a přesvědčivého Tonia v Leoncavallových Komediantech, kterého si zahostoval i na jevišti Smetanova divadla v Praze (dnes Státní opery). Ve vzácné společnosti tehdy skvělého Bohumíra Vícha jako Cania a Teodora Šrubaře coby Silvia. Sezonu by završil Přemyslem ve Smetanově Libuši, dokonce v Novém divadle, jehož otevření se již, škoda, nedožil. Jako přechodný ředitel Divadla J. K. Tyla v Plzni, jmenovaný v nevděčných letech 1970–1971 (27. 6. 1970 – 15. 4. 1971), musel nahlédnout i do všech zapeklitých organizačních úkolů šéfovských. Po krátké době uprosil krajské orgány, aby se mohl vrátit od role ředitele divadla zpět ke své sólistické operní profesi. Bylo mu vyhověno.Křemenákův profil byl opravdu mimořádně oborově široký. Od Mumlala, Kecala, Vodníka až po vysoko položeného Rossiniho Figara v Lazebníku sevillském, kterého mimochodem zpíval a hrál báječně. Ona ta Theinova inscenace v šedesátých letech byla senzační! Miroslav Frydlewicz, Karel Harvánek, Jiří Berdych, Libuše Bláhová, to byl doslova pěvecko-herecký jevištní koncert, jaký se hned tak nevídá a neslýchá. V téže době se prezentoval v Liškově a Zoulově inscenaci v titulní roli Mozartova Dona Giovanniho, jehož basbarytonová poloha mu ideálně vyhovovala.

Každý pěvec, zejména tak široce oborově rozkročený, jako byl Karel Křemenák, má své jedinečné, takzvané glanzpartie, které mu nejlépe pěvecky i herecky leží. Podle mého pozorování, které bylo v oněch letech nadmíru intenzivní, vlastně každodenní, byl touto přední Křemenákovou rolí skvělý Gounodův Mefisto ve Faustu a Markétce, výrazově a jevištně skutečně velmi osobitý, a tím jedinečný.Obdobně bych označil jeho Pizzara v Beethovenově Fideliu, výborně divadelně vystavěná postava skvělého Liškova provedení. Křemenák ztvárňoval zejména záporné figury s neobyčejnou jevištní přesvědčivostí. Patřil sem Pucciniho sugestivní baron Scarpia v Pucciniho Tosce, ale také Smetanův Rarach v Čertově stěně. Byly to party pro hlasovou polohu sonorního basbarytonu Karla Křemenáka takřka ideálně polohově posazené. Dodnes se mi zřetelně vybaví jeho dramaticky sugestivní vstup barona Scarpii v prvním dějství, se slovy: „To řádění zde v chrámě, pěkná zpráva!” Byl rovněž výrazným Musorgského Borisem Godunovem v inscenaci z roku 1965 (spolu s Josefem Hořickým), Galicynem Borodinova Knížete Igora, Tomským Čajkovského Pikové dámy.Výrazně zapůsobil v roli Jaga ve Verdiho Otellovi v nádherné Liškově a Zoulově inscenaci (1966), kde našel snad životní roli nezapomenutelný Jaroslav Hlubek, který byl vskutku Otellem až mimořádně mimořádným, s Marcelou Machotkovou jako Desdemonou. Pozdější emigrant do Německa, basista Jiří Berdych přiznal, jak byl překvapen, když mu znalci opery v Norimberku říkali, že nejlepšího Otella svého života zhlédli v malém divadle v Plzni…

Křemenákův muzikální rytmický náboj se smyslem pro neobyčejnou plynulost kantilény a plastiku frází se projevil neobyčejně silně ve Wagnerově titulní roli Bludného Holanďana, zejména však Wolframa, s jeho dlouhodechou Písní o Večernici v opeře Tannhäuser. V roce 1969 měla pro titulní roli Plzeň v ansámblu sólistů (dvacet dva), dva, podtrhuji, dva velmi dobré představitele Tannhäusera – dramatického tenoristu Jaroslava Hlubka a Zdeňka Jankovského. Neuvěřitelné, že? Však také Karel Křemenák v knize Divadelní návraty Jiřího Šantory vzpomíná v roce 2000: „Oproti dnešnímu tak úzkému repertoáru opery jsme tehdy hrávali osmadvacet, i třicet titulů za rok! Byla to ale doba, kdy ještě po představení nenaskákali všichni rychle do aut, ale byli jsme naopak i po představení moc rádi spolu…“ Pro vysvětlení mladším. Oněch třicet titulů je myšleno mimo tituly pro abonomá, tedy spousta kmenového repertoáru, který se dokázal udržovat. A vždy rychle obnovovat pro volná sobotní představení, velmi často s atraktivními předními hosty z Národního divadla a ze zahraničí.Nemohu nevzpomenout role, v nichž jsem se s Karlem Křemenákem potkával přímo na jevišti. Ať to byl jeho Mícha ve Smetanově Prodané nevěstě, robustní a zemitý Verdiho Falstaff, Bohuš a poté i Filip Dvořákova Jakobína, Vladislav v Chaloupkově nastudování Smetanova Dalibora. Nemohu ale nevzpomenout na skvělou Maryšu Emila Františka Buriana (inscenace Josefa Chaloupky a Oldřicha Kříže roku 1975), kde byl herecky přesvědčivým Vávrou. Imponoval jako Janáčkův Revírník Příhod lišky Bystroušky i rozšafný Stárek Její pastorkyně, ale také Šiškov Mrtvého domu, jehož replika: „Počkej, nepředbíhej“ – se mi až sugestivně vybavuje, jako by to bylo hráno včera…

Soudobá operní tvorba byla v Plzni silně zastoupena, zdaleka nelze jmenovat přepestrou škálu oper dvacátého století, kde Karel Křemenák účinkoval. Pravda, Liškovi i Vašatovi se dobře experimentovalo, když měli tehdy dotace jisté a jako šéfově o ně nemuseli ani nikterak usilovat. To se to pak dávaly novinky i za cenu dosti poloprázdného hlediště. Nicméně jednu novinku nemohu nejmenovat, byla totiž nadmíru úspěšná: premiéra Zuzany Vojířové Jiřího Pauera (1966), ideální kompromis moderní harmonie spolu s invencí melodickou. Petr Vok a jeho barytonová Óda na jižní Čechy, byla znamenitá, vzdor vysokému posazení árie – Má jihočeská země, denně děkuji Bohu, že mně přisouzeno žít v tomto kraji, mé jižní Čechy, jsem tu vrostlý všemi kořeny až po pás… To bylo krásné Křemenákovo číslo, byť vrostlý všemi kořeny až po pás byl a zůstal ve své západočeské metropoli Plzni…

Přes dvě stě rolí a tři tisíce dvě stě představení… Titul zasloužilý umělec v roce 1983 a roku 2004 cena Senior Prix. Patří a bude patřit k oněm slavným pěvcům plzeňské opery dlouhých čtyř dekád velké poválečné éry. Karel Křemenák vystoupil naposledy, již v hlubokém penzijním věku čtyřiasedmdesáti let, v operetní roli Čanga v Lehárově Zemi úsměvů. Jeho hlas byl stále sonorní a znělý. Kdyby byl ještě mezi námi, oslavil by dnes reálných pětaosmdesát let.
Foto archiv DJKT Plzeň, Vlasta Mikolášová