Týden s tancem a v něm (nejen) pár poznámek ke směřování Pražského komorního baletu

Týden s tancem (50) – od 11. do 17. prosince 2017. V dnešním vydání najdete: Dnes taneční všehochuť – pár poznámek ke směřování Pražského komorního baletu, první informace o jubilejním Tanci Praha a několik zpráv navrch.

Pár poznámek ke směřování Pražského komorního baletu
Představení Fenomén Šmok (naši recenzi najdete zde), které 7. prosince připomnělo život a dílo zakladatele souboru, dává příležitost nejen ke vzpomínání na odkaz choreografa, který se opravdu nesmazatelně zapsal do historie českého tance, ale trochu i k zamyšlení nad budoucností souboru, když jeho tvůrce již není. Model Baletu Praha a Pražského komorního baletu nejde dost dobře replikovat, protože tyto soubory byly výsostně autorskou záležitostí, tak jako třeba divadlo Semafor. V činohře se čas od času objeví „éra režiséra XY“, vystřídaná po čase opět jinou. Ale pokud vznikají autorská divadla, kdy je vedení i umělecká činnost v rukou týchž osobností, prorůstají s ansámblem tolik, že odloučení možné není.

Podobají se spíš uměleckým skupinám, jaké známe z literatury a výtvarného umění a kde nám nepřijde zatěžko připustit, že taková skupina se rodí a zaniká se svými zakládajícími členy. (Uvažoval snad někdo o obnovení Devětsilu nebo Skupiny 42?) A často vznikají ve stejnou dobu, jakoby z jednoho zdroje a popudu, ačkoli v rozdílných uměleckých žánrech. Jsou období, kdy se ve společnosti jakýmsi způsobem vzedme tvůrčí duch a vyroste celá generace, která změní podobu kultury od literatury přes výtvarné umění, film, divadlo i tanec v širším smyslu. Směry, skupiny, tvůrčí kolektivy se formují kolem silných osobností, ale přitom jsou to společenství výrazně soudržná a rovnostářská tím, že se na tvorbě všichni členové a zainteresovaní umělci podílejí a spoluvytvářejí nová díla v absolutním nasazení i vzájemném respektu. Tak se rodí legendy, na které se pak desítky dalších let vzpomíná (a obtížně navazuje).

Přirozeně pak přicházejí také mezidobí útlumu a dalšího hledání, přičemž umění samozřejmě nezaniká, vývoj se nezastaví, ale tvůrce i divák instinktivně rozumí změněným podmínkám. Je to jako koloběh roku, kdy nastává zklidnění a velké čekání, zda opadané podzimní listí odešlého plodného léta dokáže dostatečně vyživit půdu pro to, aby z ní po čase vyrostlo něco úplně nového, mladého a odlišného. Co to má společného s dramaturgií Pražského komorního baletu? Zakladatelé Baletu Praha měli jasnou vizi toho, co chtějí v tanečním umění změnit či dokázat, a proto pak dokázali jít za cílem s tak velkým nasazením. My v současnosti poněkud postrádáme silné choreografické osobnosti, které by sdílely společné vize a byly schopny současně plně tvořit a spolupracovat, jako to dokázali právě třeba Pavel Šmok a Luboš Ogoun v počátcích Baletu Praha (obávám se, že mnoho choreografů nemá ani svoji osobní vizi a představu o tom, čeho vůbec chtějí svou prací dosáhnout a proč tvoří, kromě toho, že je baví stavět pohyb za pohyb a čekat, co z toho vznikne). Jen ta nejsilnější osobnost si nehlídá své ego, protože tvoří z čiré nutnosti a současně z víry v cestu, která přesahuje ji samotnou.

Současný Pražský komorní balet nemůže fungovat stejným způsobem, jako když byl de facto autorským souborem Pavla Šmoka. Dnes už ani nemáme bohužel tu možnost se choreografa zakladatele ptát, jaké směřování by pro Pražský komorní balet považoval za dobré, a tak je možné jen hledat rovnováhu mezi díly Pavla Šmoka, která dodnes oslovují publikum a pro choreografy mohou být hotovou učebnicí dramaturgie, kompozice a vztahu hudby a tance, a pracemi mladé choreografické generace.

Pražský komorní balet posledními premiérami určitý směr vytyčuje, protože se začíná soustředit na tuzemské tvůrce, v jejich dílech pak také přirozeně figuruje česká hudba a v tom směru by toto pokračování mohlo nést punc dědictví Pavla Šmoka jako dramaturga, který chtěl, aby český tanec měl svou charakteristickou tvář.

Snad by se jen mělo uvažovat o tom, jestli Pražský komorní balet není rozkročen příliš široce, když současně působí v Praze i cestuje po regionech, současně uchovává šmokovský repertoár a má i ambice tvořit nové projekty, kde sahá i po ryze současném tanci.

Je otázkou, jestli by mu neprospělo, kdyby se i vzdal některého segmentu z širokého publika, které se snaží oslovovat napříč všemi generacemi, protože zavděčit všem se jednoduše nelze. Risk je občas nutný, aby v delším horizontu přišel výraznější výsledek. Kdysi byl takový populární hudební televizní pořad, který se jmenoval Kdo s kým, o čem, pro koho. Ten název vcelku přesně vystihuje otázky, v nichž by vedení souboru, obzvlášť malého, mělo mít zcela jasno, pokud chce najít nějaké trvalé směřování a zacílení. Kdo jsme a kdo chceme být? Jaký má být účel a obsah naší tvorby? Pro koho budeme tvořit, kdo je náš divák? S kým chceme spolupracovat, aby souzněl s těmito našimi vizemi? To není něco, co lze odhlasovat na jedné schůzi, samozřejmě jde o dlouhodobý proces a mnoho rozvažování, ale rozvažovat a diskutovat by se mělo.

Pražský komorní balet rozhodně není jediným souborem, který se s tímto tématem potýká. Milý čtenář jistě tuší, která další fenomenální značka si potřebuje tyto otázky klást a upřímně na ně odpovídat (ale s ohledem na střet zájmů nebudeme jmenovat.) Ale opět nesmíme zapomínat, že Pražský komorní balet nebo taneční soubory obecně nejsou nějakým osamoceným fenoménem vznášejícím se ve společenském vzduchoprázdnu. V podstatě jen sdílejí svým specifickým způsobem daleko širší krizi, které se týká celé společnosti. Netrpí snad celý Západ jistou krizí identity, ještě k tomu paralyzován nepřebernými možnostmi virtuální reality? Krize národní identity, genderové identity, rodiny, hodnotových systémů, krize politického systému, ve kterém úplně přestalo fungovat pravolevé spektrum – nikoho nemůže překvapit, že odlesky jednoho a téhož problému vidí ve všech sférách a oblastech. Proč by se měly vyhnout právě tanci a divadlu? Ale cesta určitě není ve skepsi a rezignaci, na všech úrovních je třeba inicializovat dialog, kultivovaný dialog samozřejmě, a začít si klást otázky. Nebylo by krásné, kdybychom třeba my v tanečním umění dokázali jít ostatním takovým příkladem?

V Divadle F. X. Šaldy začaly v prosinci přípravy na další taneční premiéru
Zajímavý počin chystá baletní soubor libereckého Divadla F. X. Šaldy. Inscenaci na motivy Exupéryho románu Malý princ připravuje tým v mezinárodním složení a současně i přímo z řad členů souboru. Členka libereckého baletu, francouzská tanečnice Margaux Thomas se ujímá role choreografky, aby příběh převedla do taneční podoby. Autorem libreta a režie je australský tanečník Macbeth Kaněra, společně jsou autory scény i kostýmů. Ke spolupráci spoluautoři přizvali australského skladatele Cyruse Meuranta, který pro nový projekt složil původní hudbu. Premiéra taneční inscenace pro rodiče s dětmi se pak uskuteční 16. února 2018 na scéně Malého divadla, diváci mohou zatím jen letmo nahlédnout do zákulisí v následující fotogalerii.

První zprávy o Tanci Praha
Nejstarší festival současného tance u nás Tanec Praha budeme v této sezoně vítat už do třicátého ročníku. První zpráva o programu, který se na červen chystá, k nám již dorazila, a není jistě tak od věci už teď plány organizátorů sdílet. Festival proběhne v Praze od 1. do 25. června 2018, od konce května oživí v menší míře také dalších cca dvacet měst a obcí České republiky. Ponese se ve vizuálním stylu i duchu motta letošního ročníku Tancem proti předsudkům. Hlavní události slibuje festival dvě.

První je inscenace izraelského choreografa Emanuela Gata s názvem Sunny. Zařazení do programu Tance Praha dává naději, že uvidíme izraelský tanec s jeho divokou živelností, která se jaksi vytratila při choreografově spolupráci s naším pražským souborem, a přesvědčíme se, kde jsou jeho kvality. Inscenace Sunny, kterou Gat vytvořil spolu s muzikantem a performerem Awirem Leonem, je multižánrová událost spojující živý koncert s originálním choreografickým výzkumem.

Druhým hlavním pořadem na festivalu je dílo korejské choreografky Eun-Me Dancing Grandmothers. Choreografka s deseti tančícími babičkami v symbióze s vynikajícími tanečníky nabourává zažité stereotypy a určitou šeď oficiální kultury své země. „Pouští se do divokého světa barev a oslovuje seniory na cestách venkovem, to vše v přirozeném mezigeneračním dialogu, který je nosným tématem celého festivalu. Tančit může každý a v každém věku, tanec nás osvobozuje a stmeluje.“

Co k programu říkají organizátoři, respektive Yvona Kreuzmannová, která je zakladatelkou Tance Praha:

„Na scéně uvidíme Germaine Acogny (SN) jako highlight linie ‘Fokus Afrika’, pak stejně nestárnoucí Kanaďanku Louise Lecavalier a nakonec i Eun-Me (KR), která roztančí mimo jiné vitální korejské babičky. Do zákoutí mystické aztécké kultury nás pozvou Foco alAire (MX) v rámci ‘Fokus Mexiko’ a do inspirace ze světa dětské fantazie nás ponoří vlámský Kabinet K. Velký prostor dostanou koprodukce českých umělců se zahraničními, čímž reflektujeme výrazný posun taneční scény u nás, a nechybí ani ‘Dance NEWs’, otevírající dveře mladým talentům. Festival nese v sobě silná témata, která rezonují v dnešní společnosti, a to v duchu úcty k velkým osobnostem, jejichž vliv na rozvoj současného umění ve světě je zásadní, ale i otevřenosti novým impulzům.“

V rámci festivalu proběhne v Centru současného umění DOX premiéra Viliama Dočolomanského a souboru Farma v jeskyni, světovou premiéru bude mít také koprodukční projekt (BE, FR, CZ) Karine Ponties. Jiří Pokorný a Radim Vizváry představí duet Sunday Neurosis, který odpremiérovali letos na podzim v divadle Korzo v Haagu pod hlavičkou Nederlands Dans Theater.

Zprávy ze zahraničí a zajímavosti
Skandály se nevyhýbají ani baletu, a tak i sem došly ozvuky kampaně #MeToo, která hýbe mediálním světem. Na kdekoho se nyní sypou obvinění ze sexuálního obtěžování a neunikl tomu ani dlouholetý šéf slavného New York City Ballet, Peter Martins. Udání bylo anonymní, ale prošetřuje se. Peter Martins prozatím nebude pokračovat ve výuce na School of America Ballet, kde dosud vede týdenní hodinu klasického tance. Obvinění nejsou konkrétní a vztahují se obecně k jeho chování na škole i v souboru.

Obě instituce najaly na kauzu soukromou právnickou společnost, která má okolnosti vyšetřit, zatím nebylo nic závadného prokázáno a je otázkou, jestli něco takového vůbec v tomto prostředí dokázat lze. V oblasti tance a baletu půjde vždy o velmi ošemetné kauzy, protože taneční umění se bez úzkého fyzického kontaktu nikdy neobejde a každodenní kontakt mezi tanečníky má hranice pro nezaujatého diváka v mnohém opravdu prapodivné. Bude tedy víc než náročné zde postupovat s vědomím, v jak zvláštní sféře se nacházíme. Džin už je jednou vypuštěn z lahve, takže bylo jen otázkou času, kdy se objeví případ ve světě tance a baletu. A bylo by moc divné, kdyby byl i poslední.

Australský balet natočil edukativní sérii audiopořadů a rozhovorů se svými členy, sérii Meet Me at the Barre, což by se dalo volně přeložit třeba jako Potkáme se u tyče. U nás není poslouchání „podcastů“ kromě online poslechu rozhlasu příliš rozšířené, ale ve světě jsou poslechy oblíbené, ať už jde o různé placené a volné kurzy, přednášky nebo rozhovory s osobnostmi. Sedmidílná série Meet Me at the Barre se vysílá jednou týdně a je dostupná na platformách Acast a iTunes. Posluchači prostřednictvím podcastů dostali možnost nahlédnout do světa profesionálních tanečníků a dozvědět se, co vše baletní profese obnáší, od těch nejpovolanějších, jako je šéf souboru Australian Ballet David McAllister, jeho sólisté, šéfdirigent baletního orchestru nebo největší hvězda souboru David Hallberg. Nahrávky jsou na iTunes k dispozici zadarmo.

9. prosince 1942 měl v někdejším v Kirovově divadle premiéru balet Gajané Arama Chačaturjana. Válečná premiéra se konala v Permu, kam se soubor uchýlil z Leningradu. Titulní roli Gajané tančila Natalia Dudinská a jejího bratra Armena Konstantin Sergejev. Choreografii, z níž většina dalších zpracování vychází, vytvořila Nina Alexandrovna Anisimová, v premiéře představitelka kurdské dívky Ajši. Balet plný divokých arménských rytmů slaví pětasedmdesáté výročí, a tak si jej připomeňme třeba v podání baletního souboru Velkého divadla v Moskvě.