Přání do nového roku a aktuality ze světa baletu v Týdnu s tancem

  1. 1
  2. 2

Zatím se nepodařilo techniku zprovoznit, a tak byla zrušena i představení 1. a 3. ledna. Kromě samozřejmého vrácení vstupného vymyslel balet berlínské Státní opery ještě náhradní program pro diváky, kteří by tak jako tak chtěli strávit středu 3. ledna v divadle. Místo tradičního divadelního představení se mohou zúčastnit veřejné jevištní zkoušky právě baletu Louskáček i s odborným výkladem. Zkoušku samozřejmě povede šéf souboru choreograf Nacho Duato, jehož verzi baletu soubor uvádí. Bude tedy bez kostýmů, masek a dekorací pouze s klavírem a nahrávkami, takže diváci nahlédnou alespoň trochu pod pokličku denního provozu souboru.

I za lístky na 3. ledna se bude divákům vstupné vracet, zhlédnutí projížděčky Louskáčka není plnohodnotným náhradním programem, ale spíš zhmotněnou omluvou, aby nepřišli o setkání s tancem úplně všichni. Je příjemné vidět od vedení souboru takové gesto a je to neklamný důkaz, že mu skutečně záleží na každém divákovi a že rychle reaguje i při událostech, za které nenese odpovědnost a které jsou nepředvídatelné, ačkoli se bohužel v divadelním provozu čas od času stávají. Na takových drobnostech se pouto s divákem vytváří nejlépe a je pak také nejsilnější.


Do nového roku…

Ano, snad by se takhle při začátku ledna slušelo prohodit i pár slov nejen o novinkách a zajímavostech. V minulém čísle (najdete zde) nám někteří baletní šéfové našich souborů popřáli do nového roku, stejně jako svým souborům a tanečnímu umění. Co byste si pro taneční umění přáli vy, kdyby se taková přání dala nějakou čarovnou mocí skutečně vyplnit? Nabízím pár bodů, ale říkám vám – čáry a kouzla, to je vlastně nuda. Co bychom z toho měli za potěšení, kdyby se nám ta naše přání plnila úplně sama od sebe bez sebemenšího přičinění? Každému zázraku je potřeba trochu pomoci, i když se vám někdy zdá, že se něco stalo a vyřešilo „samo“. Věřím, že to, co divák i umělec chce, na to přece jen stačí lidská síla a vytrvalost, i když některé mety se zdají být k uzoufání nedosažitelné. Ale ani to, že cíle nedohlédneme, neznamená, že tam někde daleko v budoucnosti není. Nebuďme neskromní, buďme jen trpěliví, pamatujme si je, a jak poběží rok svým tempem, občas se zastavme a popřemýšlejme, jak tomu kterému přání pomoci k uskutečnění.

Ilustrační foto (zdroj pexels.com)

Co si pro svět tance a baletu přát?
* Třeba to, aby se tanečnímu umění konečně dostalo rovnocenného místa mezi ostatními múzami. Ať už je to ve světě kamenných divadel, kde by mezi soubory měla panovat rovnoprávnost, ale víme dobře, že ideální stav je málokde, tak mezi nezávislými soubory a tanečníky a choreografy na volné noze, kteří o prostor k tvorbě a o diváka stále bojují. Přála bych si, aby tanečníky a choreografy někdo naučil, jak o své práci hovořit a přesvědčivě dokládat nejen svou tvorbou, ale i myšlením o ní, že má smysl, hodnotu. A také osvícenější úřednictvo, které by dokázalo uznat, že živé umění a tanec jako jeho součást jsou nezastupitelnou složkou života každého civilizovaného člověka a že je znakem osvícené vlády živé umění podporovat. Aby se tanečník a choreograf nemusel strachovat o budoucnost, měl kde zkoušet a hrát a nemusel se bát, že až ze sebe vydá to nejlepší, skončí v chudobě a zapomnění, pouze chudší o ideály a bohatší o zlomeniny. Aby rozhodnutí stát se tanečníkem stálo jen na touze a talentu, a ne na porovnání příjmů z budoucí práce.

* Také by bylo krásné, kdyby nám vzrostla tolerance na všech stranách. Aby už zanikla někdy historicky z opravdového dávnověku udržovaná neporozumění pro odlišný způsob práce, výuky, uvažování o umění. Abychom dokázali připustit existenci jiného přístupu, a pokud jsme přesvědčeni o škodlivosti nějakého fenoménu, dovedli své přesvědčení také věcně vyargumentovat a mírovou cestou se dobrat k řešení (to dá strašnou práci, já vím…). Aby se uzavřely staré spory mezi školami, proudy, mezi představiteli metod, cest a stylů. Každý, kdo věří své práci, bojuje za své přesvědčení a nese korouhev svého učitele, to je pochopitelné, ale bylo by krásné, kdyby měl vždycky ještě trochu místa pro zvážení cizího názoru a pro špetku pochybování, protože bez pochybování není pokroku. Sem snad patří i neskromné přání, aby spolu komunikovaly a spolupracovaly všechny organizace, instituce, spolky a svazy, které se tak či onak tanečním uměním zabývají, a spojenými silami znásobily rychlost změn, které tak nutně potřebujeme.

* Aby tanečníci a choreografové napříč styly měli čas a chuť dívat se vzájemně na tvorbu těch druhých a hovořili spolu o svých motivacích, cílech a o tom, v čem kdo z nich spatřuje smysl své tvorby. Těch „smyslů“ může být nekonečně mnoho a všechny mají stejnou váhu, jen to chce si o nich občas promluvit a vůbec se něco o sobě navzájem dozvědět, prozkoumávat světy těch ostatních, těch druhých. I když se nám ty světy třeba vůbec nelíbí. K tomu by ovšem bylo hezké vyčarovat i aktivní publikum připravené diskutovat a nebát se také přispět se svým názorem, se souhlasem i s nesouhlasem. A tanečníkům dostatek sebevědomí a rozvahy k tomu, aby dokázali nesouhlas přijmout. Abychom si konečně všichni uvědomili samotnou podstatu slova „názor“.

* Aby se ti, kteří věří v estetiku krásy, dokázali smířit s tím, že jsou tu jiní, kteří vyznávají civilní každodennost a estetiku ošklivosti, že jsou ti, kteří spatřují nejvyšší cíl v technické dokonalosti, a ti, kteří zadostiučinění pocítí nad šokovaným publikem. Že jsou tu umělci, kteří chtějí potěšit a přinést divákovi sladkou úlevu v těžkém životě a kteří věří také tomu, že krása kultivuje a činí člověka lepším, ale také ti, kteří chtějí burcovat a ukazovat hrůzy světa, aby se v divákovi probudilo svědomí a odhodlání. A že se nemají stavět proti sobě jako nepřátelé, ale pozdravit se jako sousedé na dvou odlišných územích.

* Nu, bylo by toho ještě na hodně dlouhé povídání. Tak můžete pokračovat třeba vy – místa je tu ještě spousta. Prakticky nekonečně mnoho:-)

Ilustrační foto (zdroj pixabay.com)
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář