Osudy Beno Blachuta (5)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Lukáše v Hubičce zpíval Blachut od druhé sezony svého pražského působení, poprvé 3. prosince 1942. Šlo vlastně o záskok za Richarda Kublu. Dirigentem představení byl Zdeněk Chalabala, režisérem Ferdinand Pujman a výtvarníkem František Kysela. Vendulku tehdy zpívala Marie Budíková, otce Palouckého Josef Munclingr, Tomše Jan Konstantin, Martinku Zdeňka Hrnčířová, Matouše Karel Kalaš a Barče Milada Jirásková. Vzhledem k tomu, že se nejednalo o premiéru, nebylo představení sledováno kritikou. Inscenace byla po druhé světové válce obnovena 1. října 1945, a to ve zcela obměněném obsazení. Dirigentem byl místo Zděňka Chalabaly Karel Nedbal. Při premiéře Palouckého zpíval Vilém Zítek, Vendulku Štěpánka Jelínková, Tomše Jan Konstantin, Martinku Marta Krásová, Matouše Karel Kalaš a Barče Maria Tauberová. Jen Lukáš zůstal Beno Blachutovi. Kritici se vyjadřovali například takto: „Beno Blachut v hereckém postoji realistický mladý vdovec a znamenitě disponovaný pěvec, vystihl všechny dramatické peripetie Lukášovy a strhl krásou zpěvu k obdivu.“
(Obnovená Hubička. Svobodné slovo, 3. října 1945)Poté jako Lukáš vystoupil ještě ve dvou inscenacích Národního divadla (1950 a 1960), naposledy 1. října 1975, celkem jej tedy v divadle hrál a zpíval stotřicetšestkrát.

Po spíše epizodním olomouckém Ženci byl pěvec do Libuše obsazen jako Šťáhlav na Radbuze, a to hned v prvním poválečném uvedení (premiéra 27. května 1945); během tří a půl roků byla na repertoáru pouze sedmatřicetkrát a Blachut svou úlohu zpíval pouze čtyřikrát, přednost dostával Josef Vojta. V dalším nastudování Libuše v roce 1953, které se na jevišti udrželo až do roku 1968, si Beno Blachut Šťáhlava na Radbuze (od premiéry 18. listopadu) mohl při sto dvaceti šesti reprízách zazpívat celkem šestašedesátkrát; úlohu alternoval zejména s Ivo Žídkem.Mimochodem: ze soupisu představení dosažitelném v digitálním archivu Národního divadla lze vyčíst, že se Libuše tenkrát nehrála jen při slavnostních příležitostech, jak tomu bývá dnes, ale rovněž jako pravidelná součást repertoáru. Dne 28. října 1968 měla nově nastudovaná Libuše svou předpremiéru, první představení se konalo o dva dny později. Beno Blachut „svého“ Šťáhlava zpíval jenom pětkrát.

Do Tajemství se Beno Blachut vrací po létech ještě v úloze komického oboru jako zpěvák Skřivánek, poprvé ve Smetanově divadle 7. května 1973 v inscenaci dirigenta Bohumila Gregora a režiséra Přemysla Kočího. Opera, do níž byl znovu obsazen, byla nastudována též v sezoně 1980–1981. Naposledy jako Skřivánek vystoupil 28. ledna 1984, zpíval jej celkem padesátšestkrát. Bylo to zároveň poslední Blachutovo vystoupení v Národním divadle…Kritik Vladimír Bor o Skřivánkovi napsal pouze: „Pokud jde o smetanovskou vřelost, která je zde neodmyslitelným segmentem autentické interpretace, objevila se nejen v otcovské intonaci B. Blachutova Skřivánka (například ‚Tak ho spánembohem vyslechněte…!‘)…“
(Nové Smetanovo Tajemství ve Smetanově divadle. Hudební rozhledy 6, 1973, strana 241-244)

Přestože se označení „otcovská intonace“ v hudební terminologii nevyskytuje, dává autor recenze ve spojení se „smetanovskou vřelostí“ najevo, jak asi Blachut Skřivánka ztělesňoval.

S Čertovou stěnou se Beno Blachut setkal už v roce 1945, když ve studiu Československého rozhlasu natočil part Jarka pod taktovkou Otakara Jeremiáše. Je zvláštní, že tuto Smetanovu roli nikdy nehrál v divadle, přestože po dobu jeho působení v Národním divadle byla několikrát na repertoáru. Na scéně Smetanova divadla (budova dnešní Státní opery) však vytvořil druhou tenorovou roli Čertovy stěny, a to Michálka. Inscenace v režii Václava Kašlíka, se scénou Josefa Svobody a v hudebním nastudování Bohumila Gregora měla premiéru 23. května 1974 a byla zaznamenána Československým rozhlasem. Blachut vystoupil jako Michálek celkem jednadvacetkrát, naposledy 12. května 1979. Roli rožmberského hradního Blachut vytvořil i ve filmovém zpracování opery Československou televizí v roce 1973, režie Zdeněk Kubeček. Jako jediný z účinkujících part sám nazpíval i zahrál. Film je tak vzácným dokumentem Blachutova pěveckého i hereckého pojetí této role a je možné předpokládat, že pozdější divadelní interpretace byla velmi podobná. Přestože se Michálek snaží všemožně provdat dceru Katušku za pana Voka, aby pro sebe získal lepší společenské postavení, je jeho počínání v Blachutově podání roztomilé, zvláště díky jeho smyslu pro jemnou komiku.V přehledu ročníků festivalu Smetanova Litomyšl se v roce 1952 dočteme, že Beno Blachut zpíval postavu Jíry v Braniborech v Čechách. V pěvcově zápisníku ale žádnou poznámku o tomto představení nenajdeme. Je tedy pravděpodobné, že jde o chybu v přehledu festivalu, protože Blachut si každé představení pečlivě zapisoval. Další zmínka o této roli v jeho interpretaci pochází z roku 1961. V rozhovoru pro časopis Červený květ uvedl, že studuje právě Jíru a Aigistha ze Straussovy Elektry. Avšak ani tentokrát k žádnému vystoupení v této Smetanově opeře zřejmě nedošlo. Jediné, co je jisté ve spojení Blachut a Braniboři v Čechách, je nahrávka Československého rozhlasu z roku 1948 s dirigentem Karlem Ančerlem, na které poběhlíka Jíru nazpíval. Proč v této roli nevystupoval v divadle, není známo. Důvodem může být skutečnost, že Jíra byl po dlouhou dobu doménou Bohumíra Vícha, a nebylo tedy třeba Blachuta do této role obsazovat.

Obsáhlou kapitolu lze napsat o gramofonových a rozhlasových nahrávkách Smetanových partů Beno Blachutem. Byl obsazen do všech nahrávek operních, několikrát zaznamenal Večerní písně. A velmi mnoho bylo také koncertních vystoupení mimo operní jeviště, ať už při významných hudebních slavnostech nebo na skromných jevištích československých měst a vsí.

(Pokračování)
Foto archiv rodiny Blachutových, archiv ND Praha – Jaromír Svoboda

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat