Třicet let prvním tenorem v Národním. Miroslav Švejda slaví pětasedmdesátiny

  1. 1
  2. 2

Osobnosti české opery 

Pro nás, kteří jsme znali začátky oslnivé kariéry tenoristy Miroslava Švejdy, je doslova neuvěřitelné, jak čas rychle plyne. Je neuvěřitelné, že tento vynikající český tenorista slaví právě dnes sedmdesát pět let. Jakmile se vysloví jméno Miroslava Švejdy, potom se mi okamžitě vybaví měkký, kulatě znějící, příjemný lyrický tenor s předností mimořádně suverénních výšek. Miroslav Švejda – skvělý výškař, to je ona zkratka, která se mi nabízí jako stručná charakteristika. Pro Miroslava Švejdu bylo vysoké há i cé nejen naprostá samozřejmost.

Těžko pro jeho suverenitu výšek hledat příměr, snad Oldřich Lindauer, který udivoval zákulisí, když na požádání ukazoval vysoká cé i cis, která doslova sypal z rukávu. Ano, Miroslav Švejda byl ten mimořádně vzácný typ lehkého tenoru, který se na nejvyšší tóny rozsahu doslova těší, což legendární dirigent Rudolf Vašata vylíčil příznačně: „Na vrcholu árie Rudolfa z Bohémy podvědomě každému tenoristovi zrychluji tempo, abych to usnadnil, ale jak je na jevišti Švejda, tak ho z toho céčka nemohu sundat…“ Málokdy se zjeví na českých operních scénách výškový Ladislav Podhajský ze Smetanových Dvou vdov, který by byl pěvecky tak „nad věcí“, jako byl právě Miroslav Švejda. Měl totiž nadstavbu celé tercie nad požadovaným rozsahem Smetanovy partitury, tenorová poloha s nadváhou hlavové funkce mu byla vrozena, obdobně typicky jako v naší pěvecké historii Beno Blachutovi.Miroslav Švejda se narodil 7. prosince 1939 v Brně, tedy v roce, kdy přestalo existovat Československo a nahradil ho Protektorát Böhmen und Mähren. Pěvecký obor, tak jako u řady jiných pěvců, si zvolil až po získání diplomu stavebního inženýra. Jak se říkalo, mít základ ve „slušné profesi“… Do hudební kultury vysoké míry kultivace jej uvedl amatérský sbor Moravan, pod vedením vynikajícího sbormistra, profesora Josefa Veselky. Pěvecky získával techniku soukromým školením u brněnské profesorky Marie Řezníčkové, poté se stal soukromým žákem barytonisty Teodora Šrubaře, který měl pro jeho pěvecký vývoj zásadní význam. Se špičkovým sbormistrem Josefem Veselkou se setkal opětovně v Praze roku 1969, kdy zvítězil v konkurzu na místo sólisty Pražského filharmonického sboru, tehdy sboru při České filharmonii. Přijímal ho právě Josef Veselka, již legendární šéf profesionálního sborového tělesa špičkové evropské úrovně. Švejdovi bylo třicet let, což je optimální věk pro plný rozjezd kariéry prvooborového tenora. V témže roce se stává sólistou opery Národního divadla v Praze pro lyrické tenorové obory.

Miroslav Švejda od počátku imponoval zmíněnou  suverenitou nejvyšších tenorových poloh. Pro Národní divadlo byl šťastným objevem. Nový ředitel Přemysl Kočí stál v sezoně 1969/70 před úkolem omlazení souboru, zejména u „mladých“ oborů – sopránu a tenoru. Obor lyrický, tedy výškový typ lehkého tenoru obstarávalo po léta v Národním divadle trio Viktor Kočí, Zdeněk Švehla, Jan Hlavsa. Ivo Žídek šel již cestou k hrdinným oborům, Viktor Kočí i Jan Hlavsa byli v roce 1970 hlasově na sestupu a postupně si začali hledat cestu k charakterním oborům, po vzoru Beno Blachuta. Nejen dnes, ale již tehdy byl problém pro dirigenty, kým mají obsadit vysoko posazeného Ladislava ve Smetanových Dvou vdovách. Miroslav Švejda byl tudíž spasením, neboť představoval hned na začátku kariéry Ladislava pěvecky ideálního. Řekl bych osobně, že Ladislav se stal tak říkajíc Švejdovou glanzpartií na mnoho let. Jako by ji snad Bedřich Smetana polohově psal s vidinou hlasu Miroslava Švejdy…

Poprvé ale na sebe v úvazku Národního divadla Miroslav Švejda upozornil jako Pinkerton v Pucciniho opeře Madama Butterfly. Brzy přišlo doobsazení do rolí Rudolfa v Pucciniho Bohémě, která se tehdy hrála již řadu let na scéně Tylova (dnes Stavovského) divadla, obdobně poté následoval Alfred ve Verdiho Traviatě, rovněž v inscenaci po léta hrané. V inscenaci Smetanovy Prodané nevěsty v režii Přemysla Kočího a pod taktovkou mimořádného šéfdirigenta Jaroslava Krombholce vstoupil poprvé do role Jeníka v září 1971. Po Gabriele Beňačkové a Ivu Žídkovi coby Mařence a Jeníkovi první premiéry se tehdy po boku Miroslava Švejdy objevila jako Mařenka Daniela Šounová, další mladá posila Opery Národního divadla.

Miroslav Švejda postupně ovládl celý smetanovský lyrický obor, stal se dědicem Ivo Žídka v rolích Junoše v Braniborech, zmíněném Jeníkovi a Ladislavovi, v ideálně lehkém a kantabilním Vítovi v Tajemství, ale také v roli Jarka v Čertově stěně. Ve všech těchto partiích dostal šanci, krom zmiňovaného Jeníka, zvěčnit kouzelný svět Smetanovy lyriky v tehdejších televizních inscenacích. Ze světa Dvořákova operního odkazu byl Švejdovi blízký Jiří v Jakobínu. V tvorbě dvacátého století vynikl zejména v dílech Bohuslava Martinů, kde se stal báječným, snovým Michelem v Juliettě a Manoliem v Řeckých pašijích. Viktora Kočího, dlouholetého výtečného Borise v Janáčkově Káti Kabanové Krombholcova stylového nastudování, nahrazoval generačně právě Miroslav Švejda. Vypjatý part Borise byl pro Švejdu další výraznou partií také po stránce jevištního ztvárnění. Ve světové tvorbě dvacátého století velmi zaujal interpretací Oidipa Igora Stravinského, předního autora moderní hudby, který ovlivnil mocně celé století, i jmenovaného Bohuslava Martinů.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář

Reklama