Po tři desetiletí patřila k oporám brněnské opery

  1. 1
  2. 2
5. listopadu by oslavila své pětadevadesáté narozeniny Libuše Lesmanová, dlouholetá opora mezzosopránového a altového oboru brněnské Janáčkovy opery a pedagožka Janáčkovy akademie muzických umění, která připravila na úspěšnou uměleckou dráhu řadu výborných zpěvaček a zpěváků.
Libuše Lesmanová (foto archiv ND Brno)
Libuše Lesmanová (foto archiv ND Brno)

Libuše Lesmanová se narodila 5. listopadu 1921 v Praze. Díky rodinnému prostředí, v němž vyrůstala, byla dobře připravená pro uměleckou dráhu. Vystudovala gymnázium, ale zároveň se pilně věnovala studiu hry na klavír. Po maturitě byla přijata na konzervatoř, kde hru na klavír studovala u profesora Vladimíra Polívky a v tomto oboru také úspěšně absolvovala v roce 1944. I když se její umělecká kariéra poté ubírala jiným směrem, zručnost profesionální klavíristky později úspěšně zužitkovala ve své pedagogické činnosti. Zásluhu na tom, že se Libuše Lesmanová rozhodla pro zpěv, mají především dva tehdejší profesoři Pražské konzervatoře, sbormistr Vojtěch Bořivoj Aim a Běla Rozumová-Chalabalová.

V roce 1945 se Libuše Lesmanová stala členkou plzeňské opery. Její první rolí byla statkářka Larina v Čajkovského Evženu Oněginovi. Pod vedením výtečného dirigenta, zkušeného pedagoga Pavla Dědečka, který v první poválečné divadelní sezoně v Plzni působil, a dlouholetého plzeňského operního šéfa Antonína Bartáka vytvořila řadu rolí, z nichž kritika nejvýše hodnotila její Radmilu ve Smetanově Libuši. Definitivně tím nastoupila dráhu úspěšné operní pěvkyně.

Dirigent Pavel Dědeček si s sebou do Plzně přivedl jako svého asistenta a korepetitora nadaného žáka Václava Noska, rodáka z nedalekého Starého Plzence, jenž se posléze stal celoživotním partnerem Libuše Lesmanové. Po plzeňské sezoně spolu oba odcházejí do Ústí nad Labem.

V tomto severočeském městě vznikl nový český operní soubor, jehož šéfem se stal někdejší žák Karla Boleslava Jiráka a Otakara Ostrčila, poté několikaletý spolupracovník Jaroslava Vogela v ostravské opeře, vysoce erudovaný hudebník, dirigent, skladatel, teoretik a neméně zdatný organizátor, Josef Bartl. Pod jeho vedením mladý ústecký soubor vzbudil pozornost hudební a divadelní veřejnosti. Během tří sezon, které Libuše Lesmanová v ústeckém divadla strávila, zde dostala příležitost v řadě rolí v širokém repertoárovém spektru.

Byla například Ludmilou ve Smetanově Prodané nevěstě, Martinkou v Hubičce, Ježibabou v Rusalce, setkala se zde s významnými altovými rolemi světové operní klasiky jako byla titulní hrdinka Bizetovy Carmen, Amneris ve Verdiho Aidě či Suzuki v Pucciniho Madame Butterfly. Účinkovala také v postavě hospodyně Judy v prvním provedení opery Dornička. Libreto této opery původně napsal jeho autor Ladislav Novák podle povídky Julia Zeyera pro Karla Kovařovice v roce 1920. Kovařovic ale téhož roku zemřel a o čtvrtstoletí později libreto zhudebnil skladatel Maxmilián Hájek. Především se však Lesmanová v Ústí poprvé setkala se Stařenkou Buryjovkou z Janáčkovy Její pastorkyně, kterou později v Brně ztvárnila v desítkách představení ve třech různých inscenacích. V Jílkově a Wasserbauerově nastudování z roku 1962 alternovala Stařenku s rolí Rychtářky.

L. Janáček: Její pastorkyňa - Libuše Lesmanová (Stařenka Buryjovka), Vladimír Krejčík (Števa Buryja) - SD Brno 1961 (foto archiv ND Brno)
L. Janáček: Její pastorkyňa – Libuše Lesmanová (Stařenka Buryjovka), Vladimír Krejčík (Števa Buryja) – SD Brno 1961 (foto archiv ND Brno)

Pro mezzosoprán a alt jsou často psány role různých tajemných, záhadných, démonických žen, obdařených nejrůznějšími negativními rysy. To vše jsou vlastnosti, které byly v osobním životě Libuši Lesmanové bytostně cizí. Její pěvecké umění, barva hlasu, dokonalá pěvecké technika a schopnost herecky se vcítit do vytvářené role ovšem způsobily, že tyto jejímu lidskému naturelu bytostně cizí postavy zvládala bravurně.

Nikdy si nepotrpěla na vnějškovou okázalost ani v osobním životě ani na jevišti. O to výrazněji se věnovala co nejniternějšímu pojetí každé role, která jí byla svěřena. Své osobní vlastnosti mohla perfektně uplatnit v postavách dobráckých žen, maminek či stařenek, z nichž vyzařovala nefalšovaná dobrota. A konečně, zejména v pozdějším období, svou schopnost precizní jevištní charakteristiky dokázala perfektně zužitkovat v řadě menších úkolů, které tak v jejím podání měly vždy svou jedinečnost.

Zdeněk Chalabala, jenž se po třinácti letech vrátil do brněnské opery, tentokráte jako její šéf, byl dirigentem, který rozuměl opernímu pěveckému a hereckému projevu jako málokdo. V Brně stál před nutností doplnit soubor prakticky ve všech hlasech o mladé interprety. Velice dobře při tom rozpoznal kvality mladé ústecké sólistky a Libuši Lesmanovou do Janáčkovy opery angažoval.

Brněnským operním fanouškům se Libuše Lesmanová představila v rolích Carmen či Martinky v Hubičce, které už předtím vytvořila v Ústí, ve Foersterově Evě ztvárnila roli Eviny kamarádky Zuzky a pak už šly nové role jedna za druhou a opět v širokém typovém rejstříku. Svůdnou Maddalenu ve Verdiho Rigolettovi vystřídala jedna ze zpěvaččiných nejúspěšnějších rolí, jadrná Káča ve Dvořákově Čertovi a Káče.

A. Dvořák: Čert a Káča - Libuše Lesmanová (Káča) - SD Brno 1960 (foto archiv ND Brno)
A. Dvořák: Čert a Káča – Libuše Lesmanová (Káča) – SD Brno 1960 (foto archiv ND Brno)

V Glinkově Ruslanovi a Ludmile byla představitelkou „kalhotkové role“ Ratmira a ve výtečné Chalabalově a Munclingerově inscenaci Musorgského Borise Godunova, v níž exceloval v titulní roli Rudolf Asmus, ztvárnila jeho syna Fjodora. Z české klasiky to byly role Druhé žínky v Dvořákově Rusalce a Častavy ve Fibichově Šárce.

Dva velmi zajímavé úkoly přinesla tehdy silně preferovaná sovětská operní tvorba v postavách Uljany Gromovové v Mejtusově Mladé gardě a Eufrosiny v Kabalevského Rodině Tarasově.

V téže době se Libuše Lesmanová setkala s řadou janáčkovských postav. Především byla temperamentní Varvarou v Kátě Kabanové, v mnoha představeních se stala představitelkou psa Lapáka v Příhodách lišky Bystroušky. Svou schopnost přesné charakteristiky drobné role prokázala v postavách Komorné a Poklízečky ve Věci Makropulos, stejně jako v Paní majorové v Jílkově a Věžníkově světové premiéře Osudu v říjnu 1958.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat